Stanislav Moc: Mráz přichází i v srpnu - Psal se 21. srpen 2003

Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...

21. srpen

Není to slavné datum, pouze památné a takových je v českých dějinách spousta, ale přece jenom to je datum moc živé na to, abych jej přešel stejným způsobem jako třeba výročí bitvy na Bílé Hoře nebo upálení Mistra Jana Husa. Však patřím do generace „osmašedesátníků“ stejně jako můj otec patřil mezi „mnichovany“ a konec konců ten rok mě ovlivnil mnohem více než Mnichov jeho, protože jsem „vypadl“ z celého toho kolotoče českých dějin a průserů a stal se Australanem.

Ráno jsem vstal ještě za tmy a už před barákem jsem slyšel jak moře hučí a řve. Normálně bych to popsal jako neustálé křižování rychlíků někde na trati, takový to je hukot, ale 21. srpna jsem si vzpomněl na hučení ruských letadel nad Prahou. Už v půl třetí ráno mně zavolal Honza Jůn, který se pak ztratil do Anglie a kterého možná znáte z Rádia Svobodná Evropa.
Sešli jsme se na Václaváku, kde už pobíhali splašení lidé a nikdo nevěděl, co má dělat. Šel jsem do redakce Svobodného slova /Melantrich/ kam jsem dopisoval, ale vrátný mě nechtěl pustit dovnitř, bál se až sral. Dostal jsem se tam až když se rozednilo a jeden soudruh mě poslal na Pankrác, k němu do bytu, kde měl schovanou pistoli a nějaké dokumenty.
Byl přesvědčen, že KGB tam na něj čeká a sbalí ho, protože v „Sojůzu“ studoval. Tu pistoli mně pak se slzami v očích přenechal, protože kdyby ji našli u něho... bál se až sral. Takovejch ale bylo málo. Národ se tak vzepjal a stál při sobě, že to byl ten moment, kdy jsem se stal opravdovým Čechem a nadosmrti pyšným na svůj původ. Běhali jsme tenkrát a někteří s šílenou odvahou napadali tanky s krumpáčema a zapalovali je pomocí novin. Také jsem věděl, jak na to, však jsem byl na vojně tankovým řidičem, ale republika volala o pomoc, byla doba sklizně a tisíce tun chmelu bylo třeba sklidit. Jel jsem na chmel...
Ano, šílená odvaha na jedné straně a švejkárna na druhé. Čtyři dny jsem zadarmo sklízel chmel, zatímco můj bratr, který byl tehdá vojákem se bránil s posádkou v ruzyňských kasárnech tak, že postavili do brány tank a odmítli do nich vpustit Rusy, kteří je přišli obsadit. Zatímco Rusové měli jasný úkol, jediný rozkaz, který posádka v Ruzyni dostala byl, aby zachovali klid... a tak se s Rusama hádali, zda je u nás kontrarevoluce nebo není. Rusové poukazovali na jejich košilobundy, které tenkrát armáda nosila, že už vypadají jako Američani a Češi jim zase vyčítali, že mají plandavé kalhoty...

Začátkem září jsem už tušil, že se bránit zase nebudeme a podnikl jsem kroky, abych získal pas. Pistoli jsem přenechal kamarádovi, který z ní moc nadšenej nebyl, ale bál se mi to říci a zašel do Svobodného slova. Měl jsem v plánu nečekat, jak situace doma dopadne, ale vyrazit do světa než zavřou hranici a posílat do Slova reportáže z mých toulek. To léto mne Slovo otiskovalo reportáže z Jugoslávie a já věřil, že by mohli mít zájem. Jenže ve Slově byli mnohem zkušenější, ti věděli nejen jak situace dopadne, ale že už i dopadla a o nějaké reportáže ze světa Západu neprojevili vůbec zájem. Byla to první vlaštovička nadcházejících poměrů, ale to jsem si tenkrát neuvědomoval.

Došel jsem k moři. Bouřilo a zpěněné vlny se bily mezi sebou a voda vřela bělostí mořské pěny. Psal se dvacátý první srpen roku 2003. Na východě to zářilo jako rudá záře nad Kladnem v roce 1968. Kdo by si tenkrát pomyslel, že všechno zmizí? Rusové, tanky, Československo, ba i sám Sovětský svaz? A že jen to moře a nádherné východy slunce vše přečkají a připraví mi tak překrásný koncert zvuku „míjejících se rychlíků“, že posunování vlaků „ajznboňáků“ na vršovickém nádraží, u kterého jsem se narodil, bude proti tomu úplný hadr? Sepjal jsem ruce a hluboce se uklonil vycházejícímu slunci. 
 
Pokračování příště...

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl  http://frk60.aspweb.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 08. 2007.