Filozofie borce Lukáše

Rubrika: Literatura – Povídky

Přemýšlet o apokalyptickém konci světa byla, po zralé úvaze, hnedle povinnost normálně uvažujícího člověka. Po obloze couraly mraky tmavé, těhotné sněhem, či ještě něčím horším. Po chodníku procházeli lidé tím vším znervóznělí a igelitové tašky jim chřestily představou nepotřeby. Na střeše, uprostřed bloku starých domů, se třásl ve svém neodvratném korozním skonu utržený kus plechu. Vydával zvuk, který nebylo záhodno poslouchat ani ve dne. Na rohu ulice zaskřípěly jiné plechy, asi srážka, jakých bylo přes den ve městě čtrnáct. Nějaká stará paní se rozhlížela, zdali už to začalo. A do toho se mu hlavou honila zapeklitá informace, že Saturn má menší hmotnost než voda. No považte, přijdete na břeh moře a tam plave část Sluneční soustavy, Saturn. Zkuste s tím žít. A to si dovolili klidně říct v rádiu.

Ven se ale musí. Někdy jen tak, někdy promyšleně. Je lepší myslet na milenku na cestách za svými cíly, než na své cíle na lůžku milenky. Žil, jak si to naprogramoval. Důvod ke změně se neobjevil. Jít dál! Něco si broukal. Znáte to všichni. Slezský bard a dokud se zpívá …
A pak se jejich oči setkaly. Neřekli si nic, tu potřebu ještě neměli. Ale jeho zajímalo, co takový špunt řekne na koupající se obrovskou merunu. Probere to s ním, to si pište.

Procházel kolem party borců z mateřské školky s vychovatelkou. Vychovatelka ho zrovna neupoutala, malí sekáči se normálně šťouchali, je asi taky ne. Ta ženská nejdřív netečně mlčela, pak se k nim konečně otočila a snažila se je zaujmout svým povídáním. Bylo to zoufale málo. Borci si začali brát jeden druhému čepice z vlasů. Celý den zima i podle novin. Snad i mráz, kdysi pyšný kos, zvedal ten den nos. Kosa. Nevhodné. Ale říkejte to někomu, když se neumí ani podepsat.
Pak přešla na jídlo. To zabralo.
„Lukáši,“ chytla našeho rajstajbla kamarádsky kolem ramen. „Tys ráno snědl dva krajíce chleba, viď?“
„Nesnědl,“ bránil se chlapec.
„Ale jo,“ neútočně trvala na svém pedagožka.
„I ne, i ne,“ utíral ji ten nezákeřný mladý muž. „Jeden a jeden!“
To mělo logiku. A on si řekl, že s touto zemí to nebude tak strašné.
--------
Na schnoucí meze už nevěřil. Někdo mu něco chtěl nalhat, protože každá taková romantická chvilka končila velmi rychle mokrými fleky na zádech a spontánními rozchody beze slov. Mezi námi, už to měl dávno vymyšlené jinak. A svět se zvětšil, protože času přibylo. A děly se věci. Ony se děly pořád, ale z auta vidět nejsou.

Nechtěli je vidět ani ti jeho dva komplici. Rozum a srdce. Jsou to parťáci jen k první překážce. Pak rozum zacouvá. A srdce bez rozumu letí dál. Nechal je lítat spoustu let. Až teď ho napadlo, že by je chtěl mít zase pod střechou. Něco vymyslet a neoťukat si to v terénu je nezodpovědné. Přinejmenším je slušné to probrat s kumpány u stolu, tak vyrazil. Ozón voněl a on do všech sklípků pěchoval každý litřík toho vzduchu, dle modelu Díky za každé nové ráno.

A pak ho uviděl. Musel bydlet někde vedle, proč by se tu jinak potkali. Starý ostrovid mohl už na dálku sledovat široký výrazový rejstřík v obličeji Lukáše a chlapec zrovna nesledoval ani městský provoz. V ostrovidovi hrklo a kroky méně plouživými, než kdy jindy, namířil k chlapci. Na křižovatce naskočil zelený panáček a chlapec bez problémů přešel ulici a teď šel parkem proti němu, z úst podkovu a ramínka se mu otřásala zadržovanými vzlyky, známkou toho, že mu doma říkali, že chlapi nebrečí.

Stoupl mu do cesty, protože situace si vyžadovala okamžitou komunikaci. Kdy, když ne teď?
„Ahoj,“ řekl dospělý s rukama v kapsách, protože nevěděl, kam s nima. „No nazdar, z tebe budou mít vaši radost,“ pokračoval starý, i když okamžitě věděl, že to nebylo to pravé. Lukáš začal zase natahovat.
„No tak! Bojuj!“
Kluk stál proti němu, bojoval se svou duší, která měkla při každém dialogu, v každé ruce půlku koloběžky, řidítka a přední kolo v jedné, stupačku a zadní v druhé.
„Co jsi dělal?“
„Trochu jsem to naprask,“ řekl lítostivě. „Tamhle,“ hodil hlavou.
„Trochu dost.“
Chlapec to měl zautomatizované. Když trhl ramínky, totéž udělal s hlavou a srovnal helmičku, která mu neposlušně sjížděla do čela.
„Nebul. Co ta kolena?“
„Já nebulím. Mně je to líto.“
„No jo. Ale co s tím?“
„Jak tam vyjedou s vozejkem, když se tam nedostanem my?“
„Kdo my?“
„My. Jezdiči.“ A už zase brečel nekontrolovaně.
„Vy to spravíte,“ řekl pevně ostrovid a počítal, co je čeká práce.
-----
Lukáš dospěl. Natolik, že nastoupil do první třídy. Trochu zlobil, tak si ho učitelka posadila do první lavice, aby ho měla po ruce. A tam seděla holčička, které chyběly dva hořejší zuby uprostřed a Lukáš byl ztracen. Dělal za ní „tss“ a dělil se s ní o svačinu, protože doma měla spoustu sourozenců a občas se na ni asi zapomnělo. Taky přišel domů s monoklem, protože se naskytla příležitost, že se za holčičku mohl porvat.
„Jak to jde?“ zeptal se ho jeho starý kamarád tuhle v parku.
Lukáš se ušklíbl a pohrdlivě na něj koukal. S odpovědí se ani nenamáhal.
A pak jednou s třídou někam šli a Lukášovy hezoučké časy dostaly nožičky. Skoro na rohu ulice se mu rozvázala bota. Zaslechl ještě učitelku, jak křikla na čelo průvodu, aby zastavili za rohem. Zavázal tkaničku a rozběhl se za ostatními. K jeho zděšení, za rohem už nebyli. Počkal si na pajduláka a přeběhl přechod.
Doběhl vztekle učitelku: „Tak takhle ne. Vy jste řekla, že za rohem počkáte.“
Zůstala zkoprnělá. Když se vrátili do školy, napsala mu do notýsku poznámku. Cítil to jako křivdu.
Počmáral záchod obrázky, kterým se větší kluci smáli a čmárali je, když měli na někoho vztek.
Přišlo se na to za hodinu a Lukáš beze slov před učitelku položil notýsek.
Nebavil se ani s ostrovidem. A usoudil, že by to bylo na maminku moc.
Kingové, kteří píší, řeší své problémy sami. Přes celou řádku to podepsal a druhý den stoicky učitelce podal notýsek ke kontrole. Nevěřila svým očím.
Lukáš už jí také ne. A to spolu měli vydržet pět let.
Ono o tu důvěru jde především, pomyslel metuzalém, když mu to Lukáš povídal a vysvětlil mu, že okolo kosočverců se ještě dělají takové paprsky. Ale to se ještě holky neholily všude. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 03. 2007.