Ťuk … a už se kutálím kamsi do neznáma. Dosud jsem visel ve výšce a okolo mne jen šuměl vítr, někdy na mne zasvitlo slunce a občas mě zkropil déšť. Přišel můj čas, dozrál jsem natolik, že jsem se oddělil od svého mateřského stromu a … ťuk.
Mám všechno, co potřebuji mít, abych zdárně naplnil svůj osud. To nejdůležitější je zatím skryto ve tvrdé skořápce. Ležím na pevné zemi a cítím tu zemitou vůni zkypřené hlíny. Pomalu se do ní nořím, protože instinktivně cítím, že do ní patřím. Jsem obklopen lehkou a načechranou zeminou, která v sobě skrývá pro mne to zásadní. Živiny. Přicházejí chvíle, kdy se z oblak spustí déšť, ale jeho dotek je už jiný, než jaký znám z dob, ve kterých jsem mu byl vydán napospas a kdy mne často bičoval svým proudem. Teď je to jiné. Dopadá na zem a ke mně už jen prosakuje, jemně a příjemně mě zavlažuje. Pociťuji ten blahodárný účinek spojení voňavé prsti a vlahého deště. Impuls života se dostává až k mému jadérku, nasávám jej všemi póry, až už je mi moje, zatím tak pevná a ochraňující slupka malá. Rozpínám se a náhle mám sílu ji roztrhnout. Praská a deru se ven.
Můj kořínek směřuje hlouběji a hlouběji, aby se dále větvil, sílil a čerpal pro mne potravu. Vzhůru ke slunci vyráží mé první dva lístky. Rozevírají se tváří ke světlu a přijímají ty blahodárné paprsky.
Jak plyne čas, rostu a sílím. Zprvu divoce, z mého mladého kmene vyrážejí nové a nové větve, které se samy dále větví, až vytvoří moji korunu. Téměř totéž se děje pod zemí, kde si spletitými škvírami razí cestu mé kořeny, kotví mé tělo a přijímají pro mne tolik potřebnou vláhu.
Nejenže sílím a rostu, ale dokážu se i proměňovat. Vždy, když se začne oteplovat okolní vzduch, okolo mne proudí vlahý jarní vánek a slunce začíná svoji dráhu zvedat výše nad obzor, probouzím se, stejně jako ostatní z říše rostlin a moje míza proudí do větví, aby podpořila dosud spící pupeny. Během krátké doby všechny vyraší a obléknou mne do svěží zeleně. Tehdy se zdám mohutný, dokážu poskytnout ochranu před spalujícím sluncem a zároveň ožívám štěbetáním malých opeřenců, využívajících můj bezpečný azyl. Avšak můj šat postupně ztrácí svěžest a lesk, až přijde čas, kdy rozehraji ve svých větvích barevnou nádheru, aby pak moje listy mohly zemřít a snést se tam, odkud jsem vzešel. Ostrý a studený vítr zvěstuje období, kdy ke mně přichází zklidňující spánek, umožňující mi přečkat ty chladné, sněhem a mrazem bohaté časy. Zůstávám nahý, vystaven rozmarům ledového dechu zimy. Přesto v sobě skrývám velikou dřímající sílu, všechno je jak má být, a teprve teď v celé kráse vynikne tvar mého kmene a bohatost mé koruny.
Jsem živý, mým tělem proudí energie a trpělivě čekám na dobu vlahého vánku. Jsou chvíle, kdy ke mně zabloudí lidé a se skrytým úsměvem je udivuji poznáním, že moje kůra i ve velkých mrazech není studená. Lidské dlaně mne hladí a přijímají to neznatelné teplo, prozrazující moji sílu. A přicházejí okamžiky sounáležitosti, kdy mne člověk nevnímá jen jako zdroj skutečného tepla, které získá, ukončí-li můj život. Náhle jsem pro něj jen jiná součást neuvěřitelného systému, stále ještě fungujícího díky existujícím vztahům a souvislostem. Tehdy si s člověkem navzájem dáváme. Jen mne mrzí, že takových okamžiků není více, a že lidé v zajetí vlastní důležitosti, paradoxně ke své škodě, dokáží ničit jemné a křehké předivo oněch vztahů a souvislostí, udržujících životodárnou rovnováhu. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 03. 2007.