Zdislav Wegner: Pozor na krávy!

Rubrika: Literatura – Povídky

Z vancouverského letiště mě vyzvedli mí zaměstnavatelé – blízká rodina, které jsem měl pohlídat majetek po dobu jejich nepřítomnosti. „Tady máme obyvák, támhle je kuchyň s ledničkou a spížka, vše je plné, klidně si ber, co se ti hodí, nakoupili jsme to pro tebe. Jen čerstvý chleba si budeš muset kupovat. Jo a tamhle jsou schody do suterénu, do tvého pokojíčku,“ dodali spěšně, když jsem se začal rozhlížet po jejich prostorné, s nadbytečným přepychem zařízené ložnici.
Musím je pochválit, že mi zavazadla do té díry ve sklepě snesli. No, až tak zlé to nebylo – okno bylo nad úrovní okolní půdy. „Naše číslo mobilu si najdeš v paměti telefonu, a kdyby něco, tak pohotovost nebo policii si přivoláš tímhle žlutým knoflíkem,“ informovali mě. „A dávej si pozor na sousedku, je trochu..., no, divná,“ řekli. Brzy nato za nimi zaklaply dveře. Uslyšel jsem ještě motor, zapískání brzd, když vjeli někomu na ulici do cesty, a pak už jen šumění stromů a zvuky domu, postaveného ze dřeva kanadských smrků.

Chvíli jsem seděl na kufrech, naslouchal vrzání prken a trámů, kapání kohoutku nad umyvadlem, pobrukování pumpy někde v kotelně. Ale pak jsem odhodlaně vstal, svlékl se, osprchoval, nazul si pohorky, vysypal obsah batůžku na postel a místo toho jsem do něj vložil dalekohled, deštník a krajíc chleba se salámem z lednice. Vyrazil jsem do ulic.

Poklidná čtvrť, ulice lemovaná stříbrnými břízami, trávníky všude kolem a uprostřed jejich dohněda sežehnuté plochy betonový chodníček. Byl vrchol léta a břízy pouštěly šťávu. Podrážky se při každém kroku s mlasknutím odlepovaly. Ze sousedního domku s olupujícím se nátěrem, zpoza přerostlých keřů, vykoukla hlava sousedky - šedivý koš vlasů, pod ním dvě oči jako černé korálky. Beware of the crows! křikla na mě. Prohledával jsem v hlavě mou skromnou zásobu anglických slov. Dávej pozor na krávy? Hm. Něco mi tu nesedělo. Beware of the crows, beware of the crows! hudrovala dál. Pro jistotu jsem kývl hlavou a usmál se na ni. Don‘t feed them! Tak tedy krmit vám tady krávy nebudu. Šel jsem za pachem moře a brzy jsem měl před sebou pláž až k obzoru, posetou kládami smrků, splavených z hlubin pralesů Vancouverského ostrova, odraných z větví i kůry, vybílených vodou a sluncem. Stanul jsem omráčen majestátem oceánu.

Popošel jsem pár kroků a musel jsem usednout na jednu z klád. Byla teplá a hladká. Takovou bych chtěl mít doma na sídlišti před barákem, pomyslel jsem si. Z batůžku jsem vytáhl ruský dalekohled, zakoupený na polském bleším trhu. Zaostřil jsem na obzor a pátral jsem po lodích. Objevil jsem jednu s množstvím kontejnerů, poskládaných jeden na druhém jako kostky lego. Za její zádí poletovalo hejno velikých racků mořských a soutěžilo o odpadky z lodní kuchyně s menšími, ale početnějšími racky západními. Vždy jsem to přijal s uspokojením, když jeden z těch menších se soustem v zobáčku proklouzl mezi příbuznými obry a vyrazil na širé moře.

Tu mi výhled na moře zastřel stín. Byl to pták ještě mnohem větší. Plul vzduchem důstojně, jeho křídla byla široká, a klid bohorovný. Přiletěl z lesů a nechal se nést teplým vzduchem, vzlínajícím od hladiny. Hlava s bílou kapuckou byla proti oparem zamlženému nebi téměř neviditelná, viděl jsem jen její obrysy a zakřivený zobák. Jako by byl upevněný na holé lebce. Odložil jsem dalekohled.
Náhle orel bělohlavý přitáhl křídla a sehnul hlavu. Jeho klouzavý let se proměnil v pád. Až těsně nad zemí roztáhl perutě znovu do plné délky, jejich přední hranu pozvedl, rozevřel peří ocasu do širokého vějíře a bleskurychle prolétl nad vranami, které mocnými údery zobáků rozbíjely skořápky krabů, vyvržené mořem a vyzobávaly jejich obsah. Orel uchvátil do drápů cosi, co vypadalo jako kus hadru a začal nabírat výšku. Plul nad mořem a jen občas zamával křídly. Teplý proud vzduchu jej vynášel sám.

Vrány chvíli zmateně poletovaly, ale pak začaly usedat ke své přerušené pastvě. Jen jedna zůstala ve vzduchu. Krákala ze všech sil. Její družky se ji snažily uklidnit, občas něco zakrákaly zpět, ale ona se nedala ukonejšit, nalétávala nad hladinu, vracela se, halasila pořád dál. Pokukovala po orlu s ukradeným soustem v drápech, kroužícím čím dál výš, volala o pomoc a podporu. Nakonec utichla a vydala se za orlem sama.
Marně napínala křídla. Měla je příliš malá a teplý vzduch ji nevynesl ani o píď. Pak nimi pohněvaně zatřepotala a pomalu a systematicky se škrábala výš a výš. Netrvalo to dlouho a už byla za orlem. Ten se po ní ani neohlédl a jen se nechal nést. A tu mu nalétla zezadu nad záda a nad jeho hlavou snížila zobák. Hlava mu cukla jako zasažená kladivem. Orel jako by škobrtl, zmateně zamával křídly a když konečně vyrovnal, byla daleko.

Zamířil nad otevřené moře. Chvíli otálela, ale pak se za něj zavěsila. Tentokrát byl ostražitější. Když se vzdálenost nebezpečně zkrátila, prudce zahnul a vrhl se na ni. Ale ona už se dávno propadla o pár metrů níž a ve chvíli, kdy ji za sebou hledal, už mu zase prolétla nad hlavou a já v dalekohledu zřetelně viděl, jak mu z temene vylétlo několik per. Udělal přemet a začal padat. Poletující peří ztmavlo krví - na pozadí bílého nebe jsem viděl, jak se snáší k zemi. Vrána vyrazila vítězný pokřik a z pláže, poseté krunýři krabů, ke mně dolehla sborová odpověď.

O několik metrů níž se vzpamatoval a ulehl na polštáři vzduchu. Rozhlížel se kolem sebe, a nakonec se soustředil na přibližující se bod. Zdálo se však, že mu přešla chuť se prát. Ale i vrána už neměla moc sil; jen občas pohnula křídly, aby svůj let usměrnila tam, kde kroužil orel. Když už byla blízko, vyrazila ještě jednou bojovné zakrákání a odhodlána ke všemu se nechala snést přímo orlu do tváře.
Ucuknul, a vrána prolétla jako kámen pod jeho pravým křídlem. A padala dál. Orel na ni pohlédl a upustil za ní svou kořist. Pak pronikavě zaskřehotal, mohutnými záběry křídel vyletěl nad pobřeží a brzy mi zmizel někde mezi stoletými smrky.

Vrána usedla na kamení, blízko místa, kde dopadla orlova kořist. Popošla k ní, ťukla do ní zobáčkem, a pak ulehla, s hlavičkou před sebou, jako pes u prahu svého domu. Chvíli jsem se na ni dalekohledem díval. Nehýbala se. Pak k ní přihopkala druhá vrána a šťouchla do ní zobákem. Nepohnula se, ani když to udělala druhá a třetí. Až když si jí přestaly všímat a celé hejno se pustilo do jejího tak těžce vybojovaného sousta, pozvedla hlavičku, vydala ze svého hrdla slabý křik protestu, jakési žabí zakvákání. Ale pak se vzdala a zase ulehla.

Vstal jsem a vydal jsem se k nim. Už v chůzi jsem si zastrčil dalekohled do batohu a přehodil si jej přes rameno. Sehnul jsem se pro kámen a když jsem byl dost blízko, mrštil jsem s ním do hejna. Jednu jsem asi zasáhl, protože vyskočila metr do vzduchu, ale už se zase snesla mezi družky. Až když jsem zvedl pořádnou větev, zamával s ní nad hlavou a vykřikl: "Kšá, potvory!" tak se rozprchly. Ale na kamení nezbylo vůbec nic.

Sedl jsem na kámen nedaleko a pozoroval ji. Dívala se na mne nebojácnýma, ale skelnýma očima. Sáhl jsem do batohu, vytáhl jsem chleba se salámem, rozlomil ho a hodil jí kus před zobák. Špičku měla ulomenou. Jestlipak ji to bolí? Kupodivu se pro chléb natáhla a začala jej zobat. Po chvíli byl pryč. Hodil jsem jí další kus. Snědla i ten. Když jsem se s ní rozdělil o zbytek, byla již na nohou. Srovnala si peří, zakrákala a odlétla.

Chvíli jsem se za ní díval, ale když zmizela mezi ostatními vránami, vytáhl jsem nůž a z větve jsem si vyřezal sukovici. Vydal jsem se podél pláže. Nasával jsem vůni moře, naslouchal úderům vln a hlava se mi obracela tu k obzoru nad vodou, tu nad lesy ostrova. Slunce se sklánělo k západu. Vítr ustal a vlny se uklidnily. Na hladině se rozlila ocelově se lesknoucí cesta od ohromného slunce až ke břehu, sem tam ji rozčeřilo šplouchnutí vlny, nebo sprška vody pod nožkami přistávajícího racka. Nespěchal jsem domů, chtěl jsem se unavit, abych si co nejrychleji zvykl na zdejší čas. Tam, odkud jsem přiletěl, už mohlo svítat.

Když slunce zapadlo a záře na hladině pohasla, vrátil jsem se mezi domky a zahrady. Vstoupil jsem do obchodu, koupil jsem chléb a vložil jsem jej do batohu. Se sukovicí v ruce jsem procházel alejemi kaštanů, lip a nakonec stříbrných bříz. Mlaskající podrážky mi připomněly, že jsem nedaleko. V domcích lidé seděli u stolu, večeřeli, jinde už všechna okna pohasla a jen mrtvolná záře televizorů oznamovala, že ještě nespí. Vzduch se ochladil a únava dávala o sobě znát.

Když jsem procházel kolem domku sousedky, mimovolně jsem se podíval do jejích oken. Ta jediná nejevila známky života. Zůstal jsem stát, opíral se o hůl a díval se mezi keře na jeho ve tmě světélkující zdi. A tu jsem zaslechl zasvištění. Podobalo se to letu bumerangu, který jsem dobře znal. Podvědomě jsem se přikrčil. To něco mi prolétlo zezadu nad hlavou a já jsem zahlédl dvě tmavá křídla.
Usmál jsem se: „Ty potvůrko!“ Má stará známá mě zřejmě našla. Usedla nedaleko na trávě a čekala. Sundal jsem si ze zad batoh, vytáhl jsem kus chleba a hodil jí ho. Vzala jej do zobáku a odlétla do tmy.

Ve svém pokoji jsem se dal do pořádku, postavil si na noční stolek láhev vody a sklenici a ulehl jsem ke spánku. Dlouho jsem se převaloval z boku na bok, díval se do záře pouliční lampy stojící nedaleko okna, poslouchal všechny ty zvuky, v noci mnohem hlasitější a pestřejší než ve dne. Pozvednutým oknem ke mně doléhalo vzdálené šumění moře. V jedné chvíli zamňoukala kočka a v sousedovic zahradě se ihned zuřivě rozštěkal pes.

Když už jsem usínal, uslyšel jsem na okapech drápky pak klepání zobáku. Zdálo se mi, že vrána s pošramoceným zobákem přilétla na parapetní desku, prolezla štěrbinou jen málo pozvednutého okna, a teď sedí mezi květináči a dívá se na mne. Je to jen sen! pomyslel jsem si. A vír snových myšlenek mne zanesl jinam.
Tu jsem ve vlasech pocítil lehké zatahání. Chtěl jsem se probudit, zjistit, co mne ruší, ale únava mne přemáhala a já se zmítal mezi těmi dvěma pocity. Únava zvítězila.

Po chvíli jsem pocítil bolest na čele. Otevřel jsem oči. Ve světle pouliční lampy jsem uviděl zobák s ulomenou špičkou a jedno oko. Dívalo se na mne. Je to jen sen, opakoval jsem si, brzy se rozplyne, a já strnule zíral na ten zobák, ale nic nemizelo, ba naopak, pták pozvedl hlavu a mnou v té chvíli projela vlna strachu. Chtěl jsem vyskočit, dát si ruce před tvář, ale nešlo to, a to by mě mělo uklidnit, dát mi jistotu, že je to jen sen... Teprve když pták zaklonil hlavu a já uviděl jeho hrdlo a spodní část zobáku, podařilo se mi aspoň zavřít oči.

V té chvíli jsem pocítil bolest tak pronikavou, jakou jsem dosud nezaznal. Jako tisíc vrtaček v neumrtveném zubu, jako kopnutí koně do slabin. Zobák se zaryl do víčka, ale sklouzl po bulvě, vjel do koutku oka, pronikl měkkými tkáněmi a zasáhl zrakový nerv. Zařval jsem jako raněný býk a vztyčil jsem se na posteli. Ruce mi vyjely k očím, ale tam byla jen kluzká krev. Cosi naráželo do stěn, až to našlo štěrbinu v okně a zmizelo v noci.
Vyl jsem, ale bolest nepřestávala, a já po chvíli otupěl a vnímal jsem ji jako něco cizího, něco mimo mou osobu, existujícího samostatně, vedle mě. Pravou rukou jsem šmátral po nočním stolku a zdravým okem jsem se snažil něco uvidět. Spíše náhodou jsem rozsvítil lampičku. Hmátl jsem po telefonu, ale sluchátko mi vyklouzlo z ruky. Uchopil jsem jeho šňůru a tahal jsem sluchátko k sobě, ale místo toho jsem shodil na zem celý telefon. Padl jsem na kolena, přiblížil jsem tvář až k samotnému aparátu, ale nerozpoznával jsem nic, vše se mi slilo v jednu krvavou skvrnu. Klečel jsem nad tím a plakal jsem nad svou bezmocností. Slané slzy mi splynuly do rány a já pocítil nový výstřel bolesti.

Slzy mi trochu smyly krev ze zdravého oka a já rozeznal tlačítka. Ale které je to žluté? Zoufale jsem přemýšlel. Vše bylo růžové. Jen jedno bylo tmavší. Dlaní jsem se o telefon opřel. Tam, kde bylo to jiné tlačítko. Čelo jsem položil na podlahu. Ze sluchátka se ozvalo: Hello? A pak ještě jednou, a ještě. A jakési kňučení, a pak skuhrání. Ale to už byl asi hlas můj.

Museli vlézt oknem, jinak si to nedovedu vysvětlit. Probral jsem se, až když mě nakládali do sanitky. Muž ve světle žluté vestě měl dlaň na hřbetě mé ruky a něco konejšivého povídal. Poraněné oko jsem měl zafačované, ale zdravým okem jsem docela dobře viděl. A necítil jsem žádnou bolest. Na sousedovic trávníku stála vyzáblá postavička a vykřikovala: I told him, I told him! (Vždyť jsem mu to říkala!)

Po pár dnech v nemocnici přišli jedno ráno lékaři na vizitu. Stáli nade mnou a starý primář si mě ustaraně prohlížel.
You could have lost an eye, you know, řekl.
Hledal jsem ve svém slovníčku.
„Vejce?“ řekl jsem nejistě a ruka pod přikrývkou mi podvědomě sjela do rozkroku. Všimli si toho.
Translate it! (přeložte to), řekl starý pán a obrátil se na vlasatého mládence vedle sebe.
„Plete se ti to s němčinou, vole,“ řekl mládenec. Čeští pečovatelé zřejmě najdou práci všude. "Eye je Voko, koule máš oukej." Slyšitelně jsem si oddychl. Všichni až na vrchní sestru se na mě s porozuměním usmáli.

Mládenec ze Žižkova mě zavezl domů. Když mě vyložil ze sanitky, odmítl jsem jeho doprovod a obrátil jsem se k domu. Na trávníku vedle stála stařena s šedivým košem vlasů na hlavě a s očima jako korálky a zvědavě si prohlížela můj obvaz.
I told you, I told you, beware of the fuckin’ crows! zahulákala.
Obrátil jsem se k saniťákovi:
„Co říká?“
„Že sis měl dát bacha na vrány.“
Mlčel jsem.
Mrkl na mě a zabouchl dvířka sanitky. Když se rozjel, zvedl jsem ruku a on dvakrát na rozloučenou zatroubil.

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 07. 2007.