Miloslav Švandrlík: Nový občan

Rubrika: Literatura – Povídky


Z chlévů i bulvárů
aneb Smrt je moje východisko


– tak se jmenuje knižní prvotina Miloslava Švandrlíka, která vyšla ve dvou vydáních v letech 1960 a 1961 v Krajském nakladatelství v Havlíčkově Brodě, jako první svazek Lipnické edice.
Knížka je sice formátu malého, za to však přímo přetéká už tehdy zralým a typicky švandrlíkovským humorem. Proto jsem také před nedávnem navrhl Pavlu Loužeckému, abychom některé vybrané kapitolky-povídky z této knížečky v Pozitivních novinách postupně zveřejňovali. Pro potěchu a radost pamětníků i nepamětníků.
Václav Židek získal autorův ochotný souhlas a já tak měl hned příležitost opět se začíst do půvabných Švandrlíkových literárních „maličkostí“. Bavil jsem se při nich stejně tak, jako už před tím bezmála půlstoletím a věřím, že se budete bavit i vy.
Promiňte mi to, ale neodpustím si (jako obvykle) být ještě závěrem trošku osobní. Totiž – musím. Uznáte jistě sami, že si tu dedikaci, kterou mi do knížky Z chlévů i bulvárů Miloslav Švandrlík před nedávnem vepsal, nemohu nechat pro sebe… (Vůbec musím konstatovat, že po vtipných dedikacích, které mám v knížkách od svého bratra, jsou za nimi - co do humoru - hned „v závěsu“ dedikace, které mi kdy do svých knih vepsal právě Miloslav Švandrlík.) Tak a to je z mé strany vše. Pěknou zábavu!
Ondřej Suchý


Nový občan

Bůhví, odkud se přistěhoval. Ale na tom snad ani tolik nezáleží. Byl tady a muselo se s ním počítat. Dva, tři dny, než se u nás trochu rozkoukal, byl nesmělý a málomluvný. Ale potom rozvázal.
Nejprve se mu znelíbila naše děvčata. Soudil je velmi přísně. „Mají krátké nohy,“ říkal „a veliké hlavy. Vlasy zřídka ondulované, takže často plihnou. U nás to bylo docela jiné!“
Jeho slova vzbudila značný rozruch. Honza Žejdlík se rozešel s Emkou Žížalovou, protože si nechtěla nechat změřit hlavu. Tonča Fuktusová, která se nechávala dvakrát týdně ondulovat, dostala hysterický záchvat. Po požití prášku italského původu se vzpamatovala a rozhodla se, že bude holiče Culíka navštěvovat denně. Culík to pochopil po svém a hned příští, středu ji požádal o ruku. Svatba byla určena na březen.

Nový občan však nezahálel. Rozhodl se pomáhat nám ostrou, ale spravedlivou kritikou.
„Tahle vesnice“, prohlásil, „není vůbec nic originálního. Kostel na vršku, rybník na návsi, zkrátka jede se podle šablony. Lid je zde zaostalý.“
Když jsme neprojevili snahu přenést kostel na náves a rybník na kopec, vytasil se s radou:
„Měli byste vytvořit alespoň vlastní kapelu.“
S tím jsme souhlasili. Tonda Hořejší hraje heligón, Franta Brandejs na křídlovku, já sám mám doma harmoniku, Jarda Pyšvej tluče buben a jeho brácha se v mládí učil na housle. Nový občan byl zvolen kapelníkem. Svolal nás na neděli dopoledne do osvětové besedy.
Řekl, že hudba je umění a že neví, jestli z těch balíků vesnickejch, jako z nás, něco vytluče.
„Již staří Řekové,“ pravil, „říkali: Písní k srdci, srdcem k vlasti.“
Pak se rozhodl naučit nás foxtrot „Andulko — já už tě nemiluju, protože nejsi můj typ!"
Začali jsme hrát s chutí. Nový občan nás usměr¬ňoval:
„Netahej tu harmoniku jako kovářskej měch — to není moderáto, to je spirituál! Ty, jak se jmenuješ, víš, co je to rytmus? Ten—krát—na—bře—hu —u—po—to—ka!"
Snažili jsme se, ale nebyl s námi spokojen. Díval se odevzdaně ke stropu a tvrdil, že jsme antitalenti. Pak nás opustil.

Dneska hrajeme zase už sami, ale to víte, to odborné vedení nám schází. Mohli jsme umět „Andulku“.
Nový občan byl naší neschopností zhnusen asi 14 dnů. Pak nás opět vyhledal:
„Naše gymnastika upadá,“ řekl, „bývali jsme nejlepší na světě. Mládež necvičí, svaly své netuží. Není zdravé tělo, není ani zdravý duch. Národ degeneruje.“
To byla závažná slova. Nechtíce degenerovat, požádali jsme o radu. Zachmuřil se:
„Dobrá rada drahá! Tělocvična slouží jako skladiště prý už pátý rok. Jsem výborný cvičenec a rád bych vám pomohl. Ale kompetentní činitele nepřesvědčíte!“
Přesvědčili jsme kompetentní činitele. Ovšem za jeho neúčasti. Tělocvična byla vyklizena a vybílena.
Na první cvičební hodinu se nový občan nedostavil. Omluvil se, neboť měl zduřené mandle. Při druhé hodině měl chřipku, při třetí ischias a při čtvrté nalomenou kyčli. Na pátou hodinu se dovlekl v příšerných bolestech. Pravil, že má ztučnělá žebra.
Na hodinu dvacátou sedmou byl přitažen násilím. Sténal, že má intramuskulární habitus, ale většina členstva rozhodla, že musí cvičit. Nenecháme se nadále olupovat o jeho cenné zkušenosti a vynutíme si třeba násilím některé z jeho vrcholných čísel.
Nový občan zavřel oči a rozběhl se za mohutného povzbuzování dopředu. Uprostřed sálu narazil na kozu. Několik minut na ni šplhal. Když dosáhl vrcholu, rozhlédl se vítězně po okolí. Avšak trpěl závratí. Zaúpěl a svezl se po hladké kůži na parkety.
Domů jsme ho nesli čtyři. Tentokrát nesimuloval. Podle očekávání se nám vyhýbal několik měsíců. Nezasahoval do klidného toku našeho vesnického života. Asi si myslel, že jsme nenapravitelní.

Až včera přišel zase. Tvrdí, že naše mládež se musí zbavit konzervativního zápecnictví a že potřebuje víc odvahy. A on prý je výborným jezdcem na neosedlaném koni.

Foto ©z archívu Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 02. 2007.