Kdybychom zjistili vzdálenost, kterou absolvoval Josef Švejk jako svoji proslulou anabázi mezi Táborem a Pískem, včetně cesty přes Protivín a dvakrát Putim, ani zdaleka bychom se nedopočítali tolik kilometrů, kolik jich se mnou absolvovala moje krabice od margarínu.
Margarín byl oblíbený pokrmový tuk už v dobách první republiky pro svoji nižší nákupní cenu a mezi lidem se mu říkalo trochu pejorativně „umělé máslo“. Dnes bychom řekli mnohem vědečtěji , že šlo o ztužený pokrmový tuk s vysokým obsahem nenasycených mastných kyselin, příznivých pro výživu vzhledem k vysokému výskytu nežádoucího cholesterolu. Na trh byl margarín dodáván v úhledných krychličkách, ve větším množství v bytelných lepenkových krabicích. A právě jedna taková krabice významně zasáhla do éry mojí vojenské aktivity začátkem padesátých let. Stalo se tak někdy poměrně brzy po začátku třetí vlny. Tady jsem pochopitelně nucen vysvětlit, co se tou třetí vlnou myslí.

Po začátku mého vojenského období v Kujebině v přijímači, a později v poddůstojnické škole, byli vojáčci-bažanti postaveni před spoustu náročných a přísně kontrolovaných požadavků, ze kterých šla většině hlava kolem. Po zvyklostech z civilního života se většina mužstva domnívala, že to, co po nás chce přísný vojenský řád, se vůbec splnit nedá.
Později se ukázalo, že měli i neměli pravdu. Bylo možno leccos splnit, často ale za předpokladu určitých zmírňujících podmínek. Nebudu se zmiňovat o všem a zaměřím se jenom na časté bojové poplachy s velkou polní.
Velká polní byla představována jakýmsi batohem, ve kterém musela povinně být spousta až neuvěřitelných věcí. Vedle rezervní obuvi, kompletního prádla včetně onucí, všech osobních potřeb a příslušenství ke zbrani muselo být ve velké polní i kompletní šití, korespondenční lístek, tolik peněz, kolik jich zbývalo do další výplaty a světe div se, také krabička prezervativů. Dovedl jsem si představit případnou užitečnost takové krabičky třeba při povolené vycházce (těch bylo málo!), ale při bojovém poplachu spojeném často s dobýváním nějaké kóty? Nad tím zůstával rozum stát.
A přece jsem se mýlil: Při našich pochodech konaných za každého počasí někdy pršelo a voda zatékala do hlavně samopalu. Ta potom uvnitř rychle chytala rez a tu bylo dosti obtížné vyčistit i s použitím vytěráku. Když se ale na hlaveň nasadil prezervativ, byl samopal před deštěm alespoň částečně uchráněn. Je zajímavé, že tato „ochrana“ byla zakázána a provozovala se vlastně načerno.
Korunou velké polní byl bandalír – svinutý vojenský plášť připevněný k velké polní řemínky a lemující ji jak shora, tak po stranách. K požadavkům na velkou polní byla nejen úplnost vybavení, ale i její tvar, daný zručným způsobem balení, aby, jak s oblibou říkali velitelé, nevypadala jako pytel ovsa pro koně. Když byl vyhlášen noční bojový poplach, bylo nutno vstát z postele, kde jsme povinně spali v dlouhých bílých nočních košilích, takže to v první chvíli vypadalo, jako když se zblázní horda bílých paní rožmberských – prostě najednou strašidel přehršel. Pak bylo nutno se kompletně obléci, zabalit velkou polní a doplnit zásobníky k samopalu, vyfasovat svůj samopal ze stojanu, navěsit na sebe plynovou masku, zákopnickou lopatku a malou polní s ešusem a jídelním příborem a s velkou polní na zádech nastoupit ve tvaru na dvoře (dvě patra úprkem seběhnout v plném vybavení dolů – o nějaký ten zvrtnutý kotník nebyla nouze). A to všechno, nastojte, za sedm minut!
Vše se navíc dělo skoro potmě, jen slaboučké světlo temně modrých žárovek osvětlovalo světnice. Pokud se nepodařilo nastoupit do sedmi minut, byl dán rozchod, všichni zpět na světnice, vybalit velké polní, věci uložit do skříně na určená místa, svléknout se opět do bílé noční košile, neboli jak jsme říkali, udělat bílou paní a zalehnout. Mohli jsme pak očekávat, že asi za půl hodiny se bude vše pro velký úspěch opakovat. Jednou se stalo, že se tento blázinec opakoval v jedné noci devětkrát.

Brzo jsme zjistili, že při poplachu v noci není obvykle kontrolována úplnost vybavení, a tak jsme začali leccos z výstroje vynechávat. Byl tím umožněn rychlejší nástup a pak jsme měli pokoj. O to složitější to bylo ve dne, kdy hrozilo, že někde venku bude dán rozkaz k vybalení celé velké polní a bude následovat úplná kontrola.
Ale velitelé všech stupňů jsou jenom lidé, a když je to možné, rádi se nějaké práci, se kterou je důsledná kontrola spojená, vyhnou. Tak se stalo, že po počátečním vzepětí kontrol po nástupu do přijímače jejich intenzita pomalu opadávala a bystré mužstvo to samozřejmě s povděkem zaregistrovalo.
Začalo to tím, že už ve velké polní všechno nebylo, někteří vojíni nastupovali v noci na bojový poplach jen s holýma nohama v botách, bez onucí a ponožek. Pokud byl pouze zkontrolován čas a dán rozchod, bylo vše v pořádku.
Stalo se ale, že po nástupu následoval dlouhý noční pochod a potom ti, kteří neměli obutí v pořádku, se vraceli s nohama plnýma krvavých puchýřů. Pak bylo nutno přistoupit ke staré vojenské praxi: propíchat puchýře jehlou a prošít je nití. Nit funguje jako knot a tekutina v puchýři se odsaje. Po poměrně rychlém zaschnutí se nit odstraní a povrch puchýře se sám sloupne. Jistě by žádný lékař takový postup nedoporučil, ale vzhledem k podmínkám výcviku jsme jej používali běžně.

Kontrol ubývalo, bojová morálka a připravenost logicky klesala. Došlo to tak daleko, že při jednom bojovém pochodu byl mimo veškeré očekávání ohlášen „plyn“. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsme si měli doopravdy v terénu nasadit plynovou masku a pokračovat v útoku.
Z celé roty si nasadili masku jenom dva vojíni. Ostatní vytáhli zpravidla ušmudlané kapesníky a sháněli se po nějaké vodě, třeba potoku, aby je smočili a připlácli si je na nos. Každý měl totiž pouzdra na masku, ale v něm předmět pro dlouhé pochody mnohem užitečnější – pořádnou skývu chleba. V případě nedostatku vody bylo regulemi dokonce předepsáno se na kapesník vymočit.
„Co to má znamenat?“ zařval velitel a bylo jasné, že znova začíná doba kontrol, poplachů, překvapujících návštěv velitelů na světnicích a samozřejmě i zastavených vycházek a opuštění ubytovacího prostoru k návštěvě domova nebo rodiny.
A právě tady jsme začali období od jednoho vzepětí kontrol a nároků přes jejich opadnutí a následnému opakování říkat jedna vlna nebo éra. Samozřejmě se všechno opakovalo, a tak po první éře následovala další a my jsme je měli pěkně očíslované.
V rotě byli koumáci, kteří brzy přišli na jakousi fyzikální souvislost mezi jednotlivými vlnami či érami. Každá další vlna trvá déle, než předcházející, dokonce přibližně o stejné procento. Vzepětí každé další vlny je nižší, než předcházející. Našli se dokonce „prognostici“, kteří dokázali spočítat, kdy můžeme očekávat další éru. Někdy jim to neuvěřitelně vyšlo, někdy ne, to když byla doba ovlivněna některými vnějšími skutečnostmi, třeba ohlášenou nebo očekávanou inspekcí. Pokud jsme mohli novou éru očekávat nebo se objevily náznaky, že se něco takového chystá, mohli jsme se na to připravit a vzepětí požadavků náležitě otupit. Pak jsme měli na delší dobu pokoj.

Bylo to někdy v začátku třetí éry, když jsem dostal z domova úhledný balíček, vítané přilepšení k vojenské stravě. Ta byla přece jenom, co do sortimentu, skromná. Na chodbě jsme si mohli navíc ukrojit v povolených přestávkách kus chleba a vedle skříně stál „chýrný“ štandlík s marmeládou. Té rychle ubývalo, a tak při večerních nástupech na otázku „Má někdo nějaké připomínky nebo stížnosti?“, kdy nebylo prakticky možné si na něco věcného, co se týká výcviku, stěžovat, zněla obvyklá připomínka: „Je málo marmelády!“.
Druhý den stál vedle skříně s chlebem nový štandlík. Zaslaný balíček z domova tedy představoval ochutnat něco, k čemu jsme na vojně ani nepřičichli. Podle nepsaných, ale obecně uznávaných pravidel jsem balíček otevřel, a vzápětí se na něj vrhla celá osádka světnice. Velkomyslně mi přenechali dopis z domova, vlastní krabici od margarínu, ve které byly všechny ty dobroty zabaleny a asi dva miniaturní kousky jakéhosi štrůdlu. Všechno ostatní zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku. Dlužno ovšem říct, že i já jsem se občas podílel na devastaci cizích balíčků a taková domácí jitrnice z Moravy byla pro mne a nás všechny gurmánskou pohádkou.
Přečetl jsem dopis, snědl štrúdl a zamyslel se nad zbylou krabicí od margarínu. Vyhodit ji? Na světnici nesměly být jakékoli odpadky a zbytky jídla (proto ten nápor na balíčky). Pokud se v zimě topilo v kamnech, tak jedině až po službě, kdo měl „světničku“ (pořádek na světnici), přinesl ze sklepa trochu uhlí, zatopil, ale před večerkou musela být kamna studená, popel vyhrabán, vnitřek kamen vytřen mokrým hadrem a zbytek uhlí odnesen zpátky do sklepa. Bedna na uhlí musela být rovněž umytá, bez zbytků uhelného mouru.
Není divu, že jsme se velmi často, dokonce i za mrazů, na topení prostě „vykašlali“. Že naše otužilost obdivuhodně vzrůstala, bylo zcela zákonité.
Stalo se, že vojáček s uniformou plnou bahna po plížení ve škarpě za mrazu, si lehl do koryta na umývárce a nechal na sebe pustit ledovou vodu, tak jak byl oblečený, protože za chvíli byl nástup a uniforma musela být čistá, mokrá být mohla. Kupodivu při tomto způsobu života nikdo nedostal zápal plic, a přestože celá rota po nástupu v přijímači hodně kašlala, z listopadu do prosince to postupně přestalo. Všichni si zvykli. Pamatuji na pozoruhodný rozkaz, který by se dal nazvat „Zákaz kašlání na rotě“.

Prohlížel jsem si zaslanou krabici od margarínu a pohledem již zjistil, že se rozměrově přesně hodí do velké polní. Našel jsem i způsob, jak krabici ve skříňce dovedně zamaskovat a při poplachu do ní účelně vložit požadované věci. Tím se balení velké polní o mnoho zrychlilo. Navíc velká polní, do které byla vsunuta krabice, držela přesný tvar, a protože kontroly na kompletnost vybavení v té době silně opadaly, ubývalo postupně stále více předepsané výstroje, až byla krabice téměř prázdná. Přesto velká polní stále vypadala jako řádně zabalená. Byl rozdíl mít na zádech 25 kg nebo jen 2 kg a absolvovat postupně stovky kilometrů pěšky.
Chodil jsem si jako pán, na rozdíl od některých kolegů ve zbrani, kteří museli nosit vybavení podstatně těžší a pokud to nějak „ošulili“, prozrazoval je tvar velké polní, který připomínal zralou hrušku Alexandru. Desítek a později i stovek kilometrů přibývalo a občas jsem byl dokonce dán za vzor, jak mám pěkně zabalenou velkou polní. Jen jednoho jsem se obával: Když se na velkou polní poklepalo rukou, znělo to jako velký turecký buben. Musel jsem se snažit, aby mi do „zátěže“ na zádech nikdo neuhodil a aby byl každý od mé velké polní raději dál. Ale dařilo se a moje drzost stoupala každým dnem. Při poplachu jsem už jen strčil do velké polní krabici a vůbec se nestaral, jestli v ní také něco je.

Až jednou. Byl opět poplach, tentokrát ve dne. Počítal jsem jako vždy s pochodem, krabice putovala do velké polní a já nastoupil do tvaru. Pochodovalo se, ale jen za město, na louku, kde byl dán rozkaz „V řad nastoupit!“, položit velkou polní před sebe a vybalit. Co jsem mohl dělat? Vybalil jsem krabici od margarínu a otevřel ji k úžasu mých spolubojovníků. Musím podotknout, že úplně prázdná nebyla, to bych přece jenom považoval za příliš velkou drzost. Byl v ní ale jen vytěrák do samopalu a kus špinavého hadru, který jsem na čištění hlavně používal. To bylo všechno.
Tak jsem stál na krásné rozkvetlé jarní louce, tráva voněla, sluníčko mile hřálo, modré nebe s drobnými rozkošnými obláčky a přede mnou otevřená krabice, zívající jako tlama obrovského hrocha. Velitel s podřízenými pomalu postupoval od jednoho vojáka ke druhému a přísně posuzoval nedostatky vyložených věcí. Musím zdůraznit, že u nikoho z kontrolovaných vojáků nebylo nalezeno všechno v pořádku. Všude něco chybělo, někdy i hodně věcí, a tak bylo jasné, že se třetí éra chýlí ke konci. A to nás „prognostici“ nevarovali!
Konečně došel velitel ke mně. Zadíval se na vybalenou krabici a v jeho tváři bylo možno vystopovat napřed úžas, jakoby nevěřil vlastním očím, ten byl vystřídán výrazem pobavení, který však chtěl za každou cenu skrýt. Nedařilo se to moc. Koutky rtů mu cukaly a kolem se již tlumeně řehtali jeho podřízení. Nakonec ze sebe ztěžka vypravil: „Co to má být?“
„To je, soudruhu nadporučíku, vytěrák do samopalu a hadr k jeho vyčištění, obojí přechovávané v krabici od margarínu!“
„Já vám ty srandičky zatrhnu, až vás dám zavřít a vůbec všechny, nikdo neměl věci v pořádku!“
Pochodovali jsme zpátky do kasáren a někdo v četě polohlasně poznamenal: „Začíná čtvrtá éra!“
Měl pravdu. Zaražené vycházky, opuštění prostoru, časté poplachy, zvýšené kontroly, to všechno následovalo v rychlém sledu za sebou.
Ale ani to netrvalo věčně a kupodivu nikdo, ani já, jsme nebyli nijak trestáni.. Čekal jsem basu nebo alespoň „pokarhanie“ před nastoupenou jednotkou, ale nebylo z toho nic. Čtvrtá éra probíhala podle předpokladů, nám se potom přibližoval termín k odvelení k provozním útvarům, a tak se již nic nebralo vážně. Ani ta pátá éra, která ještě následovala.

K uvěznění tedy nedošlo, a přece jsem se tomu kriminálu nevyhnul. Ale to už je úplně jiná historka, jiná „story“ s názvem „Jak vězeň musel hlídat stráže“. 

Pokračování příště...