Jak si můj tatínek chodil s kluky pro „ránu“

Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...

Můj tatínek byl ze tří synů mojí babičky nejmladší, a tudíž i nejmenší. V útlém mládí bydlíval s maminkou (válečnou vdovou) a dvěma bratry v plzeňských Lobzích. Matka coby samoživitelka měla co dělat, aby tři hladové kluky uživila, a tak si brala hodně práce navíc. Domů se tedy vracela až pozdě večer. Kluci proto měli pré. Aby jim nebyla dlouhá chvíle, vymýšleli všelijaké lotroviny a můj tatínek, ač benjamínek, u toho nikdy nemohl chybět.
I když často přečasto na to doplatil, ponejvíce výpraskem, když coby nejmenší utíkal nejpomaleji a byl povětšinou dopaden a za všechny příkladně potrestán. Až jednou…

Kdo si pamatuje Plzeň třicátých let si možná vzpomene, jak před plzeňským hlavním nádražím byly při vchodu do nádražní budovy – myslím, že po pravé straně – veřejné záchodky. Byly takové jak dříve bývalo zvykem, pražádný komfort. Uvnitř vybetonovaná místnost, která měla u jedné stěny žlábek, který byl spolu se zdí natřen černým térem. Místnost vskutku nevábná, neboť do dáli dávala pocítit k čemu že slouží, ale klukům to nevadilo.
Zjistili, že v místnosti byla v rohu poškozená elektrická zásuvka, která díky stále vlhkému prostředí po dotyku probíjela. A tatínek nám vyprávěl, že už neví, kdo se první zásuvky dotkl a dostal ránu. Kluci ve své vynalézavosti brzy zjistili, že když udělají hada a budou se držet za ruce, škubne to se všemi, ale tu největší ránu dostal vždy ten poslední. Byla to náramná zábava a kluci si takzvaně pro ránu chodili vždycky, když mohli zmizet z domova na trošku delší chvíli.
Tatínek hrozně moc stál o to, aby jednou na něj vyšlo poslední místo v řadě, ale byl prcek, a tak ho ti větší, starší a silnější kluci vždy předběhli. Hrozně moc ho to mrzelo a velmi se kvůli tomu rmoutil. Až jednou konečně mu staří mazáci řekli: Tak dneska, Véno, budeš v řadě na konci ty.
Celá lobezká parta čítající devět kluků se vydala do veřejných záchodků u nádraží. Ovšem než došlo na tatínka na konci řady, bylo jich před ním osm. Ti všichni si vychutnali mohutné škubnutí na konci řady, a teď konečně se na konec klučičí šňůry přichystal můj tatínek. Ale než k tomu došlo, přistoupil k nim dobře oblečený pán středního věku ve světlém plášti, který je již nějakou dobu pozoroval a ptal se, co že to tam dělají. No a kluci, že si chodí pro ránu. Pán projevil zájem, a že by si to také chtěl vyzkoušet, ale že chce být úplně na konci. To můj tatínek nechtěl připustit, vždyť konečně byla řada na něm. Onen pán však vytáhl z kapsy korunu, a že mu za přepuštění místa tu korunu dá. I bylo ujednáno.
Kluci udělali hada, pán se na konci chytil, první sáhl na zásuvku a bác, pán ve světlém svrchníku dostal takovou petelici, že to s ním seklo do černého, nelibě vonícího žlábku. Kluci se zalekli a utekli. Ne tak tatínek. Ne, že by byl tak statečný, ale prostě proto, že ho ten pán držel za ruku.
Když se pán zvedl, řekl tatínkovi, že musí jít s ním na radnici. Tatínek plakal v očekávání notného výprasku, jak na úřadě, tak i později doma. Opak však byl pravdou. Onen muž oznámil, na patřičném místě, že na veřejném záchodku je závada na elektrickém vedení a že na to upozornili chlapci. Největší zásluha nakonec padla na našeho tatínka, který dostal pochvalu a nádavkem ještě celou pětikorunu.
Zásuvka byla neprodleně opravena, ale dobrodružným výpravám „pro ránu“ byl konec. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 03. 2007.