Miroslav Sígl: Setkání s kritikem Janem Lopatkou
Rubrika: Publicistika – Zajímavosti
| Pracovali jsme spolu sedm let v době totalitní normalizace v jednom pražském informačním ústavu jako rešeršéři(1971 – 1977), nad námi pravicovými oportunisty a extrémisty bděl ministerský kádr, s dělnickým původem z brněnské Zbrojovky. Byla to prazvláštní situace – zahraniční tisk nám překládali externě jazykoví odborníci, kdysi profesionální zahraniční novináři většinou z ČTK (Přemek Prokop, Ilja Šetlík, Dušan Provazník, Jaromír Novotný atd.) a byl mezi nimi i bývalý ministr kultury Miroslav Galuška. Jak to bylo možné? Své překlady odváděli prostřednictvím Družstva invalidů, které mělo své překladatelské oddělení a s nimi uzavřenou dohodu o provedení práce či o dílo. Překlady v rozmnožené podobě redigoval také Jan Lopatka. Vydávaly se jen pro vnitřní potřebu nadřízeného ministerstva hutnictví, strojírenství a elektrotechniky, a také se zasílaly ředitelům podniků. Jak jsme si zjistili, většinou skončily v jejich šuplatech nebo je adresáti tzv. „almarizovali“. Vyskytli se výjimečně zvídaví jedinci, kteří si našli cestu k těmto informačním důvěrným zdrojům. V tom byl snad jediný smysl naší tehdejší práce. Jan Lopatka (1940 – 1993) po studiu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy pracoval nejprve ve studijním oddělení Čs. rozhlasu., kde redigoval čtvrtletník Studie a úvahy. Do Ústavu technického rozvoje a informací přišel jako propuštěný z místa redaktora pražského nakladatelství Horizont, ale zejména proto, že souběžně byl externím redaktorem autorem měsíčníku Tvář, který v období Pražského jara sehrál mimořádnou pozitivní roli. To si již Jan Lopatka vysloužil pověst literárního kritika a editora.. Sešlo se nás více politicky nespolehlivých roztroušených na několika detašovaných kancelářích po celé Praze. Ale zakrátko jsme o sobě navzájem věděli. V roce 1977 tři nejstatečnější z nás Pavel Bratinka, Míša Geussová a Jan Lopatka podepsali Chartu 77 a byl s nimi okamžitě rozvázán pracovní poměr. V ústavu zavládly dusné poměry. Solidaritu s našimi postiženými kolegy jsme projevovali po celá další léta osobním stykem, kdy Jan Lopatka spolupracoval se samizdatovými vydavatelstvími a redakcemi časopisů, od roku 1985 jako strážný v jednom pražském podniku a potom úředník bytového družstva ve své „vedlejší“ funkci řídil Kritický sborník, samizdatově vydal výbor svých kritik Předpoklady tvorby. Jeho osobní styky byly mimořádně rozsáhlé, jeho pracovitost nepředstavitelná, jak o tom svědčí nejprve posmrtně vydané, dosud nepublikované texty v knize Šifra lidské existence (1995) a nyní v nakladatelství Torst jeho kniha Posudky (416 stran). Vracím se však ještě k období po listopadu 1989, kdy jsme v Ústavu technického rozvoje založili Občanské fórum a jedním z  prvních jeho kroků byla omluva jednotlivě všem chartistům, k níž jsme přiměli tehdejší vedení ústavu a závodní výbor ROH. Jan Lopatka nastoupil do Literárních novin a odtud byl poslán do Respektu. Necítil se v té naší postkomunistické společnosti dobře. Pokoušel se navázat zpřetrhanou kontinuitu s léty šedesátými, ale i předválečnými a válečnými. „Ti mladí jakobíni mi nechtějí rozumět“, svěřil se mi při jednom dalším osobním setkání. Mimochodem jsme u něj v bytě ve Vlašské ulici slavili s velkou skupinou přátel moje 55. narozeniny v roce 1981. Měl vynikající ženu, už tehdy pracující na počítači u jedné firmy, velmi nadané a talentované děti – dvě dcery a syna. V šumavském rodišti Zdíkově jsem poznal i jeho mírumilovné rodiče. Ale čím dál více byl Honza nešťastný, psychicky vychýlený a přitom léčený. Podařilo se mu uprostřed léta 1993 uniknout pozornosti ošetřujících lékařů a při návštěvě své rodiny v době, kdy byl doma zcela sám, si sáhl na život. Krutě nás to všechny zasáhlo. Odešel ve věku 54 let v době, kdy jeho vrstevníci zúročují své zkušenosti, vydávají svá nejnovější díla jedno za druhým. Možná, že Jan Lopatka cítil, že už řekl vlastně všechno a k tomu novému, co se u nás rodilo, odmítá se vyjadřovat. Nebyl jediný. Když nyní listuji desítkami jeho lektorských posudků, které už za něho sestavil Michal Špirit a Jan Šulc s fundovaným edičním závěrem, literárně historickými a dokumentačními komentáři ke každému Lopatkovu posudku včetně nezbytného rejstříku jmen, vybavuji si jeho tvář, jeho bystrá očka, pomrkávající za brýlemi a jeho vtipy, jimiž jsme se navzájem častovali. Nejsem ani literární kritik či historik, ale jedno vím jistě: Jan Lopatka byl ve své době novodobým F. X. Šaldou. Čtu jeho odborně zasvěcené, vtipné, břitké posudky, často odsuzující banality v předkládaných textech, nebo zase pochybující nad nulovou aktuálností jejich vydání - čtu je jedním dechem. Ať již jde o posudky textů Karla Sidona, Evy Kantůrkové, Stanislava Váchy, Fran Směji, Bohuslava Blažka, Vojtěcha Steklače, Lenky Reinerové, Vojtěcha Cacha, Ladislava Klímy, Jana Kostrhuna, Milana Knížáka, Ivy Kotrlé, Jana Trefulky a mnoha mnoha dalších – ve všech je svůj a svými názory přesvědčuje se vší tolerancí a pokorou. Takového jsem ho poznal a z paměti nikdy nevymizí. |
Foto © Pavel Loužecký
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 05. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Milan Markovič |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Josef Fousek |
 |
Ivan Rössler |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Jaroslav Vízner |