Petra Haasová: Když odpočívat, tak aktivně

Rubrika: Literatura – Zábava

Někde jsem četla, že každý má v sobě vzorec, podle kterého podvědomě jedná. Můj vzorec zní jednoznačně: můj nápad jak strávit dovolenou + jeho realizace = velký průšvih. Pravdou je, že mi můj vzorec občas někdo ukradne a já potom, se špatně skrývaným zadostiučiněním, pozoruji jeho důsledky na okolí. Například na mojí kamarádce, která mě zuřivě přesvědčovala, že nejlepší dovolená je v květnu na severu Itálie, s levnou „cestovkou“ a dalšími třemi nadšenými kamarádkami v závěsu. Nadšení ji opustilo po třech dnech vytrvalého deště a domů se vrátila provlhlá, s rýmou jak se patří, a předsevzetím, že žádné „ženské“ už v životě nechce vidět. Také moje další známá nadšeně horovala pro „jiný“ způsob dovolené, takže když se vrátila z týdenního cvičebního pobytu v horách, kulhala střídavě na obě nohy a při pohledu na zeleninu dostávala hysterické záchvaty. Nehodlala jsem nic riskovat a rozhodla se pro dovolenou u maminky. Představa byla lákavá. Týden nic nedělat, nechat se obskakovat, vyspávat do desíti a sem tam si vyjít na krátkou zdravotní procházku. Nechám svůj vzoreček odpočinout a do práce se vrátím plna elánu a nově nabyté síly.

Ne nadarmo se však říká – člověk míní a rodičové mění. Maminka mě ihned ve dveřích nazvala „pražskou bledulí“ a během chvilky rozplánovala mou dovolenou na etapy, v nichž významné místo zaujímalo vstávání v sedm ráno, ozdravné pobyty na čerstvém povětří osm hodin denně a psychiku posilující fyzická práce.
Ne že bych nezkoušela kličky, jak se vyvléci z pětadvacetikilometrového pochodu po hřebenech hor, avšak moje důvody „je tam zima“, „mám kuří oko“ nebo „nemám batoh“ maminka pokaždé hravě vyvrátila a vyřešila. Dokonce jsem zkusila utrápený výraz a pár slziček, načež odtušila, že mám slabé nervy a potřebuji pořádnou lázeňskou proceduru včetně skotských střiků a klystýru. Vícekrát jsem už fňukat nezkoušela. Maminka, povzbuzena mým odevzdaným výrazem, který považovala za počáteční nadšení, rozhodla, že ozdravnou kůru začneme návštěvou „zahrádečky“.

„Zahrádečkou“ je u nás nazýván kus pozemku v zahrádkářské kolonii za městem, kde maminka v průběhu dvou let vytvořila dva záhony jahod, obrovské množství slaměnek, čtyři řádky brambor, tři malé jabloně a jednu obrovskou dřevěnou bednu. V té přechovává různé nezbytnosti jako slunečník, dvě židle, láhev s vodou a všelijaké nářadí a pomůcky pro boj s potměšilou přírodou, která „zahrádečku“ v jednom kuse zatěžuje plevelem, přerostlou travou a jedním nesmrtelným krtkem.

Se vším tím nadělením dohromady maminka žije v tak dokonalé harmonii, že nestačím žasnout. Projde kolem záhonků, vytrhne plevel (který, potvora, za pět minut raší znovu), pochválí slaměnky, jak jim to pěkně jde, poplácá křivou jabloň a poděkuje jí za ta dvě svraštělá jablíčka (hned poté většinou jedno nebo obě nedozrálá nedochůdčata blahem spadnou) a radostně se s lopatkou a igelitovou taškou vrhne na krtkův výtvor, o kterém tvrdí, že je to nejlepší hlína pro její muškáty.

Moje nadšení pro zahrádkaření bylo na bodu mrazu, ale nedalo se nic dělat. Ozdravná kúra byla v plném proudu a na programu bylo rytí a sekání trávy.

S námahou jsem otevřela těžké víko obrovské bedny, které mě vzápětí s rámusem připláclo mezi židle, hrábě a motyky tak šikovně, že mi ven trčely jen nohy. Maminka mě okamžitě vysvobodila, odstrčila stranou a se slovy: „Kdybys sem jezdila častěji, tak víš, jak to zajistit“ - pod ním zmizela celá. Boj s přírodou začal. Když jsme si vzájemně vytáhly třísky z různých částí těla, bylo na čase naplnit nádrž sekačky. Jednalo se o nějakou pochybnou tekutinu, směs benzínu a oleje, která v kanystru zřejmě nějak zkysla, protože i podle maminčina odborného názoru měla podivně mléčnou barvu. Navíc tento pekelný stroj o katalyzátoru nikdy ani neslyšel, takže když se nám jej konečně podařilo nastartovat, vycházel z něj takový dým a zápach, že bychom s ním hnutí greenpeace stoprocentně uvedli do stavu nejvyšší pohotovosti. Kdysi jsem s tím strunovým zázrakem techniky svedla krátký, zato, k pobavení všech sousedů zahrádkářů, dost hlasitý souboj – z mé i jeho strany. Jak jen bylo možno, obcházela jsem jej velkým obloukem. V tuto chvíli jsem však neměla na vybranou, neboť rytí pro mé změkčilé a netrénované tělo pokaždé znamenalo jen potupné zjištění, že moje svaly prostě patří do kanceláře.
Maminka popadla něco jako rýč, ale mělo to zuby, a odešla na „území brambor“, území to jediné, co ji na „zahrádečce“ zklamalo. Úroda v období sklizně jí připravila nemilé překvapení v podobě brambor malých jako hrášky. Z vydobytých zákrsků tenkrát udělala „trepifajkslovku“ (naši oblíbenou polévku ze sušených hub a brambor) a zařekla se, že už je pěstovat nebude. Teď už zbývalo jen přerýt zrádné čtyři řádky, překrýt je posekanou trávou a doufat, že pod ní nevyraší plevel.

Posekaná tráva však byla ještě v nedohlednu, neboť ďábelský stroj si se mnou opět dělal, co chtěl. Sousedé zahrádkáři vytušili, že se blíží další díl jejich oblíbeného seriálu „Kdo z koho“ a nenápadně se přesunovali blíže k plotu. Po deseti minutách strašlivého řevu, ve kterých jsem se díky nepředvídatelným vrtochům sekačky párkrát nedobrovolně ocitla v pichlavém maliní, v duchu psala závěť a připravovala se na budoucí život bez jedné nebo obou rukou, maminka nevydržela to napětí a poslala mě rýt.

Pečlivě jsem si prohlédla pracovní prostředek, který mi přitom předala. Původně čtyřzubému nástroji jeden zub chyběl, takže když jsem se do toho „opřela“, čili zabořila trojzubec do hlíny, připadala jsem si jako zmatený Poseidon, který náhodou zabloudil z moře na pevninu a snaží se být užitečný. S vědomím, že „zahrádečka“ to potřebuje a pohyb je zdravý, jsem znovu a znovu šťouchala trojzubcem do hlíny až do chvíle, kdy moje úřednické svaly řekly dost, já zůstala v předklonu a nahoru to nešlo.

„Co hledáš, myšičko????“ volala na mě maminka, která mezitím, zahalena dýmem, trpělivě vlála za sekačkou a dělala „zahrádečce“ sestřih, za který by se nemusel stydět žádný holič amatér. Překonala jsem veškeré svoje pocity a za pomoci trojzubce se narovnala. Úlevný povzdech, že mě moje plotýnky nezradily, přerušil maminčin výkřik „Tys ho překopla!!!!“ Na prostředním zubu se v celé své nádheře skvěl patnácticentimetrový brambor, hmatatelný důkaz, že příroda ani na zatraceném „území brambor“ nad maminkou nezvítězila. Nesdílela jsem její nadšení. Leknutí mě tentokrát dostalo do polohy „předklon, vpravo hleď“ a zbytek dovolené jsem strávila víceméně vleže doma v posteli, s pocitem, že v zemědělství jsem k ničemu.

Od té doby se na záležitost jménem dovolená dívám s nadhledem (ortopedický límec mi dočasně ani jiný pohled nedovolí). Hlavní je počítat s tím, že můj vzorec nikdy nespí. 

                                             Hledám nakladatele - ozvučená prezentace 

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl  http://frk60.aspweb.cz 
František Frk Kratochvíl - prezentace

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 05. 2007.