Eva Vlachová: Sedím v parku na Míráku

Rubrika: Publicistika – Postřehy

Sedím v parku na Míráku, užívám si sluníčka, vůně šeříků a relaxuju. Ne, že bych řešila něco světoborného, žádná moudra, jen tak si prostě vegetuju a je mi dobře.
Na vedlejší lavičku se usadili dva pánové a je po klidu. Kdo říká, že jsme upovídané?
Ti dva řeší nejdřív pracovní, pak sportovní tématiku a nakonec, jak jinak, skončí u ženských.
A mám po klidu, protože i když vážně nechci poslouchat, tohle se přeslechnout nedá.
„Hele, tys věděl, že Marcele je už pětatřicet? Fakt jsem si nemyslel, že je to už taková stará větev!“
Tak už zase, říkám si a přes tmavé brýle (díky bohu za ně), se kouknu vedle. No jasně, to jsem se ani nemusela namáhat. Oba pánové s povolenými kravatami, s počínajícími pivními bříšky, kalkulace o jejich věku bych si raději odpustila. Můj, tak krásně volně plynoucí duševní pochod, se dostal do časové smyčky.
Vzpomněla jsem si, jak se vyjadřovali kolegové o kamarádce, které bylo zrovna třicet. Označení jejího „kmetského věku“ byla vskutku barvitá. Namátkou vybírám: stará popelnice, stará větev, celkem ucházející Stará Boleslav a konečně zvukomalebná Stará Turá.
Jim to připadalo nesmírně vtipné, zatímco ona si to brala tuze k srdci a bylo zřejmé, že je jí to hodně líto. Mně tedy také, nejen proto, že to byla opravdu dobrá kamarádka, ale hlavně proto, že já už měla tehdy třicítku dávno za sebou. A tak pomyšlení, jak budu při oslavě mých blížících se čtyřicátin nazývána, ve mně vyvolalo téměř paniku. Uklidnily mě dvě věci. Zaprvé pohled na nevinně žertující kolegy, protože ani jeden z nich se nepyšnil postavou a tváří Adonise. A zadruhé – co když vymyslí pro čtyřicátnice přijatelnější označení. Třeba Stará Ľubovňa by nebyla zase tak špatná…
Ale hovor vedle pokračuje a vrací mě do reality.
„Představ si, že si dala inzerát na seznamku, to jsem zvědav, koho uloví. V tomhle věku…“
Oba se nad tím vážně zamyslí. A já taky. Vždyť inzerátů, ve kterých ženy od třicítky výše nabízejí duševní i hmotné statky, okořeněné navíc mladistvým zjevem, je jako máku. Pánové si mohou vybírat, jejich výhodou je i to, že přesto, že jsou zváni silnější polovinou lidstva, je jich kupodivu méně než polovina. Tak není výjimkou, že raději než partnerku přiměřeného věku (muži by, možná oprávněně, diskutovali o tom, co je ten „přiměřený“ věk), plnou životního elánu, která se konečně metodou omylů dopracovala k tolik oceňované toleranci, vyberou sobě životem zklamanou a osudem pronásledovanou atraktivní dvacítku. O tom, co je tolerance nemá ani potuchy, ale to při jiných, očividných přednostech, není její problém.

Pánové vstávají a loučí se. Už se těší, až se znovu sejdou, dozvídám se, že to bude na oslavě narozenin jednoho z nich. A tak přemýšlím, jak mu budou kamarádi říkat. Kdybych se nestyděla vložit do jejich srdečného loučení, navrhla bych třeba Starý Bydžov nebo Starý Jičín. Půvabné označení je i Starý Rokytník. Ale jako nejvhodnější, obsahující i zrnko pravdy, se mi jeví Starý Hrozenkov nebo Starý Plzenec… 

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl  http://frk60.aspweb.cz 
František Frk Kratochvíl - prezentace

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 05. 2007.