Ivan Kolařík: Atom na ně!

Rubrika: Literatura – Zábava

ATOM NA NĚ !

Policejní práce není bez úskalí a trpkých nástrah. Nejenom, že vás lidé moc nemají v lásce, častují vás takovými hanebnými tituly jako “pig” (prase) a se smíchem si o vás říkají nemístné vtípky, kde z vás dělají naprostého idiota. Může se vám totiž také kliďánko stát, že když jste třeba dopravák, tak vám rozčilený řidič, kterému jste napařil pokutu, protože se v podroušeném stavu řítil šílenou rychlostí v bezprostřední blízkosti domova důchodců vlepí facana, že vám spadne čepice a spolknete píšťalku, nebo, když se snažíte urovnat manželskou hádku, tak vám horkokrevný manžel ukáže dveře, ze kterých vás nemilosrdným kopancem do zadku vyhodí. Nejvíce nebezpečné jsou však těžko snesitelné nástrahy řidiček bez požádání rozepínajících knoflíčky blůziček, které ze sebe vzápětí bez mrknutí rvou a svůdně přitom na vás poulí oči, jen aby unikly tvrdé ruce zákona. Nepředvídané události znepříjemňující život příslušníka mohou však číhat zrovna tam, kde by je čekal nejméně. V jeho útulné, zahulené kanceláři…

Bylo klidné ráno. V práci se moc nic vzrušujícího nedělo, a protože se nikdo z kolegů nepřišel pochlubit rozbitým frňákem, podlitinou pod okem nebo přeraženou sanicí, měl jsem dost času jedním prstem konečně doklepat pracovní zprávu a přitom nadávat na nekonečné papírování, které je každodenní součástí práce u policie. Dopsal jsem poslední větu, spokojen svou prací jsem se líně protáhl v křesle, zapálil si čvaňháka a usrkl vychladlou kávu, když se potichounku otevřely dveře kanceláře a přede mnou se objevilo zjevení, podobné filmové postavě Shrek: chlap jak hora, s rukama jako lopaty, velikou hlavou, na které trčelo pár šedivých vlasů, s tváří rozbrázděnou hlubokými vráskami. Člověk v pomačkaném oděvu, v podpaždí třímající tašku, ze které se linul těžký zápach hniloby. Popadl jsem dech a vzmohl jsem se na otázku:
“Jak jste se sem, chlape dostal, a kdo vlastně jste?”
Na to, jak mohla projít bránou, hora neodpověděla, jenom přes pracovní stůl natáhla pracku a řekla:
“Já jsem ňákej Jan Kroutil, těší mě. Já už jsem ale ňákou dobu mrtvej. Vlastně asi 40 let. Skopčáci mě tenkrát pověsili.”
Polkl jsem naprázdno, dědka jsem si nyní pečlivě změřil od mohutné hlavy k veliké patě a v duchu jsem si řekl: “Ach jo, tak tu máme zase nějakýho pošuka.”
“No tak se pěkně u nás posaďte a pomalu a zřetelně mi vysvětlete, jakto, že jste mrtvej a přišel jste se na mě podívat,” řekl jsem co možná nejvlídnějším hlasem, abych návštěvníka nepopudil, protože s individuem takového druhu nikdy nevíte.
“Já vím, že je tomu těžko uvěřit,” řekl zasmušile Jan Kroutil. “Ale tady máte, podívejte se, přesvědčte se na vlastní oči,” dodal a podal mi umolousanou knihu.
“Je to tam černý na bílým, že jsem byl popravenej.”
Pomalu jsem otevřel knihu a na titulní stránce bylo jméno autora Jana Masaryka. Knížka byla seznamem lidí popravených za války Němci. Rychle jsem si našel stránku pod písmenem ”K”, a skutečně tam bylo uvedeno jméno mého návštěvníka a den jeho popravy oběšením. Podrbal jsem se na hlavě, zapálil si druhou cigaretu, ležérně vypustil kroužek kouře a udiveným, leč naprosto klidným hlasem jsem se zeptal:
“No tak vidíte, panečku, co se ještě člověku může v životě stát. Být navštíven mrtvolou! A tak mi milej pane laskavě vysvětlete o co kráčí, protože jistě budete se mnou souhlasit, že se s mrtvým jen tak hala-bala každej den nesetkáváme a nezapřádáme hovor.”
Jan Kroutil se nervózně zakroutil na židli, utřel si upocený zátylek a pravil:
”No jo, já vím, že je to trochu nevšední věc, ale v tý knize od Masaryka jsem skutečně já.”
“Nevšední věc?”zasmál jsem se téměř hystericky. “Tak vy tomu říkáte “nevšední věc”, no to mě tedy podržte. Co je potom u vás věc všední, ha?”
Shrek s provinilým výrazem na tváři vytáhl z roztřepené peněženky řidičský průkaz, který je v Austrálii jedinou legální identifikací.
Mrknul jsem na řidičák. Jméno a datum narození skutečně souhlasily s údaji v knize.
“No, tak mi to pane Kroutil vysvětlete, začínám z toho bejt celej tumpachovej. Vy, dávno mrtvej, byste neměl chodit hned po ránu strašit policejní úředníky a bůhví ještě koho jinýho. Na to jsou snad i zákony. Tak to ze sebe pěkně vysypejte, jak to s vámi vlastně je.”
“No jo, pane, to bylo takhle,” řekl pan Kroutil a začal dopodrobna vyprávět neuvěřitelný příběh, jak se mu v den popravy nějakým způsobem podařilo uprchnout. Měl z pekla štěstí, ale únik před smrtí na něm zanechal doživotní následky. Na to jsem ale přišel až v příští hodině naší zajímavé konverzace.
“To jsem skutečně rád, že jste oprátce unikl. A za co tedy mohu vděčit vaší návštěvě?”zeptal jsem se.
Jan Kroutil se obezřetně podíval kolem sebe, potom vstal, pootevřel dveře kanceláře, aby zkontroloval jestli nikdo neposlouchá a zjevně uspokojen, že je všechno v pořádku, začal:
“Já jsem vám přišel oficiálně oznámit, že mě chtějí zabít.”
“Kdo?”
“Dyk vám to říkám, Němci, Židi a komunisti. Už řadu let na mě dělají léčky a chtěj mě zlikvidovat. Já vím, že jako policie budete chtít důkazy, a těch já mám tady několik,” řekl vzrušeně pan Kroutil a z obálky vyndal několik ohmataných fotografií dveří, opatřených desítky zámků s petlicemi.
“Takovej mám před nimi strach, že si musím zavírat domovní dveře na zámky. A ani ty nejsou k ničemu dobrý.”
“A pročpak ne?” zeptal jsem uvědomujíce si, že jednám s maniakem trpícím utkvělou představou, že mu chce někdo uškodit. Takových případů, hlavně mezi uprchlíky je zde, bohužel, mnoho.
“Já totiž zjistil, že mě soused pořád ozařuje rentgenovými paprsky.”
“Skutečně?” zeptal jsem se s neskrytým zájmem. “A jak jste na to přišel?”
To jsem se možná neměl ptát, protože pan Kroutil se vymrštil ze židle, chytil se za břicho, začal si hbitě masírovat žaludek a skučet bolestí.
“Vždycky, když mě vozáří tak mi je tak divně od žaludku a chytím průjem,” vysvětlil.
“Aha,” řekl jsem nejistě, protože jsem přesně nevěděl, jak v konverzaci pokračovat.
“A pak mě ještě někdo chce votrávit mlíkem, do kterýho dává jed,” pokračoval pan Kroutil a z tašky vyndal prázdnou láhev od mléka, která díky tomu, že byla stařičká, tak byla na dně zrzavě zabarvená.
“Tohle je další důkaz. A to není zdaleka všechno. Mám totiž ještě jednu věc, kterou vám chci ukázat…” a poté z páchnoucí tašky vyndal smrdutou uzenku.
“Tak tento kabanos byl tajně nastříknutej strychninem, takže kdybych ho snědl, tak bych za hrozných bolestí hned umřel,” řekl a podal mi červy se hýbající kus kabanosu.
Já se smradem zakuckal, dal jsem si před nos kapesník a zasípal:
“Ježíšmarjá, pane Kroutil, okamžitě to vyhoďte a nezamořujte nám to tady, nebo na vás někoho zavolám,” vážně jsem mu pohrozil.
Pan Kroutil kabanos zabalil opatrně do mastných novin, dal ho zpátky do tašky a spiklenecky řekl:
“Já mám bráchu ve Francii na Ministerstvu zdravotnictví, tak jsem mu tam ten navočkovanej kabanos poslal, aby udělal pořádnou laboratorní zkoušku.”
“Vy jste mu do Francie poslal tuhle strašnou uzenku?” zeptal jsem se s úžasem.
“Ano prosím. A víte co udělal? Sám jí otestoval v laboratoři na ministerstvu.”
“A?”
“No jo, skutečně tam našel stopy jedu, což je neklamnej důkaz, že mě ti grázlové chtějí votkráglovat,” odpověděl stále vzrušenější pan Kroutil a dodal:
”Tady prosím mám od něho oficialní nález,” vykřikl a pod nos mi strčil kousek zmuchlaného papíru, podepsaného Františkem Kroutilem, na kterém bylo neumělou rukou napsáno:
Milý bráško,
děkuju ti za zaslání kusu kabanosu, kterej jsem prověřil v naší laboratoři. Musím ti bez obalu říct, že jsem v něm skutečně našel dva vpichy od injekční stříkačky a stopy jedu, který by zahubil několik lidí najednou. Tak tomu se u nás ve Francii říká pokus o VRAŽDU. To je neklamnej a pádnej důkaz, že tě chce někdo zabít. Jdi to okamžitě nahlásit vaši policii, ať to koukaj vyšetřit.
Tvůj brácha, Franta
Po přečtení “bráchova” dopisu jsem věděl kolik uhodilo. Bylo na bíledni, že dopis napsal pan Kroutil sám sobě. Podíval jsem se významně na hodinky, zapálil si další cigaretu a v hlavě promýšlel strategii, jak se návštěvy zbavit.
“Víte, pane, já mám ale teď špatný svědomí, že jsem bráchu dostal do maléru,” řekl bez vybízení pan Kroutil. “Tím, že ten kabanos testoval v pracovních hodinách, se dostal do průšvihu a ztratí místo na ministerstvu. Je mně to hrozně líto a tak jsem napsal tenhle dopis francouzskému presidentovi.” A opět mi podstrčil kus hadru, na kterém jsem si přečetl jenom oslovení v češtině “Vážený pane presidente.” Pak už jsem jenom hrál jeho hru, abych obra náhodou příliš nevydráždil.
“A co jako byste chtěl, abych pro vás v tomto případě udělal, pane Kroutil?” zeptal jsem se opatrně.
“No, důkazů jsem vám dal přece dost, tak s těma hajzlama musíte něco hned udělat.”
“Tak víte co, my ty vaše nepřátele zastřelíme, když je najdeme,” navrhnul jsem a ihned jsem položil záludnou otázku, kterou jsem chtěl zjistit, jestli je pan Kroutil společnosti nebezpečný. Vzápětí jsem toho však litoval:
“A copak byste s nima udělal vy, kdybyste je chytil. Myslím ty Němce, Židy a komunisty?”
Pan Kroutil zrudl v tváři, na čele mu vyvstaly krůpěje potu, zvedl se ze židle, přistoupil ke mně, obrovitýma rukama mě chytil za krk, kterým začal zuřivě cloumat a škrtíce mě, hlasem plným zloby mumlal: ”Já bych ty svině takhle vlastníma pazourama uškrtil.”
Tenkrát jsem si myslel, že uhodila moje poslední hodinka. Lapal jsem po dechu jako kapr na suchu a začínaly mně vyhřezávat oči. Naštěstí v poslední chvíli do kanceláře vstoupila sekretářka, které bylo divné, že jsem se dlouho neozýval. Na scénu před sebou zareagovala pištěním, které přivolalo pomoc kolegů a záchranu mého života. Rozčíleného pana Kroutila se orgánům nakonec podařilo uklidnit a ještě než ho saniťáci odvedli, zamával mi na pozdrav a přiškrceným hlasem na mě stačil zavolat: ”Atom na ně, sodoma-gomora, postřílet tu pakáž!”
Já to svoje přežití šel s kolegy zapít. Ale stejně mi bylo pana Kroutila, zrovna jako tolika jiných lidí, na jejichž duševním zdraví se podepsala krutá léta války a komunistické nadvlády, upřímně líto. Pan Kroutil očividně přežil vlastní smrt jen aby žil smutnou existenci v daleké cizině, v patologickém strachu způsobeném vidinami lidí, kteří mu chtějí ublížit. Osud dovede být někdy skutečně krutý... 

Pokračování příště...
Z připravované knihy "Světácké střípky smyslného seniora"

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Anastázia Mahovská  www.anny.cz  
RESERVÉ: Ivan Kolařík – ozvučená prezentace

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 05. 2007.