Helena Dohnalová: Vypadni z mé bubliny, ignorante!

Rubrika: Literatura – Fejetony

Určitě jste to už zažili. Nastoupíte do výtahu, třeba někde v obchodním domě. Kromě vás nastupují další a další lidé. Krůček po krůčku se k sobě přibližujete, centimetry ubývají, občas se dokonce dotknete šatů nebo ruky svého souseda. Začnete se pomalu ošívat, tisknete záda na stěnu výtahu a pohled zavěsíte někam ke stropu nebo nad dveře, kde je ukazatel pater. Všichni mlčí, mají kamenný výraz v obličeji, jako by ve výtahu probíhala nějaká hra na sochy.
Výtah zastavuje, část lidí vystoupí, a jak se uvolní prostor, jako by se rázem uvolnila i atmosféra v něm. Dvojice spolu dokonce začínají šeptem mluvit. Právě jste byli svědky situace, případně osobními účastníky experimentu, jak to vypadá, když se lidem naruší osobní bublina.
Je-li vám pobyt s ostatními lidmi ve výtahu nebo plném dopravním prostředku krajně nepříjemný, nemusí vás to nijak znepokojovat. Určitou nechuť k narušování osobní bubliny pociťuje každý člověk, byť v různé míře.

Otevřeně se přiznám, že já si kolem sebe nosím trochu naddimenzovanou osobní bublinu a jsem na její narušování poměrně háklivá. Zkrátka a dobře nemám ráda, když mi při rozhovoru někdo příliš pochoduje v mém osobním prostoru, i když uznávám, že si toho dotyčný třeba často ani není vědom.Moje bublina je o něco větší, než běžně uvádějí psychologové.
Ona se vlastně skládá z několika vrstev, podobně jako cibule. Vnější slupka odděluje prostor veřejný od 1,2 metru dál, o slupku blíž k nám je společenský prostor, kam vstupují z prostoru veřejného ti, co s námi chtějí začít nějak komunikovat, ale rozhodně si je nechceme pustit k tělu. To znamená do osobní bubliny, na vzdálenost asi půl metru od nás.
 Moje osobní konverzační bublina sahá asi padesát až šedesát centimetrů ode mě. Jakmile člověk, který se mnou mluví, tuto vzdálenost zkrátí, značně znervózním a snažím se ji stůj co stůj stále udržovat. Různě ustupuji a couvám, mám-li kam, a doufám, že takto blízký cizí mluvčí pochopí a zbrzdí svůj vpád do mé intimní zóny.
Zóna intimní je prostor kolem našeho těla do vzdálenosti od patnácti až do čtyřiceti pěti centimetrů, kam pouštíme jen své nejbližší přátele, vlastní a někdy i cizí manželky a manžele, milenky, milence, rodiče, děti, psy a kočky. Bohužel někteří takto přítulní mluvčí nepochopí moje úhybné manévry a snaží se probírat se mnou pracovní záležitosti a při tom bez kouska studu pochodují v mé intimní zóně. Netuší ovšem, že v tu chvíli, místo abych se soustředila na řešení problému, spouští se moje útěková reakce a koukám jak co nejrychleji hovor přerušit a přítuly se zbavit.

Jako třeba tehdy, když mě na chodbě zastavil jeden můj kolega a ptal se na termín dodání jakéhosi zboží, na které již opravdu hodně dlouhou dobu čeká. Snažím se všemožně donutit dodavatele, aby dodání urychlil, ale má to stejný efekt jako házení hrachu na zeď. To jsem začala kolegovi vysvětlovat, a zatímco jsem mluvila, on šel a šel, až byl ode mne oněch zpropadených čtyřicet pět centimetrů, a nyní pro změnu začal zaníceně hovořit on a upřeně na mě při tom zíral. Cítila jsem, jak začínám ztrácet zájem o předmět hovoru a moje myšlení se stáčí směrem: „Ach jé, on mi leze do bubliny?“
Zatímco kolega mluví, já couvám, kdežto on jde stále vpřed. Za mnou najednou zrádně stojí jakýsi psací stůl a dál couvat nemohu. Kolega mluví, a jak při tom jde stále vpřed, připomíná mi buldozer. Prohlížím si ucpané póry na jeho nose a přemýšlím, co on vidí na mé pleti. Ne jen ucpané póry, ale také moje vrásky má jak na dlani.
„A jéje!“ Dnes ráno jsem si na tvář nestihla napatlat ani žádný make-up. Můžu na něj jen mrkat nalíčenými řasami. Už vidím i nějaké pupínky na jeho čele a že mu povážlivě řídnou vlasy, ač je ještě mlád. Stehny jsem opřená o stůl, kolega stále zkracuje vzdálenost a mluví o tom, jak jsou ty výrobky pro něho životně důležité. Panebože, moje bublina je nadranc a tím pádem mě ty jeho krámy dávno přestaly zajímat. Kolega stále směřuje vpřed a já už nemám kam couvat.
Adrenalin se vyplavuje, cítím, jak se začínám červenat. Ještě, aby si to špatně nevykládal. Že by šlo o nějaký neobratný flirt z jeho strany, zavrhuji předem, neboť je téměř o generaci mladší než já a předpokládám, že loví v jiných vodách.
Navíc se stýkáme výhradně korektně pracovně a běžně si vyměníme maximálně: „Dobrý den.“ Manévrovacího prostoru mi už moc nezbývá, nohy nemají kam couvat a přistihuji se, že ruce mám opřené za tělem o stůl a zakláním se dozadu, abych alespoň horní část těla udržela ve vzdálenosti padesát centimetrů od něho. On stále mluví, ale já ani nevnímám, co říká, a chce se mi jen křičet: „Vypadni sakra z mé bubliny, ignorante!“ Ale mlčím, protože během tohoto aktu kolem nás dál proudí zákazníci a spolupracovníci.
Nevím, jestli by pochopil, co mu chci sdělit, i když jako obchodník by měl mít o osobním prostoru člověka nějaké ponětí. Vždyť osobní bubliny se dnes probírají na kdejakém školení. Možná mé teritorium narušuje úmyslně a myslí si, že požadovaný výrobek skrývám po kapsách nebo třeba v záňadří. Jenže kapsy mám prázdné a ani v záňadří není nic, co tam nepatří.
Metodu narušení osobního prostoru prý používají s úspěchem i policisté při výslechu zločinců. Zločinec prý často spolupracuje už po několikerém narušení intimního prostoru. Že by ten můj kolega byl tak fikaný a tímto způsobem zjišťoval, jak se starám o jeho záležitosti?
Za mými zády jede kamera hlídající pilnou práci zaměstnanců. Pokud nás někdo na kameře pozoruje v této komické póze, myslí si, doufám, že jen nacvičujeme náročné figury nějakého smyslného latinsko-amerického tance, nic víc. Je to ideální situace pro vznik drbů, protože nevím, zda si náhodný divák uvědomí, že sleduje pracovní hovor dvou kolegů a ne nácvik kámasútry nanečisto.
Reflexivně pokrčuji nohu v koleni a zvětšuji tak manévrovací prostor v oblasti nohou. To kolegu konečně zastaví a já se mohu dát na ústup bokem a konečně se mohu volně nadechnout. V případě nutnosti je už zase kam couvat, ačkoli bych se nejraději otočila ke kolegovi zády a zmizela do bezpečí své kanceláře, kde naše bubliny bude oddělovat psací stůl.
On už se zase vydal za mnou. Slíbila bych téměř cokoli, jen aby kolega neudělal ten krok, ke kterému se nyní chystá. Chápu, jak se cítí ti zmiňovaní zločinci, kterým vyšetřovatelé narušují osobní zónu, a samozřejmě ho rychle ujišťuji, že udělám, co budu moci, aby vytoužené zboží co nejdříve dostal, a zbaběle opouštím místo střetnutí.
Když budu mít štěstí a předmět jeho touhy brzy dorazí, několik dalších měsíců se s ním nebudu muset setkat takto tváří v tvář, pokud se ovšem nepokazí něco jiného. Jenže známý Murphyho zákon praví: „Má-li se něco pokazit, pokazí se to.“ Pak bude asi s mojí bublinou zase zle.

Pokud s ním budu příště nucena komunikovat, budu mu raději jen posílat e-maily. O nich jsem ještě nikdy neslyšela, že by opustily obrazovku monitoru a hrnuly se někomu do bubliny jak velká voda. A jestli by se o něco takového pokusily, jednoduše je vymažu.

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Iva Pospíšilová, www.bitmapsisters.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 06. 2007.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.