Blanka Kubešová - Renata Šindelářová: Čím je člověk starší, tím víc potřebuje, aby byl milován

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Blanka KubešováSpisovatelku Blanku Kubešovou zajisté nemusím zdlouhavě představovat, protože je sama autorkou Pozitivních novin, a to autorkou velmi činnou. Mne osobně třeba naposledy na těchto stránkách velmi upoutala seriálem „Od dívčího deníčku k divadelní premiéře Deníku Leošky K.“, v němž líčí, jak se rodila hra Deník Leošky K. (Tuto hru můžete spatřit až do června v Divadle 90 U Valšů, ul. Karoliny Světlé 18.)
V poslední době Blanka Kubešová vzbudila mnoho pozornosti také knihou Vltavěnka, která vyšla již v druhém vydání a přinesla vlnu ohlasů, stejně jako vydání první. Příběh Krásné Heleny od Svatojánských proudů se řadí do memoárové literatury a čtenáři na ní oceňují především tragikomickou úsměvnost, autorčinu empatii s vltavskou přírodou, autentičnost i psychologický vhled do postav. (Román Vltavěnka si můžete koupit např. na Václavském náměstí, ať už v Luxoru nebo v Domě knihy).

Přesto, když jsem se Blanky Kubešové zeptala, zda se mnou udělá rozhovor, souhlasila trochu rozpačitě.
A víte proč? Vyjádřila obavy nad tím, že je příliš obyčejná na to, kolik publicity se jí dostává. Ale nenechala jsem se odradit a položila jí několik otázek, týkajících se její tvorby a především jejího exilu ve Švýcarsku.
A Blanka své odpovědi tak zajímavě rozvila, že tím docela vyvrátila to, co o sobě sama řekla. Kdepak, Blanka Kubešová není obyčejná žena, je to inspirativní a šarmantní osobnost s širokým psychologickým rozměrem, jež osloví. Přesvědčte se sami v záznamu našeho rozhovoru. 

•  Od roku 1968 žijete ve Švýcarsku. Švýcarsko já osobně vnímám jako pracovité, sebejisté a spolehlivé (asi jako ty typické hodinky). Jak byste po těch letech, strávených mezi tamními lidmi, popsala švýcarskou mentalitu a srovnala ji s mentalitou českou?

Srovnání s hodinkami je přesné. Ale je tu ještě něco důležitějšího, a to je vzájemná slušnost. Nežije se ve stresu, nikdo se na nikoho nerozčiluje, ústní slib má stejnou cenu jako smlouva u advokáta. Po návratu z Čech Blanka Kubešovájsem tím vždy znovu příjemně překvapená. Služby fungují, u okénka na poště mě nehubují, v bance nejenže nevyžadují poplatek, ale ještě se omluví, že platba dojde až druhý den, protože je už po 16. hodině.
Abych zůstala objektivní, musím dodat, že i tady v posledních letech dochází k posunu k horšímu. Navíc žiju na maloměstě a je samozřejmé, že v Praze je život hektičtější. Přesto, kdyby mi Kouzelný dědeček slíbil splnit jedno přání, přála bych domovu trochu víc té obyčejné mezilidské slušnosti. Co naopak ve Švýcarsku občas postrádám, je český humor.

•  Ve švýcarském Luzernu jste v pronajaté kavárničce (nebo byla vlastní?) pořádala české večery. Atmosféra na nich musela doslova jiskřit. Nestýská se vám někdy po takových okamžicích, nebo je prožíváte dodnes?

Kavárna byla pronajatá a konkurence veliká. Zavírací dny prakticky neexistovaly. Večery poezie, které jsem tu pořádala za vydatné podpory mého muže a několika přátel, mi nahrazovaly domov a pomáhaly mi přežít v dobách zlých. Plně si uvědomuji, jak to zní dnes nadneseně. Psala se však léta 70., domov byl nedostupný, a vypadalo to, že navždycky. Dnes, kdy všichni můžeme jezdit domů, je berlička v podobě večerů české prózy a poezie zbytečná.

•  Jak si myslíte, že by se odvíjel váš život, kdybyste v roce 1968 neemigrovala?

Těžko říct. V každém případě by to byl život zcela jiného, jsem v pokušení říct „cizího“ člověka. Neprošel by mými zkušenostmi, nepoznal by, jak chutná svoboda se všemi důsledky a povinnostmi. Obdobně jako zas mně chybí zkušenosti normalizace a všechny stupně násilného a do jisté míry nezbytného přizpůsobení. Toho jsem byla ušetřena.

•  Setkala jste se někdy (po revoluci) s názorem, že exulant byl vlastně zrádce, který opustil vlast?

Snad bych měla nejdřív upřesnit ono „opustit vlast“. Nevím totiž, zda bych k tomu měla odvahu. V srpnu 68 jsem se ocitla v cizině náhodou. Protest formou ne-návratu do doby, než přinutíme okupační vojska k odchodu, jsem považovala za svou povinnost. Netušila jsem, že ignorance mocných bude tak obrovská, že obětuje vlastní děti a návrat desetitisíců, ještě ne exulantů, ale Čechů a Slováků, kteří uvažovali podobně, se protáhne na tolik dlouhých let. Všichni jsme svůj protest zaplatili ztrátou domova i těch nejbližších.
Cílenou a dlouholetou propagandou „exulant=zrádce“ se sice bolševikům podařilo infikovat část národa, kteří stokrát opakovanou lež přijali za svou, ale tím se ještě nestala pravdou. Co by potom byli ti, kteří zločinecký režim v naší zemi budovali, udržovali atmosféru strachu a ochotně či dokonce z prospěchu se zapojili do tzv. normalizace?! Bez těchto přisluhovačů nejenže by exil neexistoval, ale hlavně by režim ani nemohl tak dlouho vydržet!

•  Z vaší knihy a nyní i divadelní hry Deník Leošky K. vyplývá zajímavá úvaha – že děti chápou mnohem víc, než si myslíme, v té souvislosti se pak na nich mnohem silněji odráží doba, v níž žijí. Můžete říci, že vám socialismus přinesl něco pozitivního, co by vám dnešní doba neposkytla?
Rodina Kubešova s malou Blankou a Jerrym
V každé době se chce žít, v každé době se rodí a vyrůstají děti. Na příkladu svého otce jsem se odmala učila, jak přežít a přitom si zachovat tvář a lidskou důstojnost. Mám za to, že socialismus mou generaci naučil myslet v podtextu a vidět za tři rohy; učil dovednosti pohybovat se mezi povoleným a zakázaným. Je to klad? Nejsem si jistá.
Navíc v některých rodinách děti viděly příklad opačný, jak se přidat co nejrychleji na tu „správnou stranu“ a co nejvíc z toho vytřískat, nebo aspoň žít v poměrném klidu. Mám pocit, že na většinu národa působil socialismus destruktivně.

•  A je něco pozitivního, co vám přinesl exil?

Mám pocit, že některá dílá mohou vzniknout právě jen tam, daleko od domova. Ta moje nejsou výjimkou. Po počátečním obrovském otřesu, ne-li pocitu beznaděje a naprostého konce, jsem začala psát to, co by doma nikdy nevzniklo.

•  Velmi mě zaujalo, že přestože jste vychovávala své dcery v zahraničí, naučila jste je česky. To je obdivuhodné. Znám moderní, jazykově velmi vzdělanou ženu, která žije v Čechách, ale posílá své dítě do německé školy. Dopad je takový, že dcera umí lépe německy jak česky. Co si o tom myslíte?

Ještě dřív, než začaly holky chodit do školy, naučila jsem je česky číst i psát, nikdy mě nenapadlo, abych s nimi mluvila jinak než česky. Troufám si říct, že neznají o nic méně říkánek a písniček než děti doma. Německy – nebo vlastně švýcarsky – se učily automaticky od školky. Podobně i všichni moji vnuci hovoří česky.
Na druhé straně bylo v ČR ve výuce jazyků mnoho zanedbáno. Je možné, že bych dnes posílala děti do německé nebo anglické školy, ale od výchovy v mateřském jazyce bych asi neupustila. Od autora nemůžete očekávat, že nebude své děti učit jazyku, který má rád.

•  Jak často jezdíte nyní do Čech a trápí vás něco za tuto vlast? Co byste jí přála, aby se v ní zlepšilo?

Jezdím do Čech co nejčastěji a vždy na několik měsíců. Přála bych si, aby se konečně našla vůle a odvaha odsoudit ty, kteří národ léta dusili a trýznili, protože teprve pak budeme moci mluvit o tom, že se do ČR vrátila demokracie. Přála bych si také něco zdánlivě strašně jednoduchého, s čím může začít každý u sebe, totiž všeobecně zlepšit pravidla, kterými bychom se řídili v praktickém životě a ve svém praktickém mravním konání.

•  V souvislosti s vaším scénářem k Modrému kamenu by mne zajímal váš postoj k rasismu v Čechách. Setkala jste se s ním někdy? Myslíte, že se jedná o jednostrannou záležitost?

V každém jedinci je skryto trochu „přirozeného“ rasismu, který pramení ze strachu z cizího a neznámého. Horší je, když tyto city přerostou v nenávist. ČR byla léta uměle izolovaná od okolního světa, to se pak projevilo v nenávisti k cizincům obecně. Po otevření hranic v 90. letech a přílivu turistů zejména do hlavního města panovaly dokonce obavy, že „nás vyžerou“. Omlouvám se, ale přesně tak jsem to zaznamenala při svých návratech do Prahy.
Vy ale máte na mysli náš vztah k Romům, na který se (kromě jiného) televizní film Modrý kámen pokoušel upozornit. Obávám se, že v tomto směru tu oboustranná rasová nesnášenlivost existovala odjakživa. My i Oni trpíme pocitem, že druhá strana je zvýhodňována, občas dokonce pocitem oprávněným. V minulosti se neočekávalo, že cikáni budou zvlášť pracovití, ale nezávisle na tom dostávali vysoké sociální dávky. Dnes se náhle divíme, že nechápou novou sociální politiku – tohle „něco za něco“. Tento problém ještě nějakou dobu potrvá a bude vyžadovat převýchovu na obou stranách.

•  Váš zatím poslední román je Vltavěnka. V čem se román liší od vaší ostatní prózy?

Poprvé se mi podařilo skloubit dokument a fikci, v tomto směru je moje práce tedy i něčím novým. Vltavěnka je radostný a pohodový román a tak působí i na čtenáře. Stále ještě se mi ozývají pamětníci, kteří tuhle „bábu od Vltavy“ znali buď přímo nebo zprostředkovaně. Vlastně jsem na žádné své dílko nedostala tolik čtenářských ohlasů jako právě na Vltavěnku.

•  K Vltavěnce vás inspiroval nejen osud Heleny, ale také tamní krajina, svou roli však zřejmě sehrálo vlastenectví, jak sama uvádíte. Jaký máte ale vztah k přírodě obecně? Říká vám třeba něco turistika nebo zahradničení?

S bratrem Jerrym, hrdinou knihy Horror HillNarodila jsem se ve velkoměstě, ale školní prázdniny jsem prožívala na venkově, tam jsem se naučila milovat všechno živé. Zahradničit i chodit do přírody, nedovedu si bez ní představit svůj život, potřebuju ji.
K Vltavěnce mě ale neinspirovala jen vltavská příroda, těch zdrojů bylo víc. Vůbec prvním, kdo mě s osudem „Krásné“ Heleny seznámil, byl Václav Židek (Václav Židek - prezentace), to byla inspirace sama o sobě. Pak už to šlo jako lavina. Příroda a kraj kolem Vltavy, z dokumentů pak bývalé Svatojánské proudy plné romantiky a divokosti, stará Praha a čtvrť Žižkova, kde Helena s rodinou vyrůstala...
V druhém vydání jsem Vltavěnku rozšířila o díl Můj Otec s velkým O, ve kterém společně vystupují jak hrdinové z Vltavěnky, tak autorka a její otec. Čím je člověk starší, tím víc potřebuje, aby byl milován – také tohle bych si přála, aby bylo poselstvím mojí práce.

•  Jak vidíte budoucnost literatury? Má literatura šanci se udržet jako součást kultury, nebo se postupně stane jen dějinným pojmem?

Jazyk je základním vyjadřovacím prostředkem a z tohoto důvodu jsem přesvědčená, že literatura nemůže zaniknout. Teď nemyslím jen na literaturu věcnou a publicistickou, ale především na tu uměleckou.
Co se týká knihy jako takové, dávám jí osobně přednost před čtením po internetu a pevně věřím, že se mnou i mnoho čtenářů. 

•  Od premiéry Deníku Leošky K. uplynulo už několik měsíců. Jak jste spokojená s inscenací při pohledu nazpět?

Autor asi nebude úplně spokojený nikdy. Přesto mám pocit, že se až na maličkosti podařilo maximum. Nejdůležitější je, že hru přijali mladí diváci, o čemž svědčí jejich iniciativa hrát představení pro školy a maturitní ročníky. Tohle mě těší nejvíc. Naše generace ví, o čem je řeč, ale že se o těchto letech mají zájem dovědět něco víc i studenti, a třeba i formou komedie či parodie, to je úspěch. Přičítám ho nejvíc nápadům a hravosti režiséra Akrama Staňka a pak také nadšení celého hereckého týmu.
Zbývá dodat, že Deník Leošky K. se hraje  před letními prázdninami ještě ve středu 25.dubna v 16 hod. a naposledy pak v úterý 22.5. v 19.30.

Fotografie z archivu Blanky Kubešové

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 04. 2007.