Stanislav Moc: Mráz přichází i v srpnu - Rád nebo nerad na to vzpomínám!

Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...

Exil je v každém případě trest, i když je to současně i odměna.

Exil vezme člověku skoro všechno, ale jenom na začátku. Potom mu přidává. Obohacuje ho to. Umožní mu očistit se, vrátit se k podstatnému, k tomu, co v něm bylo zahlušeno všedností. Poučí ho o osudu jednotlivců i celých skupin. Připomene mu to vlastnosti, na které pozapomněl, čest, odvahu a mravnost, vytrvalost. Nebo vědomí prosté pravdy, že to nikdo nemá lehké. Více si uvědomí, v čem je život – jen přerušený zápas o chleba, o střechu nad hlavou, o děti, i kdyby trval déle, než se člověku zdá, že může vydržet. Zápas o radost, o peníze, o čest, o práci, o smysl existence.

Arnošt Lustig

Konec srpna

Tak a máme konec srpna. Měsíce pohnutého nejen pro mne, ale pro celou mou generaci. V srpnu-září se za mých mladých let sekaly otavy. Strejda Anton Moc z Barchovic šel první a kosou krásně trávu pokládal do dlouhých a rovných řad. Měl široký záběr a co chvíli se zastavil, vytáhl dlouhý brousek z poza pasu, plivl na něj a kosu „doladil“. Pak se znovu sehnul a přesně tam kde skončil znovu začal kosit. Já jsem byl moc mladý, kosit jsem neuměl a tak jsem chodil s ženskejma a hráběmi tu trávu obracel, aby se v pozdním létě krásně usušila. Teta Kristla šla v poledne domů dříve a když jsme za ní dorazili my, tak už kuchyně voněla lívanci. Potírali jsme je vlastnoručně vyrobenými povidly, sypali tvarohem a polévali čerstvou smetanou a přesto v rodině nikdo nikdy netrpěl obezitou.

Někdy přijel na víkend z Kladna Jarda Moc, rozložitej Antonův bratr, který měl sílu vypracovaného horníka. Večer pak oba bratři seděli na trojnožkách na zápraží a kladivy vytahovali ostří kos. Nikdy nebili kladivy do rytmu, takže u práce nezpívali. Teprve když byly kosy připraveny na druhý den, přinesl Anton tahací knoflíkovou harmoniku, opřel se zády o zeď stavení a spustil. Hrát uměl velice dobře a když hrál v hospodě „U Skalů“, nemusel s sebou brát peněženku.

Můj otec Standa byl také tak rozložitý, ale v Praze se vypracoval na technika a celý život měl sedavé zaměstnání. Umřel v roce 1970, to už jsem byl v Austrálii a zdědil jsem po něm jen tu mocovskou rozložitou postavu. Oba jeho bratranci jej přežili, i když Anton v padesátých letech musel do družstva a živil se také sedavě - jako účetní JZD.
Já jsem do Barchovic jezdil až do svých patnácti, šestnácti let. Měl jsem polní práce zřejmě v krvi a dodnes na ta léta rád vzpomínám. Účetní JZD Barchovice mě vedl v mých čtrnácti letech jako příležitostného brigádníka. Dal mně koně a šel jsem provorávat brambory, nebo pohrabovat ječmen.
Po práci jsem koně odstrojil a ač jsem to dělat nemusel, vzal jsem jej k potoku a poctivě umyl. Nedělal jsem to pro peníze, ale pro tu krásu vyhoupnout se na koňský hřbet a aspoň kousek se svést. Koně jsem miloval. Nejraději jsem chodil k Jírovským, kteří měli dva kluky a dvě holky v mém věku a v maštali čtyři koně. Sylvu, Kamilu, Danku a kousavého Fritze. S kluky jsem si rozuměl lépe, ale nejvíc se mně líbila Jírovskovic Mařenka...
Srpen byl pro mne a pro mou generaci vždycky pohnutý měsíc. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby ta Mařenka... nebo ti Rusové.... Rád nebo nerad na to vzpomínám! 
 
KONEC

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl  http://frk60.aspweb.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 08. 2007.