Happy Birthday to You, milý Ivane!

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

                       Ve středu 1.března má narozeniny můj bratranec Ivan Kraus (narozen 1.3.1939).

Málo se potkáváme, málo se vidíme. Občas se potkáme v Pozitivních novinách. Musím se přiznat, že mám rád tvůj humor. Snad mám i všechny tvoje knížky. Tak mě napadlo přání k tvým narozeninám. Kulatiny to nejsou, já vím. Těmi nás obšťastníš až za dva roky. Přesto mi dovol zveřejnit tvoji povídku, která původně vyšla v humoristickém občasníku TRN č.4 v roce 1968.
Niť hovoru
Ivan Kraus

Příbuzní mne požádali, zda bych nebyl tak laskav a neřekl jim něco o Americe, odkud jsem se právě po roce vrátil. Jako vzorně vychovaný syn, synovec, bratranec, švagr a zeť v jedné osobě jsem rád vyhověl. Když se konečně všichni příbuzní svátečně oblečení sešli, dal jsem se do vyprávění.
Odstartovali jsme v Ruzyni, začal jsem. První mezipřistání bylo v Bruselu …
Z Bruselu, řekla teta Anna, jezdila do Prahy neteř toho Dvořáka. Dlouho jsme tam nezůstali, pokračoval jsem. 
To se nedivím, poznamenala teta. Ten Dvořák tam vydržel sotva rok.
Strýc Oldřich se zeptal, o kterého Dvořáka vlastně šlo. Teta mu ochotně vysvětlila, že to byl ten, co vozil punčochy tomu doktorovi na Vinohradech, který je pak prodával za výhodnou cenu.
Sestřenice se zeptala, za kolik by byl pár a jsou-li ještě nějaké. Vyšlo najevo, že to bylo před třiceti lety a že si na to teta vzpomněla jen dík mé zmínce o Bruselu.
V New Yorku, začal jsem znovu, jsme viděli ohromné mrakodrapy … Pamatuješ, vzala mi slovo babička právem starší osoby, pamatuješ, jak tě u nás podrápala ta kočka? To ti byly asi dva roky, ne? Nevzpomněl jsem si a babičku jsem zklamal.
Zato si vzpomněl bratranec, jehož zásluhou jsme se dostali od mrakodrapů a kočičích drápů až ke kočičímu zlatu a můstku tety Růženy a odtud ještě dál, ke znásilnění dcery pana dentisty z Opočna.
Zkusil jsem malý trik. Abych se nepozorovaně dostal zpět, na území Spojených států, zmínil jsem se o zlaté horečce. Místo Aljašky nás to však hodilo, dík tetě Míle, k horečce omladnic v Budapešti v roce 1932, odkud byl jen krůček k horečce pana výpravčího Mládka z Olomouce, který pěstoval siamské kočky. To podnítilo fantazii sestřenice z mé strany, která připomněla siamská dvojčata. Nečekal jsem a bleskově jsem se chopil příležitosti k novému pokusu. Od siamských dvojčat jsem skočil ke kanadským paterčatům, čímž jsem se v tichosti dostal až k hranicím USA, a co víc, nenápadně jsem překročil hraniční čáru a dostal se tak k Pacifiku.
Kalifornské moře je nádherně modré, jsou tu veliké vlny … Plesk! To se babička uhodila do čela až se mi za ní sugescí zajiskřilo.
Ježíši, já zapomněla sehnat tu vlnu pro Bohouška!
Tety přispěchaly na pomoc a já viděl, jak modré mořské vlny končí na desítkách pletacích drátů mých příbuzných. Zavřel jsem oči a snažil se neposlouchat ten příval. Jakoby z dálky ke mně občas doléhala slova a kousky rozcupovaných vět, hladce a obrace.
Ze sloves a podstatných jmen pletly ponožky dlouhé několik metrů, spojky a předložky dávaly stranou, aby z nich po čase vyrobily alespoň nátepníčky, z houní kovbojů vytvářely stovky protivných deček a ozdobných podložek na nábytek, mořskou pěnu použily na výborný, výživný krém pro sebe i vnoučata …
A co Buenos Aires? Zaslechl jsem najednou vedle sebe. Byl to strýc Vladimír.
Taktně jsem ho upozornil, že toto město je v Latinské Americe, nikoliv ve Spojených státech. To byla voda na šišlavý mlýn druhého dědečka, který se honem rozpovídal na staré a všem dobře známé téma o c.k. státním latináři, jehož přistihli při velmi osobitém a praktickém časování jednoho intimního slovesa. U latiny jsme zakotvili skoro na hodinu. Strýc Jakub vysvětlil rozdíly mezi latinkou a azbukou, sestřenice, posluchačka medicíny, připomněla, že latina je naprosto mrtvý jazyk, což rozvinul strýc Martin a v osobité studii o mrtvé krávě a o správném uzení předního a zadního masa. K jazyku, tentokrát Jana Nepomuckého, se pak opět vrátila teta Bohunka. ilustrace exkluzivně pro PN © Eva Rydrychová
Využil jsem lstivě toho, že se potřebovala vysmrkat a pokusil se znovu rozmotat zauzlovanou niť hovoru, kterou nechala teta ležet u utopeného světce.
Od Karlova mostu jsem měl namířeno až do Los Angeles, ale už v Aši mne zadrželi a dovlekli násilně k jednomu inženýrovi, který se shodou smutných okolností jmenoval stejně, jako jeden americký Čech.
Z Aše jsme se vrátili do Ostravy, pak k Janu Husovi a odtud prostřednictvím husího sádla k průduškám strýce Jakuba. Tam nás už očekával strýc Osvald se svým houserem, jenž dopomohl k zastávce u mrtvice jednoho známého.
Pouhá vteřina chyběla strýci k nadechnutí a už tu byl pohotový bratranec, aby se inteligentně dostal od mrtvice až k Mrtvému moři. Nitě se bezohledně zmocnil strýc Karel, který ji hodil až k ruským zajatcům, další uzel pak přidělala teta Marie pomocí receptu na ruská vejce a konečně ji definitivně zničil dědeček, který ji bezohledně napnul přes šváby a štěnice až k rusům.
Hovor utichl, nastalo ticho. Rozloučil jsem se a šel jsem pryč.
Venku byla tma. Pod lucernou stál muž s kufrem. Usmál se na mne a zeptal se:
"Ty mě nepoznáváš? Nevzpomínáš si, jak jsem ti kdysi vyprávěl pohádku o Budulínkovi?"
"Strýčku!" vykřikl jsem. Byl to opravdu strýc Petr, který před dvaceti lety odjel do Austrálie, hned potom, co ho teta přerušila, když mi začal vyprávět pohádku o Budulínkovi.
Prohlížel si mne. Prý jsem vyrostl a vyspěl. Pak mne vzal kolem krku a řekl:
"Kde jsem to tenkrát přestal?" Vzpomněl jsem si. "Aha, už vím," řekl strýc. "Tak tedy … Sotva dědeček s babičkou odešli, objevila se liška –" začal vyprávět a pak pokračoval, nikým nepřerušován.
Chodili jsme spolu celou noc a já s úžasem naslouchal, abych se tak, jako jediný v naší rodině, dozvěděl plnou pravdu o Budulínkovi.

A ještě malou ilustraci. Jistě by měl z tvých knížek o rodině radost i náš společný dědeček, hostinský a rolník z Chvojence, kterého jsi tak pěkně vystihl v knize Má rodina a jiná zemětřesení  v povídce Děda v kině. 

                         

K blahopřání Jiřího Vlasáka k životnímu jubileu IVANA KRAUSE se samozřejmě přidává i celá redakce POZITIVNÍCH NOVIN spolu s našimi věrnými čtenáři ....
Přejeme oslavenci, aby mu Múza neustále seděla na rameni a inspirovala ho k psaní dalších skvělých povídek a knížek, kterými tak mile oblažuje naše duše. A vedle inspirace samozřejmě nesmí chybět ani zdravíštěstí, neboť pouze z této trojice lze trvale čerpat pravou a nefalšovanou ŽIVOTNÍ POHODU.
Pavel Loužecký

Foto © z archívu Jiřího Vlasáka, ilustrace © Eva Rydrychová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 03. 2007.