Falešné zuby

Rubrika: Literatura – Zábava

Co umřel Duňák, na rybách jsem vlastně nebyl. Když teda nepočítám, že jsem párkrát zašel na pláž a mrskal prutem do příboje. Jenže tam se toho moc nechytne, občas bream (druh ryby), ale většinou je to všechno pod míru. Jiná by byla, kdyby byl tah. Třeba mullets (druh ryby). Ty se najednou vynoří ze všech líhní, co jimi je řeka Macleayská poseta a táhnou na sever v tisících. Plavou až někam za Hervey Bay, za Frazer Island (největší písečný ostrov na světě), což je od nás dobrých tisíc kilometrů, a tam záhadně mizí. Nikdo neví, co se s nimi děje, zda jedou do hloubky nebo obeplavou zeměkouli, prostě zmizí. Jednou jsem byl v Hervey Bay když mullets táhly a místní rybáři na molu balili nářadí a šli domů. Ryby plavaly bez bázně na povrchu vody a byly jich stovky. Co chvíli se nějaká vymrštila do vzduchu a s pořádným plácnutím zajela zpět do vody.
“Mullets”, řekl mi jeden z rybářů opovržlivě, ”už jsme z nich všichni nemocní.”
Já to nechápu, protože ryba je ryba a když je čerstvá, tak je vždycky chutná! Jenže lidi jsou zhýčkaní a vybírají si. Já, konec konců, taky, a proto si vybírám kdy a kam půjdu rybařit. Georgovi jsem ovšem odmítnout nemohl. Už jen proto ne, že si našel nového partnera za Duňáka a ten měl člun, za který se nejen nemusel stydět, ale který i skýtal záruku, že nás dopraví v pořádku nazpět. Majitele jsem znal. Mnohokrát jsem s ním hrál v klubu koulenou a tak jsem věděl, že starý “Simmo” je nejen fajn kluk, ale že je to dobrák od kosti a rybařit umí. Georgovi jsem ovšem nemohl odmítnout také proto, že i já jsem dobrák od kosti a rád dělám lidem radost. S tím děláním radosti se to ovšem nemá přehánět. To už věděl Budha. Ono se to teda nemá přehánět s ničím, ale jak by jednoho napadlo, že ani s radostí ne? Radosti není nikdy dosti, chtělo by se říci, ale kdepak, je! To byste se divili! Někdy, když jí je moc, tak radost až bolí….
Nejdříve jsem udělal radost Georgovi já, protože jsem přinesl karton piv. Potom zase starý Simmo udělal radost nám, neb zajel člunem až za Ostrov Žraloků, kde se dobře chytá. Ten název ostrovu “Shark Island” sedí, protože když zaseknete rybu, tak ji musíte rychle vytáhnout, než se do ní pustí nějaký žralok. V klubu jsem slyšel nejednu historku, jak chudák rybář bojoval s tááákhle velkou makrelou a najednou to udělalo žbluňk a vytáhl z ní jen hlavu. Když se mu to stalo potřetí, tak sbalil nářadí a jel domů…

Zakotvili jsme, nasadili návnadu a švihli s ní do vody. Simmo byl vzadu u motoru, já vepředu u kotvy a George uprostřed, kde byla i eski (chladící bedna) s ledem a pivem. Sluníčko svítilo, hřálo, ba i pálilo, ale nám bylo dobře. Z venku nás chladil mořský vánek, který vál od severovýchodu, a útroby jsme zalévali studeným pivem. Nic nám nechybělo, jen ty ryby. Byl jsem si ovšem jist, že už brzo začnou brát, a tak jsem naše postavení vnímal jako tichou meditaci před bitvou. Čas se líně vlekl a pořád nic. Po čtvrtém pivě se mě zmocnila malátnost.
“Jářku, chlapi,” řekl jsem nerozhodně: ”Jsme tady dobře?“
“Ojebaně dobře!”, odmítl mou námitku George, protože on používá slovo „jebat“ jako berličku anglického jazyka. Jinými slovy, prokládá jím věty holé i rozvinuté a košatí tím jejich význam, že by se z toho jeden až ojebal. A v tom to začalo! Zabrání bylo takové, že mu to skoro vytrhlo prut z ruky.
“Ojebaná přísaho!” klel George a oběma rukama zápolil s prutem: ”To je ale ojebanej kus! Já se z toho ojebu!”
Jak tak klel, napínal prut až k prasknutí, aby jej vždy prudce povolil a navil trochu vlasce zpět na naviják. Při tom všem shonu si dokázal občas loknout i piva a vždy když něco ojebaného vykřikl, tak si šikovně palcem posunul nazpět své falešné zuby. Musel jsem jej obdivovat, jak to všechno zvládal. Pak už byla ryba skoro pod člunem, i když ještě trochu hluboko, abychom poznali, co je to zač. Teď to bylo vošajslich, neboť kdyby zajela na druhou stranu člunu, mohl by se vlasec přetrhnout. George bojoval jako posedlý, teď už neměl čas nejen na pivo, ale ani na posunování zubů.
“Podběrák,”vykřikl náhle: ”Připravte mi ten ojebaný podběrák!”, a v tom, jak bojoval a nakláněl se nad vodu a ještě u toho křičel, mu vyklouzly z úst falešné zuby… Udělalo to žbluňk, a zuby zmizely v řece.
“Mý žuby!”, zařval George a v ten moment síla, které se vzpíral povolila, až si sedl na zadek. Z vody vyletěla tááákhle velká hlava makrely, jejíž tělo musel ukousnout tááááááááákhle veliký žralok.
“To musel bejt kus,” řekl Simmo obdivně do nastalého ticha.
“Běž še ojbať” poradil mu George: “Čo mý ojbaný žuby?”
“Na pivo je nepotřebuješ a k jídlu stejně nic nemáme...” pokusil jsem se mu to postavit pozitivně.
“Taky še nech ojbat!” odmítl mou dobře míněnou radu postižený.
Pomalu odháčkoval hlavu makrely a hodil ji do řeky. Navlékl novou návnadu, švihl prutem a otevřel si plechovku piva. Najednou to bylo jako ještě před chvílí, ale bylo to jen zdání. Na jakýkoliv náznak konverzace George reagoval tím, abychom mu dali “ojbaný pokoj.” Nějaký čas jsme všichni mlčky chytali a pak jsem zachytil Simmův pohled. Mrkl na mne a za Georgovými zády si vyndal z úst svou vlastní zubní protézu a navlékl ji na háček. Pak ji spustil do vody a nechal doplavat vlasec až před Georga, načež se jej jal navíjet. Chvíli to vrčelo a najednou vyjela protéza z vody.
“Ty bláho, von je zahák, no to je štígro!” zařval jsem.
Když řeknu, že Georgův obličej zazářil náhlou radostí, tak je to málo, abych ten výraz úlevy a radosti zachytil věrně. Hbitým chvatem si George přitáhl protézu a sundal ji z háčku. Neméně hbitě, a než jsme kdokoliv stačili cokoliv říct, ji však hodil do vody řka: “Ty nejšou moje…”

Po cestě zpátky jsem raději nemluvil, abych šišlouny moc neprovokoval. Hádali se, jestli to George udělal schválně nebo ne. Jen já jsem věděl, že člověk má brát všechno s mírou, a že kdyby Simmo nechtěl udělat Georgovi tak velikou radost, tak se to nestalo. Budha s vámi!

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová  http://evussa.wz.cz/index.html

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 03. 2007.