Miloslav Švandrlík: Pojedeš, Liduško? | Dovolená

Rubrika: Literatura – Zábava


POJEDEŠ, LIDUŠKO?

Liduško, buď můžeš jet na ty hory ty, nebo já. Já jsem pro to, abys rozhodně jela ty! Máš na to, abych tak řekl, větší nárok.
Hory — to je nádhera, Liduško. Prvně jsem tam byl s Bořivojem už před válkou. Bořivoj tenkrát zabloudil ve vánici a našli ho až za týden úplně zmrzlého. Jo jo, hory — to je bílá pohádka, Liduško. Pepan Tejželů, možná, že ho znáš, si tam zlomil nohu na dvakrát. Chudák — dodnes mu to nesrostlo, a jaký to byl fotbalista!
Nejhorší ovšem je, když tě zažene sněhová smršť do nějaké opuštěné chaty, kde umíráš hladem a zimou třeba několik dní. Stává se, že se pak lidé pojídají navzájem.
Anebo laviny? Taková lavina si, holka, nevybírá.
Co jí stojí v cestě, to smete.
Taky je na horách řídký vzduch a sluneční paprsky odražené od sněhu vyvolávají záněty spojivek s trvalými následky, nemluvě už vůbec o neblahém působení na ženskou pleť.
Ano, Liduško, zimní rekreace na horách je krásná věc a já bych tě o ni nechtěl za živý svět připravit. Znala jsi Pytlíkovou? Ta zabloudila předloni v Krkonoších a dodnes je nezvěstná.
No, já věřím, děvče, že se ti v těch Vysokých Tatrách bude líbit a že mi odtamtud pošleš lístek, ano?
Cože? Nikam nepojedeš? Ale, Liduško, co tak najednou?
No, co se dá dělat. Když nechceš, nechceš. Tak tedy holt na ty hory pojedu já. 


DOVOLENÁ

Když mi manželka řekne „táto,“ je mi jako po požití pěti kilogramů plavené křídy.
„Táto,“ řekla mi v pondělí, „začíná ti dovolená, mohl bys skočit na tu střechu!“
Skočil jsem na střechu a zůstal jsem na ní tři dny. Když jsem vyměnil poslední prasklou tašku, aniž bych dostal úžeh, slezl jsem dolů a vítězně pohlédl na manželku, čekaje chválu.
Dala mi lívance a řekla: „Co bys tomu řekl, táto, že nám neteče pumpa? Zavolala bych studnaře, ale když máš tu dovolenou ...“
Další dva dny jsem byl zalezlý ve studni. Sedmkrát jsem se topil, naučil jsem se plavat klasická prsa, avšak pumpu jsem nespravil. Zavolali jsme pumpaře.
„Když jsi, táto, takový chomout,“ řekla manželka, „vynes alespoň žumpu!“
Roznášel jsem tedy kýble páchnoucí tekutiny k zákrskům i polokmenům a prahnul jsem po nádherném okamžiku, kdy opět stanu v továrně u svého stroje.
Ta chvíle však byla daleko.
„Táto, nejde mi šicí stroj!“
„Táto, u vozejku se rozbilo kolo!“
„Táto, měl bys vybetonovat Alíkovi ten plac kolem boudy!“
„Táto, někdo nám vyrazil okno u sklepa!“
„Táto, měl bys nabarvit plot!“
Šel jsem k lékaři. „Pane doktore, nemůžete mi napsat, že musím ze zdravotních důvodů přerušit dovolenou a okamžitě se vrátit do fabriky? Jsem už úplně vyčerpán!“
„Ale člověče,“ usmál se doktor, „jenom se rekreujte! Jen si užívejte! Slunce, voda, vzduch — to jsou ti praví nositelé zdraví. Závidím vám, příteli, že jste si mohl vybrat dovolenou právě teď. Na mne to čeká až v září.“
Vrátil jsem se domů.
„Táto," řekla manželka, „měl bys natřít okap!“
Natřel jsem okap, nalakoval nábytek, vyleštil podlahu, vyměnil mísu na klozetu, spravil chlívek a udělal kuru domácímu žebřík, zacínoval prádelní kotel, vygruntoval půdu, navozil do sklepa uhlí, naštípal dříví na zimu a porazil dva uschlé stromy.
„Táto,“ řekla mi potom manželka, „měl bys ještě dát do pořádku chodník!“
Jenomže to už mi skončila dovolená.
„Ty děláš jako drak,“ podivil se v továrně mistr, „kde ses to rekreoval?“
„To víš!“ odvětil jsem. „Nikam jsem se nedostal. Museli jsme zůstat doma.“
„Všude dobře, doma nejlíp,“ řekl mistr. „Nu co! Doženeš to za rok!“
Zachvěl jsem se.
Neboť vím, že za rok budu spravovat chodník.

Ilustrace © Jiří Winter Neprakta
Pokračovaní v publikování vybraných povídek z prvotiny Miloslava Švadrlíka
Z CHLÉVŮ I BULVÁRŮ, vydané v Havlíčkově Brodě v roce 1960.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 02. 2007.