Elena Jaroševská – Ondřej Suchý: Moje Rusko (11)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

   Ruská verze

XI. část seriálu

Ruská redakce Radia Praha – vysílání do zahraničí Český rozhlas 7 – uvádí od 5. listopadu 2006 novou rubriku „Moje Rusko“. Rusko z českého pohledu během více než půl století. Sovětský svaz a jeho oficiální ideologie a kultura a obyčejní lidé, ruský jazyk, kultura, umění - hodně Čechů chápalo, že to jsou dva odlišné světy.
O tom, jak se křížily tyto dva světy v jeho vlastním životě, vypráví každou sobotu Elena Jaroševská při rozhovoru s Ondřejem SuchýmONDŘEJ SUCHÝ, publicista, spisovatel a textař. Na webu http://www.radio.cz/ru budete také pravidelně nacházet obrázky a fotografie z archivu Ondřeje Suchého, v pořadu pak zaznějí písničky z jeho soukromé fonotéky. Těší nás, že se s tímto naším dlouhodobým seriálem budou mít možnost setkávat v ruské i české verzi také čtenáři Pozitivních novin!
Elena Jaroševská
vedoucí ruské redakce Radio Praha

21.

Oldřich NovýZdravím vás, milí posluchači! Již potřetí se zde vracím k Oldřichu Novému, našemu významnému salónnímu komikovi, zpěvákovi, režisérovi, divadelnímu řediteli i dramatikovi a textaři.
Před 2. světovou válkou měl v Praze své hudební divadlo na Václavském náměstí a natočil celou řadu krásných filmových komedií. Od mládí hledal pro svou práci inspiraci na divadelních a revuálních scénách v Paříži a ve Vídni, v poválečné změně režimu se přizpůsobil požadavkům doby a začal se zajímat též o to, jak se daří hudebnímu divadlu v Sovětském svazu.
Ještě předtím, než poprvé navštívil Moskvu, uvedl na konci roku 1945 v podobě hudební komedie Gogolovu Ženitbu. Samozřejmě s tím, že sám vytvořil hlavní postavu Podkolesina. (Smutnou shodou okolností se nakonec toutéž komedií v roce 1974 loučil se svým divadelním publikem.)
Jeho hledání nových vhodných titulů pro českou operetní scénu mělo nakonec úspěch. Současné operety byly sice v padesátých letech obsahově většinou silně tendenční, ale po stránce hudební nakonec nacházel, co hledal. Samozřejmě, že ze starších operet dominovaly ty, pod kterými byl podepsán Issak Dunajevskij.
V roce 1957 hrál v Dunajevského operetě Bílý akát na scéně Hudebního divadla v Karlíně hlavní roli filmového režiséra Appa. V Moskvě pro nás Oldřich Nový objevil například Jurije Sergejeviče Miljutina, skladatele, který byl o čtyři roky mladší než on a se kterým se tam při svých návštěvách sblížil.

                                  Program Gogolovy Ženitby z roku 1974   Program Gogolovy Ženitby z roku 1945   Oldřich Nový o Ženitbě (1945)

Ve svém prologu k operetě Polibek Čanity, kterou jsem našel v archivu Českého rozhlasu a která byla natočena v říjnu roku 1958, hovoří Oldřich Nový o „líbivé a podmanivé“ Miljutinově hudbě. Polibek Čanity Nový pro rozhlas upravil a v jejím úvodu ještě dodává:
„Jurij Miljutin je z nejúspěšnějších současných operetních skladatelů, který za posledních patnáct let napsal dvanáct operet! Při svém posledním zájezdu do Moskvy jsem Juriji Miljutinovi slíbil, že Čanitu u nás uvidí. Zatím ji tedy od nás alespoň uslyší. A tak - vážení posluchači, i vy, pane Jiří Miljutine – jste-li připraveni u svých přijímačů, tak za sebe a za nás všechny vám přeji dobrý poslech!“
Oldřich Nový jako salónní komik a někdejší filmový milovník nebyl v Rusku známý. Diváci se s ním mohli setkat až když už byl v pokročilejším věku a hrál postavy vedlejší, představující muže „dob byvších“, například v detektivkách Zlatý pavouk, Bílá spona, nebo Kde alibi nestačí. Jediný hudební film, který se do Ruska dostal a v němž hrál Oldřich Nový hlavní roli, byla komedie z roku 1955 Hudba z Marsu, v lecčems připomínající u nás s úspěchem uváděnou Karnevalevou noc. V roli hudebního skladatele tam zpíval malému dítěti v kočárku Uspávanku, kterou si můžete nyní poslechnout. A já se s vámi pro dnešek loučím.


22.
Kniha Mořská sůl
Dobrý den, milí posluchači! Když mi bylo asi deset let, koupila mi maminka k narozeninám knížku, kterou jsem si vyhlédl za výlohou knihkupectví. Jmenovala se Mořská sůl, napsal ji Nikolaj Ždanov a u nás vyšla dva roky po té, co ji v roce 1951 vydalo Státní nakladatelství dětské literatury v Moskvě. Krásně ji ilustroval malíř Zdeněk Burian. Skutečnost, že ji ilustroval právě on, z ní udělala sběratelský kus, protože její ilustrátor má u nás dnes nejen své muzeum, ale i klub svých obdivovatelů a sběratelů.
Musím říct, že Mořská sůl se stala v mém dětství jednou z těch zásadních ruských knížek, které mě – alespoň na čas – velmi ovlivňovaly. Chtěl jsem být nachimovcem a stát se námořníkem, vzdor tomu, že jsem nebyl schopen se naučit plavat. Zatímco spolužáci, kteří chodili do Pionýra, zakládali tajně skupinu Rychlé šípy, já, nepionýr, přemluvil dva z nich, abychom založili Nachimovský kroužek.
Kdo byl admirál Nachimov jsem sice věděl jen já, ale těm dvěma to evidentně nevadilo. Vyrobil jsem tři legitimace a jednu navíc, pro předsedu Rychlých šípů, kterého jsem jmenoval naším čestným členem. Nepříliš ochotně jmenoval i on mě na oplátku čestným členem Rychlých šípů. Nu a to bylo asi tak vše, co naše dvě legrační „ilegální“ organizace kdy uskutečnily. Byli jsme ve věku, kdy už za měsíc jsme měli hlavy plné zase jiných nápadů a plánů.

      Kniha mého dětství, navíc s obrázky milovaného ilustrátora Zdeňka Buriana   Kniha mého dětství, navíc s obrázky milovaného ilustrátora Zdeňka Buriana

Léta plynula a knížka Mořská sůl se mi kdesi ztratila. Občas jsem si na ni vzpomněl, například když jsem ve svých pětatřiceti letech poprvé vlezl do moře. Stalo se tak v Azerbajdžánu, v Baku, a vlezl jsem do mořských vln jen po pás, protože jsem stále ještě neuměl plavat. S přibývajícím věkem jsem pak začal toužit po knížkách svého dětství. Hledal jsem v antikvariátech a skutečně jich už mám hezkou řádku. Je mezi nimi i pár ruských, díky nimž jsem se začal kdysi zajímat víc o přírodu, o různé technické vynálezy, ale třeba i o to, jak se dělají noviny a jak se stát novinářem.

Ke všem těm knížkám se vztahují nějaké příhody, které mě pak v životě potkaly. Však se o ně s vámi podělím. I to mé dnešní vyprávění má svou zvláštní pointu. Před několika léty mi jeden z členů Klubu sběratelů kuriozit slíbil, že se mi pokusí knihu Mořská sůl sehnat. Podařilo se mu to.
Pamětní medajle admirála NachimovaA dnes, kdy tuto epizodu z dětství vyprávím, se mi stala zvláštní věc:
Podíval jsem se na internet, co bych našel o admirálu Nachimovovi. Je toho hodně, mě však zaujala jistá aukce, do níž jsem vstoupil, neboť se tu dražila pamětní medajle admirála Nachimova! Přihlásil jsem se, přihodil, ale vzápětí jsem byl přebit jiným dražitelem. Znovu jsem přihodil a znovu bez úspěchu. Představa, že bych si na stará kolena sám sobě věnoval medaili admirála Nachimova mě vedla ke třetímu příhozu. A zase jsem byl přeplacen. Uvážil jsem, že další zvyšování ceny by bylo přehnané a tak jsem dražbu vzdal.
Druhý den jsem se při snídani svěřil své ženě. Jako správná manželka mi upřímně děkovala za to, že jsem neochudil rodinný rozpočet. Celou tuhle mou historii korunovala pak ještě rozhodující větou: „Prosím tě, vždyť ty přece dodnes ani neumíš plavat!“
Musel jsem uznat, že má pravdu - ta medaile mi vskutku nenáleží! – Dnes se s vámi rozloučím jednou z krásných ruských lidových písní, kterou jsem kdysi opatřil českým textem v duchu ruských bylin. Nazval jsem ji Smutná louka, smutný strom. Těším se na slyšenou zase příště! 

    Nachimovec Ondřej na kole  Nachimovec Ondřej s maminkou

       Pokračování příště...

Foto © z archívu Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 05. 2007.