Stanislav Moc: Mráz přichází i v srpnu - Šulinka se má k světu

Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...

15. srpen

V životě by mě nenapadlo, že by ze mne mohl být lidový vypravěč, čili pohádkář. Jenže co se nám narodila vnučka Angelika, které já říkám pěkně česky Šulinka, ale také Andílku, Andělko, Zlatíčko, Princezno, Holubičko ba i Prcinko a Pralinko, tak jsem musel přesedlat, a pohádky i vymýšlím.
Jelikož její matka, tedy moje dcera, mně přikázala abych na ni mluvil jenom česky, tak mám tohle všechno povoleno. Von ten náš Andělíček je tady stejně jenom zázrakem a z vůle boží.
Když se v Austrálii narodí dítě, porodníci jej ohodnutí od nuly /smrt/ do deseti. Naše holčička dostala při porodu jen jeden bod protože jí občas bouchlo srdíčko, jinak se k životu neměla. Jenže některé děti dokáží v nouzových situacích všechno vypnout a udržet při životě vitální orgány. Je to jako zimní spánek, kdy nepotřebují skoro žádnou energii a přežijí nejen bez kyslíku, ale i bez následků. Proto občas můžete vidět v televizních zprávách jak v nemocnici zachrání dítě, které zmrzlo na kost, nebo bylo dvě hodiny pod vodou.
Ta naše Šulinka to dokázala také, a proto žije. A má se k světu. A nejen k světu, ale hlavně ke knihám, z čehož mám největší radost já. Kupujeme jí pěkné obrazové slabikáře, které jsem kdysi nemohl sehnat přes náš konzulát, protože tam je nezajímalo, jestli se děti emigrantů naučí česky, ale jestli jejich rodiče mají upravený poměr. Kdo neměl, s tím vyrazili dveře. Byla to jiná doba.
Koupím vždy nějakou obrazovou knihu a dle obrázků pak smolím příběh. Ten přijde vhod když Šulinka brečí, což je vždycky v noci, protože Šulince rostou zuby jako houby po dešti a bohužel v noci nejvíce. Takže se moc nevyspím a zatímco ona si odpočine a přes den nabere sílu na to noční řvaní, já už jsem jak mátoha, sotva se ploužím a když ji vždy ve čtvrtek předáváme zpět mamince a tatínkovi, tak brumlám jako medvěd. To proto, že obrazovou knihu o medvědovi má nejraději.
Ten jde lesem a dělá brum brum brum jak mu kručí v bříšku hlady a potká zajíčka, kterej papá mrkvičku ňam ňam ňam a ten ho pošle za včeličkama co dělají ten moc dobrej med a při tom bzučej bzzzzzz, ale než je medvěd najde tak ještě potká sovu, co houká hú a hú a hú, nepletu si to s něčím?
Já jsem fakt tak šťastnej a zblblej, že se večer zapomínám i v hospodě a brumlám brum brum brum a pak houkám jako sova a u večeře dělám ňam ňam ňam a v noci pak chrápu a moje žena se nevyspí, i když tady ta malá není. Ženský to mají vždycky těžší...
Opatrujeme ji vždy od úterý do čtvrtka, ale jestli to bude dost na to, abych ji naučil aspoň trochu česky, si nejsem tak jist. Já jsem totiž jenom takovej správnej dědek, co na starý kolena vymejšlí pohádky. Jazyk mají učit mámy, proto se tomu říká mateřština, ale když ta její máma česky neumí, hamba mi! Narodila se bohužel v časech, kdy byla taková zvláštní doba a vedli ji lidé zvláštního ražení. No, oni ji vlastně vedou pořád a to fakt není žádná pohádka, to jsem si na mou duši nevymyslel, to jsem jenom vypozoroval. Potřebovali bysme nějakého chytrého Honzu, aby nás vyvedl. Těch hloupejch už bylo dost. 
 
Pokračování...

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl  http://frk60.aspweb.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 08. 2007.