Ivan Kolařík: O tatínkovi

Rubrika: Publicistika – Postřehy

When my father died it was as if the whole library burned down....
/Když mi umřel tatínek, připadalo mi to jako by lehla popelem celá knihovna/
Laurie Anderson

O TATÍNKOVI

Osud mi do života přihrál velice neobvyklého tatínka.
Můj tatínek měl totiž jednu neskonalou životní vadu a jednu krásnou přednost. Byl totiž komunista a básník. On ale nebyl komunistický básník, který by psal stupidní poezii opěvující dělnickou třídu a hanobíci zlé imperialisty. On byl pouze básník-komunista. A tak stránky papíru zaplňoval něžnou lyrikou, opěvováním přírody, rodné země, své maminky a své milované ženy, mojí maminky. V básnické tvorbě byl tak úžasně plodný, že po jeho smrti jsme s bratrem dostali tlusté svazky básní, které nám daly možnost nahlédnout do duše člověka, se kterým jsme v dětství a mladí byli, k vůli jeho ideologii, stále v konfliktu.
Tomu, že se tatínek stal zarytým partajníkem, se nyní s odstupem let nedivím. Pocházel z velice nuzného prostředí, otec mu padl za první světové války bůhví kde a maminka jako pradlena musela sama vychovat a uživit dvě malé děti.
Dětství neměl žádné, protože musel pomáhat mamince, která na všechno sama nestačila. Nakonec po večerech vystudoval práva a tak se člověk ani nemůže divit, že mu komunistická ideologie, utopie o světlém zítřku, kde si všichni budou rovni, padla do oka a viděl v ní odpověď na nespravedlivé uspořádání společnosti, ve které žil.

Chudák tatínek to ovšem neměl doma lehké. Vůbec se divím, že si k mamince uchoval po celý život tolik ryzí lásky a že nás neopustil a nevzal si třeba nějakou partajní aktivistku, která by zaníceně sdílela jeho názory. Doma měl totiž peklo na zemi. Maminka, která pocházela z buržoazní rodiny, si do posledního dechu udržela neutuchající odpor ke komunismu a zastávala krajně reakcionářské názory, kterými tatínka doháněla k šílenství. Přesto, že tatínka vroucně milovala, neopomněla nám při každé příležitosti oznámit, že náš tatínek je “komundíra”, a tím pádem trouba a pomatenec, což milému tatínkovi zabarvovalo tvář do jeho zamilované barvy, do ruda. A docílila také toho, že jsme s bráchou měli vychovatelky a doma služku, což tatínek se zatnutými zuby nějakým způsobem toleroval, i když se chvěl, aby se na to nepřišlo.

Politické debaty kolem nedělního stolu se téměř pokaždé zvrhly v napadání tatínka a zesměšňování jeho politického postoje. Tatínek většinou zakončil debatu tím, že nám zvýšeným hlasem řekl, že jsme zatemněnci a že si koledujeme. O co jsme si jako měli koledovat nám nikdy nevysvětlil. Asi se bál, že by nás naše řeči mohly přivést do maléru. Jako jednou, když maminka v tramvaji prstem ukázala na sochu Stalina, vévodící Letenské pláni a opovržlivě plným hlasem prohlásila, že to vypadá jako fronta na maso a že pan Stalin předbíhá. To mělo za následek, že jeden pasažér maminku vážně upozornil, aby si těch provokací nechala, nebo že jí ohlásí a pak to, že se tatínek tenkrát tak dožral, že jí k naší hrůze nazval “nánou pitomou”. Ale to bylo jedinkrát, kdy jsem slyšel tatínka se na maminku takovým způsobem utrhnout. I ty nejtvrdší politické hádky nikdy neskončily tím, že by se tatínek na maminku zlobil dlouho.

Se mnou to bylo ale docela jiné. Já ho totiž svým chováním doháněl k nepříčetnosti a dodnes se divím, že chudáka tatínka netrefil šlak, když třeba den před prvním májem, svátkem to práce, mně nařídil, abych vyzdobil okna sovětskými a československými vlaječkami. Na jeho příkaz jsem totiž tvrdošíjně a hlasitě odvětil, že nic vyvěšovat nebudu, že nejsem vůl a že se mu na nějaký vlaječky můžu takhle pěkně vykašlat. No, řekl jsem to vlastně trošku hruběji a taky jsem tatínka při té příležitosti kamsi poslal, což způsobilo, že mě tatínek pronásledoval po celém bytě, aby mě patřičně ztrestal. Já ale vždycky výprasku unikl zavřením se do koupelny, kde jsem vyčkával až do té chvíle, než to tatínka přešlo. Nakonec si ty vlaječky musel vyvěšovat sám, protože rodina mu v tom nikdy nepomohla.

Ačkoliv se tatínek snažil ze mě vychovat člověka prospěšného naší socialistické vlasti, trpce jsem ho zklamal. Na druhou stranu se mu ale podařilo ve mně vypěstovat lásku k divadlu, umění a literatuře. Byli jsme spolu nesčetněkrát v Národním divadle na “bidýlku” shlédnout jeho milovanou Bachčisarajskou fontánu, chodili jsme na koncerty, do divadel a na nespočetné výstavy, kterými Praha oplývala. Tatínek miloval antické Řecko, řecké filosofy a Haliburtona. Pamatuji se, jak nám, klukům, tatínek vyprávěl různá dobrodružství, které popsal ve svých knížkách Haliburton, ale šikovně je vydával za dobrodružství svoje a my mu věřili a byl v našich očích hrdina. Bradavičku u kořene nosu vysvětlil tím, že ho tam kdysi šípem střelili indiáni u mocné řeky Amazonky.
S tím jsme se pak s bráchou kamarádům samozřejmě vytahovali. Rovněž jsme se s pýchou s kamarády podělili o to, že náš tatínek byl za války kapitánem německé ponorky U-boat. Nevím proč si toto na nás tatínek vymyslel, ale bylo to asi proto, že díky tuberkulóze nikdy na vojně nebyl a asi se před svými kluky trošku styděl. Zapracovala fantazie, a pak se chudák děsně bál, že z toho bude mít nepříjemnosti. Zrovna tak z toho, že nějakým záhadným způsobem dostával ze zrádné ciziny časopis National Geographic, psaný anglicky, který si po večerech pročítal. A samozřejmě že my kluci jsme neměli nic jiného na práci, než že jsme časopisy brali do školy, kde jsme se s nimi vytahovali kamarádům. Naštěstí to nikdo na nás “nepích”.

Že tatínek nebyl obyčejný komunista – prospěchář, jako valná většina partajníků v zemi, jsem si uvědomil již v letech dospívání. Přestože byl ředitelem odboru na Ministerstvu zemědělství, měl daleko k materialismu. Nikdy nevlastnil auto a nikdy jsme na tom nebyli výrazně dobře. Ani televizi jsme doma nikdy neměli. Tatínek říkal, že si člověk může všechno, co se na světě děje, po pravdě přečíst v Rudém právu. Nemusím říkat, že tohoto plátku jsme se ani nedotkli. Já si spíše se zalíbením listoval v Rodokapsech a četl si Foglara, zatímco maminka četla zakázané autory, z čehož tatínkovi vstávaly hrůzou vlasy na hlavě.

Přes své přesvědčení nás tatínek udržoval v křesťanské víře, a až do sedmnácti let jsem s ním chodil do Jednoty bratrské na nedělní kázání, která ve mně probouzela víru v existenci něčeho světlejšího, vyššího než komunistická strana. Na kázání, zrovna tak jako na půlnoční mše, jsme chodili pravidelně a vždycky jsem viděl tatínka pohrouženého v motlitbu. Možná, že se v duchu modlil, aby ho někdo za chození do kostela neprásk, ale pochybuji. Teprve rok před maturitou mi oznámil, že bychom měli do kostela přestat chodit. Jinak, že neodmaturuji.

Pamatuji si také, jak za tatínkem domů chodili zdevastovaní sedláci, kteří díky jeho ministerstvu a politice zakládání JZD přišli o všechno, a jak se jim tatínek všemožně snažil pomoci. A mnohým skutečně také pomohl. To bylo snad jediné, kdy “zneužil” své pozice na ministerstvu. Tatínek byl holt komunista-křesťan. A tak to šlo celý život. Nikdy nikomu neublížil, se všemi osobně cítil, a my za živého boha nemohli pochopit, jak s jeho milovanou stranou, která se dopustila tolika křivd, vražd a bezpráví, mohl mít vůbec co společného. Jak mohl být tak zaslepený a nevidět co se děje kolem něho. A on snad doopravdy neviděl. Nebo vidět zkrátka nechtěl. Ponořen do své poezie psal a psal a psal. Téměř nepřetržitě. Na kousek jídelního lístku nebo na pivní tácek, když čekal někde v restauraci, na útržek novin, prostě na cokoliv, co mu přišlo pod ruku. Teď, když jeho básně čtu, tak si říkám, že i přes to, že byl tatínek tak zarytý komunista, byl to neobyčejný a skvělý člověk. Byl to člověk s velikým srdcem, člověk, který miloval svou rodinu, přátele a hlavně svoji zemi. Jeho básně také odrážejí dlouholetou lásku ke starému Řecku a obdiv k básníkům francouzským, japonským a samozřejmě k básníkům českým.

I když se mi tatínek celý život marně snažil vštěpit lásku k marxismu-leninismu, moje rozhodnutí emigrovat, opět svým, pro mě nepochopitelným způsobem, schválil. A požehnal mi. Snad v té době ztratil víru v to, v co věřil podstatnou část svého života. Vpád spřátelených vojsk Varšavské smlouvy učinil konec Pražskému jaru a tatínkově víře. Oči, které byly tak dlouho zaslepené, se nakonec otevřely. Po mém útěku ho vzali na pranýř. Neměl to lehké. A přesto nám psal dlouhé, něžné dopisy plné rad, v nichž mi neopomenul připomenout Leninovo heslo, se kterým mě v mládí tolik dráždil: “Pamatuj, Ivánku, co řekl veliký Lenin: ”Učit se, učit se, učit se”. A já si toto heslo doopravdy k srdci vzal. Takže by měl tatínek ze mě převelikou radost, že jsem zdárně vystudoval a neudělal mu v životě ostudu.

Tatínek zemřel v roce 1985. Po jeho odchodu si mnoho lidí uvědomilo jeho vzácné lidské hodnoty. Zůstal po něm syn, který je na tátu právem hrdý a stovky básní, jejichž vydání se nedožil.

Ivanovi k svátku

Nenašel jsem si jenom růžičku,
Již bych ti k svátku poslal,
Před dveřmi zrána postál,
Zaprosil: No tak, čiň se, větříčku,
Otevři vrátka, zdvihni petličku,
Ať přivítám v nich svého hosta.
Nenašel jsem si jenom růžičku, již bych ti k svátku poslal.

Přizval jsem zpívat kosa, pěničku,
Když jsem se já, ty, v slzách roztál,
Kam jsem se v předstávách až dostal!
K svátku měj alespoň tuto voničku,
Nenašel jsem si jenom růžičku,
Již bych ti k svátku poslal.

Dr. Josef Kolařík 

Pokračování příště...
Z připravované knihy "Světácké střípky smyslného seniora"

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Anastázia Mahovská  www.anny.cz  

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 05. 2007.