Helena Dohnalová: Mrkvičku, prosím...

Rubrika: Literatura – Fejetony

Od té doby co děti odrostly miminímu věku, byl mi obsah dusičnanů v zelenině šumafuk. Pokud nevíte, jak dusičnany souvisí s miminky, tak připomínám, že dusičnany se v krvi umí navázat na hemoglobin v červených krvinkách a ty pak nedokážou přenášet kyslík. Vlivem toho mohou, zejména miminka a malé děti, trpět dušností a nedostatkem kyslíku v krvi. Mohou z toho dokonce zmodrat.
Protože dospělému člověku koluje v těle více krve než miminkům, neohrožují dusičnany bezprostředně jeho život. Přesto zelenině, která vypadá „dusičnanově“, je lépe se vyhnout v každém věku, protože metabolickou přeměnou dusičnanů vznikají rakovinotvorné látky,
Teď po letech, jsem si na dusičnany v zelenině, chtě nechtě vzpomněla. My matky malých dětí jsme bývaly nabádány, abychom se při výběru zeleniny vyhýbaly zvlášť narostlým kusům, které by kolegyně Matka Příroda, bez pomoci velkého množství hnojiv nezvládla vytvořit. Proto mě od té doby příliš krásná a gigantická zelenina, spíš odpuzuje než přitahuje. Do mého košíku putuje to, co vypadá pokud možno normálně. Mám v hlavě asi nějaký senzor, který vyhodnotí tvar a rozměry. Když parametry vyhovují, dá mi povel: "Hoď to tam!"

"Až půjdeš nakupovat kup mi mrkev," přála si dcera. Někde se totiž dočetla, že vysoký obsah beta karotenu v mrkvi, pomáhá opalování a chce proto pojídat mrkev v množství větším než malém. Moje dcera totiž sluníčku navzdory, zůstává i v létě bílá, jak padlý sníh. Možná jí sluníčko vyběluje, jako třeba cíchy, na rozdíl od nás ostatních, kteří vystaveni slunečním paprskům, poslušně hnědneme.
Jestli si myslíte, že pořídit si opálení za pomoci mrkve je holý nesmysl, tak jsem byla před lety, ještě než jsem pověsila kariéru dětské sestry v nemocnici na hřebík, svědkem toho, že mrkev může vaše tělo pěkně přibarvit.
Tehdy byla celá rodina, máma, táta a syn, hospitalizována s podezřením na infekční žloutenku, neboť jejich původně bílá kůže zežloutla, jako dobře uzrálá hruška. Brzy se přišlo na to, že žloutenkou to nebude a začaly se prověřovat možné hypotézy.
Chlapec byl na pozorování na dětském oddělení, kde jsem tehdy pracovala. Byl zdravý, čilý, veselý a žlutý. Mnoha vyšetřeními a rozebíráním všech možných příčin se přišlo na to, že rodina zežloutla z přejídání mrkví!
Oni totiž mrkev měli velmi rádi, takže ji snídali, obědvali i večeřeli. Po přerušení přísunu karotenu jídlem chlapec skutečně začal blednout a po týdnu byl už jen lehce zažloutlý, takže byl propuštěn domů. Když si pro něho jeho nažloutlí rodiče přišli, pan doktor jim kladl na srdce: „Prosím vás, aspoň měsíc si nechte zajít chuť na mrkev!“

Týž den, kdy mě dcera požádala, jsem se pokusila nákup zrealizovat.
V obchodě sice nějakou mrkev měli, ale nebyl to zrovna typ "Hoď to tam." Stačí-li do kila jen čtyři nadměrečné a ještě k tomu plesnivé mrkve, není asi všechno úplně v pořádku. Nicméně následně se dočítám v novinách, že v poslední době nebyly limity dusičnanů v zelenině z českých obchodů překročeny. Na konci článku se dozvídám jeden zanedbatelný detail – před pár lety byly limity na obsah dusičnanů zvýšeny čtyřnásobně. Asi jsme byli dříve na chudáky zemědělce moc přísní. Nebo že by byla potřeba najít nějaké odbytiště pro přehnojenou a dotovanou unijní zeleninu?
Ty velikánské mrkve, co jsem nekoupila, byly holandské. Možná na nich nebylo nic špatného. Jen je asi hnojí jako tulipány, a v těch jsou nejlepší na světě. Výborně. Až na jednu maličkost. Tulipány se nejedí.

Další týden, další nákup. Opět oddělení zeleniny. "To se mi snad zdá!" zírám na mrkve. Jsou nejen větší než obvykle, jsou ještě větší než minule. Pokud by někdo chtěl mrkev použít k nějakým erotickým experimentům, tahle by byla akorát. Od velké bílé ředkve, která ležela hned vedle, se lišila jen barvou. Napadlo mě, zda se někomu mrkvová semínka nevysypala do skladu hnojiv, jinak snad není možné, aby vyrostly takové obludy. Mimoděk jsem si vzpomněla na starý vtip o salátové okurce:

Ptá se zelinář další zákaznice:
"A jakou okurku si přejete vy? Dlouhou, krátkou, tlustou, zahnutou?"
"To je jedno, já jí mám na salát," odpoví žena.

Jestli si myslíte, že teď notně přeháním, okurková mrkev, tedy mrkev velikosti slušné salátové okurky nebo dokonce menší cukíny, na mě čekala hned při dalším nákupu. Když jsem viděla přerostlé oranžové kolíky v regále, neměla jsem chuť se k nim ani přiblížit. Dokonce i na erotickou pomůcku měla mrkev rozměry poněkud obludné. V katalogu zboží podobného rázu by asi figurovala od názvem "Oranžová anakonda" nebo "Herkulův kyj." Ale nic takového jsem zrovna nepotřebovala. Chtěla jsem jen kilo obyčejné mrkve.
Když si vzpomenu na gigantické oranžové exempláře, je mi jasné, že po nich by dcera kýženého opálení nedosáhla.Věřila bych spíše tomu, že po jejich konzumaci dříve zmodrá. Ačkoli kdo ví? Vezmeme-li v úvahu, že smícháním žluté a modré dostaneme zelenou, měla bych možná v brzké době místo dcery Marťana.

Chystám se zase na nákup, jakoupak asi budou mít mrkvičku?.

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Iva Pospíšilová, www.bitmapsisters.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 06. 2007.