Vyčuránek

„Tak vy si jdete pro ten šicí stroj?“, vítá mě prodavač hned ve dveřích a usmívá se na mne. Bezděky kývnu.
„Okamžíček, malý okamžíček,“ zašveholí a zmizí za závěsem.
Ale moment, zarážím se. Jak on může vědět, že zrovna já už skoro rok sháním šicí stroj? Vždyť mě nezná. Že si mě s někým spletl! A zase v tom budu nevinně, jako před léty, když jsem kamarádovi prodal ochočenou kavku a cestou ze školy hned peníze utratil. Kavka však přiletěla večer zpátky. Než jsem ji stačil vrátit, přišel si pro ni kamarád sám. Podezíravě se na mne podíval a strčil kavku za kabát. Večer přiletěla znovu. Sedl jsem na kolo a jel ji vrátit.
„Pěkně sis ji vycvičil,“ přivítal mne. „Kolikrát jsi ji tak už prodal?“
„To není pravda,“ ohradil jsem se dotčeně. „Nevěděl jsem, že mě má tak ráda. Kdybych měl ještě ty peníze, vzal bych si ji zpátky.“ Ale peníze, bohužel, už nebyly.
Večer kavka přiletěla zase. Radostně zakrákala a snesla se mi rovnou na hlavu. To už jsem se rozčílil. Popadl jsem nůžky a přistřihl jí křídla. „Já tě naučím!“ Strčil jsem ji do tašky a jel ji vrátit.
„Teď už ti neuletí,“ ujišťoval jsem kamaráda. „Než jí křídla dorostou, zvykne si.“
„Jen aby. Kdoví cos ji zase naučil, vyčuránku!“ Hluboce jsem se urazil. „Nepřiletí už. To ti slibuji!“
Ten večer kavka opravdu nepřiletěla. Ten večer přišla. Vrávoravým krokem námořníka si to vykračovala po mostě a když mě viděla, zvesela zakrákala. Myslel jsem, že omdlím. Nemělo ani cenu ji vracet. Zase by se vrátila. Pro kamaráda jsem už definitivně zůstal vyčuránkem ...

„Tak, tady je ten šicí stroj," vytrhl mě prodavač z exkurze do dětství. „Ještě záruční lísteček, prodejka,“ rozplýval se, „a pozdravujte slečnu dceru.“
S rukou na klice jsem strnul. A je to tady. „Ale já nemám žádnou dceru!“ Teď pro změnu ztuhl zase prodavač.
„Vy nejste ředitel Černý?“
„Ne a nikdy jsem nebyl. Jmenuji se Kovanda.“
Zrudl. „Proč jste to, člověče, neřekl hned?“
„Neptal jste se. Ptal jste se jen, jestli si jdu pro ten šicí stroj. A pro ten já si opravdu šel. Chodím sem už celý rok.“
„Člověče, vy jste...“
Zavřel jsem rychle dveře. Podvodník nebo vyčuránek, co na tom, co chtěl říci. Od té příhody s kavkou jsem si na takovéto výrazy zvykl, protože podobných příhod bylo v minulosti bezpočet. A vždycky jsem k tomu přišel jako slepý k houslím….  

Ach to stáří...

„Dám tě na ležák,“ zabručel devadesátiletý děda na babičku, když kvůli jejímu zdravotnímu stavu nemohli odjet hned na jaře na jejich milovanou chalupu.
„Dala jsem tě snad já na ležák, když jsi byl nemocný?“, vzlykla babička. „A to ten rok jsme na chalupu nemohli vůbec!“
„Ale Slávinko,“ pohladí ji děda po tváři a přitom se šibalsky zaculí. „Vždyť víš, že bych bez tebe nemohl žít.“
„To určitě,“ zapochybuje babička.
„Ale stejně,“ nedá pokoj děda, „vím, žes v osmadvacátým chodila s Franckem do Petrkova tancovat.“
„Cože?“, teď se už babička rozbrečí dočista. „Nikdy jsem v Petrkově nebyla a žádnýho Francka ani neznám!“

Sedí vedle sebe na terase jako dva věchýtci, nad hlavami slunečník a my jsme u nich na návštěvě.
„Takové a podobné hovory jsou na denním pořádku,“ říká nám s laskavým úsměvem jejich dcera. „Vím, že se o nás celý život vzorně starali a ráda jim to odplácím. Ale když jsem tady s nimi delší dobu, místo na dovolené, mám jich kolikrát už nad hlavu. Ale jiné řešení není, protože zavděčit se jim není jen tak - nevydrží s nimi ani pečovatelky, tím spíš, že je děda mlsný jako kozel.
Představte si, že když mu jednou teta uvařila nudle s tvarohem, tak jí místo poděkování řekl: Tak tohle ti, Mařenko, žrát nebudu, po tvarohu mě zebou kolena. Víckrát jsme ji tady taky neviděli.
A tak se u nich střídáme jen my otrlejší. A sestře, až mě zítra přijede vystřídat, řeknu, že o nich nechci alespoň týden vůbec slyšet!“

Pobaveně tuto historku vyprávím svým dětem při jejich nedělní návštěvě u nás.
„Vidíte, taková příkladná rodina a také mají starosti.“
„Jaké služby prokážeš svým rodičům, takové čekej od svých dětí,“ řekla dcera slovy moudrého Fábia.
„Výchova je příklad a láska, nic víc,“ dodal syn slovy jiného mudrce.
Podívali jsme se s dětmi na sebe. Z mých možná čtou, že já bych ty nudle s tvarohem vždycky moc ráda snědla. Ty jejich odpovídají: „Kecáš! Ještě ti není devadesát.“