Ženská nedá pokoj, dokud neví, že neví, co chce!
Rubrika: Publicistika – Postřehy
| Říká se, že když si ženská umane, tak nedá pokoj, dokud to nedostane. Podotýkám, že když ví, co opravdu chce, tak to taky dostane, i kdyby měl čert jezdit na koze. Eliška se po celý dosavadní život vyhýbala obletovaným mužským, takovým těm šarmem nabitým krasavcům. Vycházela z čistě časově úsporného hlediska a měla za to, že je lepší, aby partner hlídal raději ji, než-li aby ona musela odhánět dotěrné samičky zblblé feromony jejich dočasných idolů, a za další, dělalo jí dobře, že nemusela zakoušet tolik potupnou žárlivost, která se jí jeví jako nesmyslná přítěž. Čím jsou pouta podezírání a nedůvěry těsnější, tím dovedou být protivnější a nesnesitelnější, až jejich oběť nakonec podlehne sevření a otupí, nebo se nakonec vysmekne a kouká se co nejvíce vzdálit z dosahu sobeckého žárlivce.  Jenomže člověk míní, ale nakonec si stejně musí projít nastrojenými léčkami života. Najednou jednomu přijde, že si moc neužil a že jsou věci, které ještě nezakusil. Netuší, jak chutnají jablíčka ze sousedovic zahrady, která na první pohled vypadají lépe než-li ta jeho. Říká si: "Jenom jedno ochutnám a nikdo o tom nemusí vědět. Když si budu počínat obezřetně, nikomu tím neublížím. Co oči nevidí – to srdce nebolí." I zalíbil se jí jeden krasavec o to víc, že i ona sama ráda poslouchá hudbu, tančí a taky tuze ráda zpívá, i když její hlas je na zpěv netrénovaný a na jeho rozsah by rozhodně chlapa neulovila. Ondra byl Eliščin z nejúpřímnějších kamarádů z mládí a ona se najednou přistihla, že písničky od jeho kapely poslouchá stále častěji. Věděla, že ženské se o něj přetahují, ale bylo jí to dlouho k smíchu. Ony se snažily a on si vybíral. Kamarádili spolu již celou věčnost a měli k sobě pořád blíž. Bylo to takové sourozenecké kamarádství. Taky se říká, že kamarád taky rád, ale ten její ji jako ženu vhodnou k hříchu nevnímal. Elišce to nedalo a zeptala se Ondry přímo bez oklik: „Ondráši, a tebe nikdy nenapadlo, že bychom se mohli... alespoň jednou.... spolu pomilovat?“ Koukal, jako by se jej zeptala, jestli jej nenapadlo se někdy pomilovat s „mimoněm“ a překotně vyhrkl: „To nejde! Víš o mně toho víc, než-li vím já sám.... a na mě jsi příliš rázná a samostatná a máš taky přece ..... ty svoje zásady! ........asi mám z tebe respekt ....... nebo .....nevím ...... fakt nevím, co to vlastně mám za zábrany! To by bylo, jako pomilovat se s učitelkou. Chtění by každopádně bylo, ale strach z propadnutí a ostudy je prostě nepřekonatelný. A vůbec, co blbneš, jsme kámoši a to bys mě už pak taky nemusela chtít vidět. Ne, ne, to nemůžu riskovat, to mi za ten hazard nestojí. Na tamto mám dost jiných bab a z tebe chci mít kámošku napořád.“ „No! to jsem teda dopadla!“ zachmuřila se zhrzená Eliška. “Jednou za život dostanu chuť na zakázané ovoce a zjistím, že vlastně pro mne není k mání.Co to bylo za plky? Já se snad tomu Ondrovi nelíbím! On mě jednoduše nechce!“ V tu chvíli se v Elišce vzbouřila ženská ješitnost a Ondrášovo odmítnutí pojala jako životní výzvu. Druhý den si zakoupila permanentku a pohodlný obleček do posilovny. Byla zvyklá sportovat z mládí a ještě teď si občas zacvičí jógu, vyleze nějaký ten kopec, nebo ujde celodenní trasu po hřebenech hor, ale sebekriticky si doznává, že lajdá „tyhle tělu a duši prospěšné aktivity“ čím dál víc. “Jo! to je ono!“ pozvánka na oslavu Ondrášových narozenin. Dva měsíce pravidelného cvičení se zúročily mnohem víc, než-li tajně doufala a odměnou jí byla zase skoro dívčí postava, ale na pořádný „šoking“ z překvápka to bude chtít přikápnout ještě kompletní proměnu. Až vejde, musí být vidět ve všech mužských, ale také ženských očích, uznalý obdiv bez rozdílu. Musí v jejich myslích zaznít unisono: „Ách, ... ta vypadá skvěle!“ Její nejbáječnější kamarádka a nejšikovnější kadeřnice široko – daleko pod sluncem si ji vzala do parády: „No nekecej! Ty chceš fakt ulovit chlapa? Tak se do toho dáme! A jakou máš představu?“ „Chci ostříhat a učesat retro, obarvit na černo a omládnout nejmíň o dvacet let!“ „Ty chceš vážně to blonďaté háro ostříhat a změnit blond na černo? Co blbneš, vždyť budeš vypadat jako patnáctka! Seš hubená jako lunt, skoro jsem tě nepoznala! No, ale musím uznat, že ti to sekne. Máš pravdu, když změnu – tak z gruntu. Úplně jsi mne zblbla, asi taky shodím! .....nóó .... takových deset let!“ Danuška se opravdu blýskla. Proměna byla dokonalá, chyběl už jenom decentní makeup, který trpělivě celý týden trénovala. Její dcerka probrala svůj šatník a vybrala ji šatičky, které už sice nenosila, ale pořád vypadaly jako nové a hezčí by rozhodně nesehnala. „Mami, nech si je. Jdou ti perfektně a mně jsou trošku volné. Co si držím kilka v pohodě, tak už bych je stejně nenosila.“ Vše se povedlo podle předem vykoumané strategie. Ondráš jí byl celý večer v patách. Moc mu to slušelo a s rozdrnkanou kytarou byl ještě více k nakousnutí.Vyčíhal si Elišku na chodbě. V očích se mu tetelila něha, zapěl kompliment, v hovoru ji několikrát zulíbal a rozhodně to nebyly jenom kamarádské hubičky. Tu noc odložil kytaru! Po celou dobu jí dělal věrný stín a zbytek oslavy protančili až do posledního ploužáku. Konečně jí do ouška roztouženě zašvitořil ten tolik očekávaný a nejvábivější trylek zamilovaných: „Pojď spinkat ke mně, Eliško. Ráno udělám snídani a pak tě odvezu do práce.“ Nic jiného nechtěla slyšet, a přesto musela říct: „To nejde Ondrášku, už musím domů...“ |
Ozvučená prezentace: Román pro muže
Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Anastázia Mahovská www.anny.cz
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 04. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jan Vodňanský |
 |
Ondřej Suchý |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Helena Štáchová |
 |
Ivan Kraus |