Josef Fousek: Na cestách s anděly

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

KLADENSKÁ ROMANCE - NÁVŠTĚVA OSTRAVY
- ŽELMÍRA-KVĚTINY PRO BALTAZARA

Nemám rád příliv návštěv, ač některé vítám a mnohé, které jsem očekával s nechutí, se promění v milá setkání. Čas, který jsme dostali propůjčený od Pána Boha, od Života, je příliš vzácný, než abychom ho prodebatovali zbytečným klábosením. To je ovšem můj momentální názor, v duchu se ozývá hlas:
„Fousku, nelži! Vždyť říkáš, že každá chvilka je poučením, kouskem políčka, na kterém sklízíme doteky své existence.“
Někdy mne přepadá samota, v níž toužím znovu se setkat s těmi, s kterými jsme šli před mnoha lety stejnou cestou. S narůstajícím tichem přibývá odcizení. Náhle přicházejí minuty mlčení, hovor je vyčerpán a my si uvědomujeme, že spoje minulosti jsou přerušeny dlouhým odcizením vlastních cest. Máme jiná nádraží, jiné perony, jiná kupé, ač nás vede stejná průvodčí. Marně přivoláváme zpět společné okamžiky mládí, úsměvů a bezelstných snů. Nepřichází sváry, ale most nás odděluje. Setkání po letech se mění v jakési divadelní výstupy. Hledáme nit ze starého klubka. Nepřejeme si vzájemně nic zlého, jsme ochotni i pomoci, ale chybí ten neopakovatelný pocit radosti, že se vidíme, že spolucítíme se svými osudy. Stěžujeme si na osamění a často si podvědomě svou samotu pěstujeme jako květinku. Ona, ta samota, nás nekárá, nevychloubá se, nevysmívá se, nezávidí a nepomlouvá. V tomto období hledáme smysl života. Přicházejí výčitky, lítost, sebezatracování, a pocity zbytečnosti. Panáka rumu si nemůžeme dát kvůli tlaku, bůček kvůli žlučníků, biftek kvůli zubům... Přichází doba šedých zákalů, vleklých prostat, špatného sluchu, ucpaných cév, bolavých kloubů a strachu z dopisů s černou lemovkou.
Zdá se to nemyslitelné, ale zároveň s tímto vlakem na životním nádraží nalézáme to největší pouto k životu. Nepřehazujeme výhybky, ale stále víc a víc se upínáme k těm nejobyčejnějším věcem kolem nás. Hladíme psíky, vítáme jarní slunce jako nejkrásnější návštěvu a v duchu se touláme krajinou a hledáme strom, lavičku, kousek nebe, které jsme tenkrát, když jsme měli dost času, přehlíželi. Děkujeme za každý den a i když kolikrát nadáváme na nečas, na dobu, chytáme se posledního stébla, které nám nese poselství z louky života.
V malé restauraci Escáddo v kročehlavském sídlišti, po dobrém obědě zavírám tohle věčné kino melancholické filozofie. Z Kauflandu vyjíždějí vozíky s nákupy. Vozík se spojí řetízkem se svými druhy a vypadne pětikoruna. Vozík není sám. Možná trpí samotou uprostřed svých druhů. Možná se raduje. Slouží druhým.
Na Želmíru čekám už dvě hodiny. Vypil jsem dvě kávy, ač jsem kardiak, dvě deci červeného dalmatského vína a vyzobal mandle z misky. Přemýšlel jsem, proč se lidé cítí dobře v kolektivní kleci. Kolem oken restaurace defiloval všední život. To slovo „všední“ není spravedlivé. Každý den je sváteční. Pokaždé, když si nevíme rady, upneme se k těm, kteří slibují jistotu, klid, pořádek. Jak si tito vůdci představují zmíněná slova, to známe z historie. A dál se velryby vrací ke stejným břehům. Želmíra byla samorostlá filozofka. Část života obětovala studiu, část promarnila nadměrným pitím vinných střiků a část cestami mezi Kladnem a Ostravou. Želmíra měla své jméno po babičce. Slovence z Kežmaroku. Na Slovensku, v rodném kraji, ale nikdy nebyla. Narodila se v Ostravě a její mužský pocházel z předměstí Kladna.
„Jsem z periférie,“ říkala a já nikdy nepochopil, z které. Ptal jsem se:
„Z Újezda? Z Kročehlav? Ze Dříně? Z Dubí? Z Bressona? Z Thienfeldu?“
Nikdy neodpověděla.
„Ostravu nikdy neopustím,“ chraptivě říkala s cigaretou mezi špatnými zuby. „Je to nejkrásnější město na světě. Voní tam parfém uhlí a potu.“
Totéž ale říkala o Kladně. Ten její mužský (nesměl jsem nikdy říci - chlap) pracoval na dole Nosek. Po úrazu, když přišel o dva prsty na levé ruce, nastoupil do oceláren Poldi Kladno. Co dělal, jsem nikdy nezjistil. Věděla o mně od svého muže.
„Sestupoval jste po železných schodech, nahý, jen ve dřevácích, na nich jste měl odrazové stopky, s vyschlým ručníkem, který jste držel jako svíci. Těch schodů bylo osmnáct. Byla to velká šatna a umývárna pro tři sta dělníků. Naproti Mechanice. Klopýtl jste a padal po železných schodech. Zůstal jste ležet na zemi. Lidé vás křísili a pan Prchal křičel:
'Udělejte mu dejchání z huby do huby, četl jsem, že se to dělá v Americe!'
Soudruh Čermák napomínal: 'Nejsme v Americe, aby se zvrhlí chlapi líbali. Fuj!'
Potom vám dal facku. Pan Hrib vám nalil do úst rum. Vy jste polykal a šeptal: 'Ještě!'
A potom, co jste vypil půl láhve, jste vyskočil, poděkoval za záchranu života a klidně se myl. Lidi vás chtěli lynčovat, že si z nich děláte legraci.“
Asi jsem se s tím mužem setkal, nevím. Možná jsme společně s ostatními dělníky pili sedmiprocentní pivo v kantýně huti Koněv, která stála hnedka u vrátnice, za níž se tyčily kladenské haldy. Když přišla koňská sekaná, měli jsme svátek. Houska a hořčice byl náš socialistický banket.
„Můj Baltazar má velký a tajný úkol,“ šeptala Želmíra, „musí pomoci lidem, kteří si nevědí rady se svým psýché.“
Zapoměl jsem říci, kde jsem Želmíru poznal. Bylo to ve Vinohradském divadle po představení Decentní večer Miloslava Šimka, kde jsem vystupoval jako host. Tenkrát jsem zpíval písničku Strašidlo. Želmíra čekala před divadlem na Mírovém náměstí a sbírala autogramy. Trápilo ji, že nestihla Luďka Sobotu.
„Nevíte proč utekl?“ ptala se mne.
„Neutekl,“ vysvětloval jsem, „šel zadním vchodem. Pospíchal domů. Má chřipku.“
„Já se chřipky nebojím,“ zasmála se, „já jím každý den dvě lžíce kyselého zelí a dávám si malého prcka slivovice.“
Z hloučku kolem Jirky Karampola, Miloslava Šimka, Mirka Palečka, Michala Janíka a Uršuly Klukové mne nikdo o autogram nepožádal. Trochu mne to tenkrát mrzelo. S kytarou na zádech jsem kráčel ke vchodu do metra. Ve vagonu ke mně přisedla Želmíra. Začala vyprávět. A hodně nahlas.
„Já chodím do Semaforu na všechny. Na Suchého, na Molavcovou, na Dvořáka, na Šimka a na Krampola. Všechny jsem už viděla v Ostravě, v Porubě.“
Na ten den vzpomínám dobře. Ztratil jsem ten večer hodinky, které mi Jarmila věnovala ke čtyřicátinám.
Teď jsme seděli tady v Escaddu v Kročehlavech. Želmíra vzpomínala a pila dvojku červeného, kterou jsem objednal. Důvodem našeho setkání byl pohled s textem:
„Pane Fousku, chci s vámi mluvit o tom, o čem jsme mluvili v roce 1986 v Praze v metru. Čekám v Esccadu v sídlišti. Kolem šestý hodiny 23. února 2005.
Želmíra V.“
Nechtělo se mi tam jít. Ale zvědavost byla silnější. Tenkrát ji bylo kolem padesáti let. To znamená, že je ji nyní asi sedmdesát.
„Dobrý den pane Fousku. Omlouvám se.“ Poznal jsem její oči. Zestárla hodně. Berle odložila do kouta a usedla. Bylo mi ji líto. Objednal jsem dvakrát čaj ze zázvoru. Nastalo dlouhé mlčení.
„Venku je trochu zima,“ řekl jsem za slušnosti.
„Neblbněte, přece se nebudeme bavit o počasí. Baltazar zemřel. V hospodě vysvětloval, co je psychika, rozčílil se a dostal infarkt.“
„Bydlíte ještě v Ostravě?“ ptal jsem se.
„Ano, ale sem jezdím dávat kytky Baltazarovi k urně. Jeho skříňka má číslo 1936. A to je rok mýho narození!“
„Proč jste se se mnou chtěla setkat?“
Dívala se na mne a dala svou vrásčitou ruku na mou. „Tenkrát u Vinohradského divadla jsem měla tušení, že jste dobrej člověk. Mám k vám prosbu...“
Mlčel jsem. Domníval jsem se, že chce peníze.
„Peníze nepotřebuju,“ řekla vzápětí a já se v duchu zastyděl.
„Pokaždé, když přijedu z Ostravy, najdu u Baltazarovy urny čerstvý kytky. Přitom Baltazar tvrdil, že je úplně sám!“ Želmíra se rozčílila. Mluvila hodně nahlas. Hosté v baru se otáčeli.
„Kdo tam ty kytky dává? Jen já mám právo je tam dávat! Jezdím k němu až z Ostravy. Utrácím spousty peněz za dráhu. Jsem důchodkyně.“ Uklidnila se a rozpačitě se rozhlédla, jako by se chtěla omluvit.
Usmál jsem se: „Paní Želmíro...“
„Slečno...“ opravila mne.
„Slečno Želmíro, někdo měl Baltazara asi rád. To je přece hezké...“
Mlčela a zbrunátněla. Jazykem pohybovala umělým chrupem.
„Jen já mám právo na jeho posmrtný život. Ještě mi nesdělil, co je to psýché. Jeho tajný úkol není naplněn.“
Díval jsem se užasle.
„Setkal jsem se s bláznivou ženskou,“ pomyslel jsem si. Byl jsem rád, že šeptala.
„Jsem sama! Víte co je to samota? Já nemám ráda samotu, ale nemám ráda návštěvy. Nechci, aby mně někdo připomínal to, co odnesla dávno doba.“
Překvapeně jsem myslel na své myšlenky, které jsem měl před jejím příchodem.
„Co ode mne chcete?“ zeptal jsem se téměř příkře. Dívala se mi do očí a šeptala:
„Mohl byste mi zjistit, kdo dává kytky k Baltazarově urně?“
„Přece nebudu hlídat na hřbitově,“ zděsil jsem se. „Máte to blíž než jí z Ostravy!“
„Proč bych to dělal?“
„Protože jste dobrý člověk“
„Proč si myslíte, že jsem dobrý?“
Poodrhnula rukáv na levé ruce.
„Protože jste mi dal tenkrát v metru své hodinky.“
Díval jsem se zjeveně na hodinky, které jsem dávno postrádal. V duchu jsem přesvědčen, že jsem je nikomu nedaroval. Domníval jsem se, že mi byly ukradeny právě v metru.
„kde jste sehnala mou adresu?“ přerušil jsem ticho.
Ušklíbla se: „Prosím vás, v tomhle divným městě vás zná každej.“
„Jaké divný město?“ rozčílil jsem se. „Je to můj domov. Tohle město není o nic divnější než vaše Ostrava.“
„Ostrava je větší a zajímavější!“
Neudržel jsem se. Chtěl jsem ji trochu zranit:
„Ale Baltazara tam nemají!“
Sklonila hlavu a hluboce dýchala. Jako když ji dusí. Povstal jsem. Nevěděl jsem, co mám dělat. Zaplatil jsem u baru.
„Je to placené,“ řekl jsem vlídně mlčící slečně Želmíře, „a o těch kytkách by vám řekl nejlépe hrobník. A nezlobte se na ty kytky. Je hezké, když je člověk i po smrti milován více lidmi.“
Dívala se dlouze na mne a potom rozepnula řemínek u hodinek a podala mi je.
„Tady je máte zpátky. Baltazar by se zlobil.“
„Nechte si je, vždyť jsem vám je tenkrát daroval...“ zalhal jsem.
Poprvé se usmála: „Zejtra to řeknu Baltazarovi.“
Koupil jsem si v Kauflandu čerstvé housky a dršťkovou polévku v sáčku. U autobusu jsem spatřil slečnu Želmíru. Stála, opřená o francouzské berle, na stanici a kolem ní hulákali a jezdili mladíci na kolečkových bruslích. Připomínala mi opuštěnou želvu. Styděl jsem se za své myšlenky o samotě. Později jsem napsal pohled do Poruby:
„Slečno Želmíro, ty květiny dává k urně pan hrobník.“  


Josef Fousek
měl odjakživa toulavé boty. A každá cesta, i ta nejkratší, třeba jen z Kladna na Křivoklát, byla pro něj takovým dobrodružstvím jako pro jiné cesta kolem světa. Na každém kroku, i tam kde jiní vnímali jen šedou nudu, zažíval pestrobarevné příběhy, o kterých pak vyprávěl všude, kde se našel alespoň jeden posluchač. Ve zralém věku se mu splnily sny o cestách po Evropě i za oceány. V nové knížce píše o svém putování životem a světem, o příhodách, které zažíval, a o lidech, které potkával. Jeho anděly na cestách jsou všichni, kteří neubližují, nezávidí a mají dobrá srdce.
Josef Fousek se narodil 12. března 1935 v Kladně, na sv. Řehoře, v Rybách.
Dělník v kladenských hutích, fotograf (33 výstav doma i za hranicemi), v letech 1979 až 1998 byl členem skupiny Miloslava Šimka v Semaforu a v Divadle Jiřího Grossmanna, kde spolupracoval především s Petrem Spáleným, s nímž vytvořil mnoho písní pro představení dvojice Šimek-Krampol. S M. Šimkem napsal dvě hry pro Divadlo Spejbla a Hurvínka, tři rozhlasové hry pro děti a knihu Putování s oslem. Je autorem 16 knih básní, epigramů, pohádek pro děti i dospělé, povídek a životopisných koláží, např. Fouskoviny, Co jsem Andělům neřekl, Andělé s ručením omezeným, Fouskovy protistátní písně (il. Jan Kristofon), Bez cenzury, Buďme k sobě vlídní a další, vydal též několik CD a MC.
Opakovaně vystupoval pro krajany v Evropě i za oceány, se svým recitálem Nemám čas lhát jezdí po celé České republice. Nebyl a není v žádné politické straně.
Jeho krédem je úsměv nikoli výsměch.

   Knihu vydalo v roce 2007 nakladatelství BRÁNA

Fouskovy pochoutky I. – ozvučená prezentace 
Fouskovy pochoutky II. – ozvučená prezentace

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 05. 2007.