Miroslav Sígl: Za Mladým světem a Josefem Hollerem

Rubrika: Publicistika – Komentáře

 

Spolu s mnoha dalšími pravidelnými čtenáři týdeníku Mladý svět mohu už jen vzpomínat na vynikající český týdeník, jehož první číslo vyšlo v lednu 1959 a poslední – žel – v květnu 2005. V nových ekonomických podmínkách jeho značku a archiv sloučil vydavatel Sebastian Pawlowski se společenským týdeníkem Instinkt. Budiž, ale už to není a nebude náš oblíbený Mladý svět.
 
Nuže tedy – alespoň pár vzpomínek pamětníka. Jsou spojeny se jménem šéfredaktora Josefa Hollera, kterého jsem kdysi zaškoloval do práce na filiální redakci v Kladně, odkud denně posílal „nádražní dopis“ s obsahem mutační středočeské stránky Mladé fronty. V letech 1946 – 1950 byl to svědomitý žák, začátečník a zakrátko zkušený redaktor našeho deníku mladých lidí.
 
Letos 27.října si můžeme připomenout jeho výročí, kdy se před 80 lety v roce 1927 narodil a opustil nás ve stejném měsíci 6. října 1985. S jeho manželkou jsem připravoval po listopadu 1989 příspěvek do sborníku Generace 45, který jsme sestavili s prvním šéfredaktorem MF Jaromírem Hořcem a který vydalo nakladatelství Riopress a jeho ředitel také bývalý „mladofronťák“ Jaroslav Kalát. Kniha se týká právě období let 1945 – 50, s nimiž jsou spojena jména téměř 200 redaktorů a z nich nás z té doby zůstalo dodnes naživu kolem padesáti. Politické poměry let padesátých se na životech, osudech a práci podepsaly u mnoha z nás.
 
Josef Holler nastoupil do Mladého světa v tzv. letech politického oteplení a celkového částečného uvolnění, spojeného s odhalením kultu Stalinovy osobnosti a vývojem poměrů v Sovětském svazu a tedy i u nás.  
Pepík – jinak jsem mu nikdy neřekl – byl skutečným představitelem naší generace, plné poválečného elánu a chuti do nového života a práce. Vyzrál v člověka, obdařeného   vůdčím uměním, získávat lidi, vytvářet z nich tvůrčí tým, pochopit dějinné události, využít je pro publicitu mnohdy ještě choulostivých a tabuizovaných problémů.
 
V té době získával Mladý svět rychle na své popularitě, nebýt nesmyslných přídělů papíru a omezování růstu předplatitelů (politická místa záhy poznala jistá úskalí „uvolnění“ a byrokratickou cestou zabraňovala rozmachu našich médií, až na svůj stranický tisk) byl by jeho růst doslova raketový. Své by o tom mohli vyprávět tehdejší vedoucí pracovníci Poštovní novinové služby, kteří museli čelit nátlakům stovek žádostí o odběr a předplácení Mladého světa.
 
Samozřejmě, že na čtivém a přitažlivém obsahu měli svůj podíl všichni jeho redaktoři a kvalifikovaní spolupracovníci, na něž se redakce obracela. Nezapomenutelné budou navždy poslední stránky karikaturistů a kreslířů vtipů (Holý, Vyčítal, Matuška, Pálka, Jakub, Linek, Vaněk…). Nejčastěji vzpomínám zejména na velice úspěšný seriál, do něhož byla zapojena doslova celá redakce. Šlo o nové pověsti české. Co je pravdy na tom, že došlo k událostem, o nichž se jen do té doby hovořilo mezi lidmi, ale chyběly důkazy?

„Hledejme pamětníky či přímo účastníky těch událostí, těch pověstí…“, taková byla výzva šéfredaktora.  Lovím ve své paměti, prosím o omluvu nepřesností. Tak byli například objeveni:
 
•        svědkové události, při níž došlo k zvláštní doslova kuriózní automobilové nehodě: nepozorný motocyklista přehlédl červený praporek u nákladu ocelového plechu, který vezl nákladní automobil před ním – prudkým nárazem ulétla přeseknutá hlava a motocykl ještě několik desítek metrů pokračoval s bezhlavým jezdcem,
•        v klatovském církevním archívu účet malíře sakrálního obrazu, který předložil za restaurátorské práce, vyvolávající nakažlivý smích doslova literárním humorným podáním. Tak mj. uváděl, že „Desatero Boží změnil a páté přikázání obnovil… že Maří Magdaleně falešné slzy do očí zasadil… čertovi ocas prodloužil a smrti dva nové zuby vysadil… Jidášovi pleť obarvil a pytlík pozlatil… tři sta nemluvňat Herodesových z prachu utřel a všechny umyl… Evě fíkový list o pět centimetrů níže posadil… sedm moudrých panen prohlédl, kde co na nich scházelo, opravil…
•        staří manželé, kteří chovali doma letitou husu (lidé s gustem mluvili o husákovi), která se přizpůsobila jejich rituálům a pravidelně s nimi usedala před 19. hodinou, sotvaže slyšela znělku Televizních novin. Nakonec ji bylo nutno přece jenom zabít, nikomu ze stařečků se do toho nechtělo, ale přece jen došlo k zabití, opaření, oškubání a uložení na studenou podlážku předsíně. Stařečkové div neupadli do mdlob, když večer při znělce Televizních novin se přikolébala oškubaná husa a klidně se vedle nich usadila…
•        skupinku Romů, která za deštivého počasí stopla pohřební vůz a ukryla se před lijákem do prázdných rakví a zakryla víkem. Řidič zastavil ještě jednomu stopaři, ale ten se usadil vedle převážených rakví. Přestalo pršet, v rakvích ustalo bubnování kapek, takže Romové vystrčili zpod víka ruce, aby se ujistili, že je opravdu po dešti. Další stopař se natolik vyděsil, že vyskočil za jízdy z náklaďáku a skončil na úrazovce nejbližší nemocnice. Historka se lékařům zalíbila a začali ji šířit…
 
Snad někdo z přímých pamětníků a tehdejších pracovníků redakce vydá daleko přesnější svědectví, stálo by za to vydat podobné historky ze života a kolem Mladého světa.

 OHLASY NA ČLÁNEK

Dobrý den pane Sígle,
co bývalý velmi pravidelný čtenář Mladého světa, kterému se podařilo na zadní straně uveřejnit svoji povídku a který se několik let kamarádil s Rudou Křesťanem, chtěl bych Vás poopravit ohledně poslední historky. Pamatuji si ji celkem dobře a to i díky její časté ústní interpretaci  :), takže s tou rakví to myslím bylo obráceně. Řidič náklaďáku, který převážel několik rakví, naložil stopaře. V kabině místo nebylo a tak se ho zeptal, jesli mu nevadí místo na korbě mezi rakvemi. Mladíkovi to pochopitelně nevadilo, sedl na korbu a jeli. Protože začalo krápat, lehl 
si do jedné rakve a usnul. Mezitím řidič naložil rodinku (tehdy ještě) cikánů, i oni se uvelebili na korbě a jejo se dál. Když se mladík probudil, zvedl víko rakve, vystrčil ruku, jestli ještě prší. To když cikáni uviděli, všichni za jízdy vyskákali. Když řidič dojel na místo, velice se podivil, kde je rodinka cikánů, které taky naložil, na což mu mladík pochopitelně nemohl odpovědět... a cikáni skončili na úrazovce. Konec konců, i kdyby to bylo obráceně, byla to historka pěkná. Kromě dalších tam byla jedna, jsme my nepoznamenaní reklamou  koukali s otevřenou pusou. Jakýsi Čech se ve Vídni zúčastnil jakéhosi  tv programu, který přenášela Eurovize. Pozvali ho na jeviště a zeptali se, co podle něho nejvíce symbolizuje Rakousko. Odpověděl, že zapalovač (rakušák, i dnes jsou ještě k vidění). Jak to může dokázat, ptali se. 100x škrtnu a 100x chytne. A můžete to dokázat, chtěli vědět. Jistě, řekl a skutečně 100x škrtnul zapalovačem a  ten 100x chytnul. Po skončení programu na něho u vchodu čekali zástupci firmy a předali mu klíčky od nového auta, protože takovou reklamu, zadarmo a před takovým množstvím tv diváků jim nikdo ještě neudělal...  
Mějte se pěkně, hodně zdraví přeje
Zdeněk Huspek, 23.3.2007
http://www.multiweblog.estranky.cz/

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 03. 2007.