EPIDEMIE SEXU

Sex se dere do popředí. Vpadl k nám jako uragán. Časopisy, noviny, média troubí do útoku. Aby nepropadly na bojišti konkurence, oblékají necudné kabáty.
U půjčoven postávají nenápadní, mírumilovní a úctyhodní občánkové. Rozhlédnou se a – šup – pornokazeta je v tašce. Večer, když děti usnou, nastávají radovánky. Pepř do vystydlého guláše. Režiséři, scénáristé, autoři a baviči hýří slovníkem záchodové češtiny, která pokoutně vzrušuje a hlavně přináší honoráře moderním tvůrcům.
Kšeft je kšeft, zní heslo doby. Dříve stačil poodkrytý kotníček a tělo rozžhavilo smyslné představy. Dnes jsou karty odkryté. Veřejně se říkají slova, která bývala tabu. Čím více nahoty a lascivních slov, tím větší úspěch u publika.
Rodina je pro mnohé směšná přestupní stanice a mnoha konečnými. Čechů ubývá a sexu přibývá. Pan Suchý tenkrát zpíval: „Poslal mi úsměv letmý, tolik nesmělý byl, počkal si, až se setmí a pak mě políbil.“
To je minulost. Milenky jsou nejen ozdobou politiků, podnikatelů a umělců, ale opravdovou „společenskou“ nutností. Kouzlo usilování, namlouvání, žárlení, tajných doteků, bezesných nocí a šeptání o věčné lásce a věrnosti? Neblázněte! To patří hlubokému středověku babiček a dědečků.
Ale na co skutečně myslí všemi uctívaní moralisté a puritáni? Kdo ví. Třeba bychom se divili, že jsme za nimi hodně pozadu. Kdo chce, může a má na to, je v „ráji“. Je toho tolik, že se bojím, aby až opadne záplava erotické povodně, nenastalo všeobecné impotentní bezvětří. A v tom by se nehnul ani stvol.
Všeho se člověk přesytí. A tak dál věřím – na úsměv letmý.
Na závěr se přiznám, že tahle epidemie sexu je mi milejší než epidemie šílených utopií. 

Zapomínání je i obrana před pošramoceným svědomím, obrana před vlastním studem. Špatně se vzpomíná na okamžiky, kdy jsme mlčeli, ač bylo správné pozvednout svůj hlas. Zapomněli jsme na ty, kteří odešli za svobodou ze země, která byla „ozdobena“ dráty na hranicích, která žila v přetvářce, za asistence udavačů, posudku, kádrování, oslavných frází a lží.
Zde v ČSSR se říkalo hanlivě: „EMIGRANT.
Utekli! Opustili naši krásnou zemi! Zradili!“ atd. A my? My sloužili. Ať žije KSČ! Ať žije Sovětský svaz! Poté jsme vyslechli dvě hymny, na závěr Internacionálu, šlapali jsme s hesly v průvodech, na letišti si dávali pánové francouzské pusy, holčičky běžely k tribunám rudých vůdců s kyticemi šeříků, plnili jsme na 130%, volili jsme na 99,9%, zpívali jsme na chatách Je na západ cesta dlouhá, na estrádách nás bavili zasloužilí umělci.
A to, že někde byly lágry s politickými vězni? Dělali jsme, že nic nevíme. Trochu jsme záviděli, že někteří dokázali vyzrát na bolšána a zmizet v dálkách za oceány. Na kartičky, připomínající slunce a svobodný život, jsme hleděli s tichou nostalgií.
„Ty si žijou!“ říkali jsme a dodávali: „Možná je to propaganda. V televizi to říkali!“
A mnozí se domnívali, že ti, kteří odešli do dálek, dostali všechno na zlatém tácu. To, že začínali od píky, s jednou židlí, s jedním stolem, s dvěma lžícemi, že bez ohledu na své vzdělání, vykonávali ty nejpodřadnější práce – o tom se nemluvilo. Mnozí se i radovali, když to někomu nevyšlo.
„Má, co chtěl! Mohl zůstat v naší zemi!“
Po „Něžné“ revoluci své přátele a příbuzné obejmuli a vysvětlovali jim: „Chápej, já tam byl v té jejich straně jen na oko.“ A divili se, že domov mají tam v dálkách. Že když se rozhlédli a ochutnali naši postkomunistickou demokracii, odjeli zpět do „kapitalistického ráje“. A tak láska ochladla a zapomnělo se. A navíc, a to je neodpustitelné, voní svobodou a demokracií. U nás stále prší totalitní smog. Je to dědictví, které je na obtíž.