Jiří Vlastník: Jak se fotí synagogy

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

„Uprostřed Prahy, tam kde jsou dnes krásné, široké třídy s vysokými a veselými činžáky, rozkládalo se ještě před nemnoha lety židovské město. Křivý, ponurý kout, z něhož žádný průvan nemohl vystrnadit zápach ztuchliny a vlhkých zdí a kde v létě z otevřených dveří proudil jedovatý vzduch. Špína s bídou zápasily tu o závod a z očí dětí blýskala tupá, hrozná zkaženost. Cesta mnohdy vedla nízkými, klenutými viadukty břichem domu, odbočila stranou a náhle končila slepou zdí. Obchodníci, kteří narovnali jarmareční zboží před svými obchody na nerovném chodníku, lákali lstivými obličeji chodce. V průjezdech domů povalovaly se ženy nalíčených rtů, smály se sprostě, šeptaly cosi mužům do ucha a zvedaly sukně, aby ukazovaly své žluté a čížkově zelené punčochy. Zde byl domov neřesti a navečer zval červenými lampami k návštěvě. Byly tu ulice, kde každý dům byl pajzlem, kde neřest spala s hladem v jedné posteli, kde souchotinářské ženy uvadlých půvabů provozovaly své řemeslo…“ 

                                   
 
Tak líčil kolem roku 1920 přední pražský německý spisovatel Pavel Leppin ve svém vyprávění o prostitutce Janě, „démonu ghetta“, pražskou židovskou pátou čtvrť, která podlehla začátkem dvacátého století asanaci. (Koncem devatenáctého století zachytil starou Prahu, a tedy i Pátou čtvrť, na svých skvělých akvarelech malíř Václav Jansa.) Asanaci, která zničila mnohá romantická zákoutí i kulturní památky. Zanikly ovšem také brlohy a nevěstince toho nejposlednějšího řádu.
Proti bourání staré Prahy protestoval tehdy mimo jiné peticí i spisovatel Vilém Mrštík. Je otázkou, jak by se mu líbilo někdejší židovské ghetto dnes, proměněné skutečně na čtvrť přepychových paláců kolem Pařížské ulice, kde sice zanikly zatuchlé obchůdky a krčmy rázovitých figurek a vyděděnců, ale vystřídaly je krámky s tuctovými suvenýry, drahé restauranty, záplava turistů a tisíce automobilů, které romantické uličky naplnily smogem a hlukem.
Útočiště pražských bídníků, ale i Franze Kafky, Egona Erwina Kische, bohatého primase a mimořádně úspěšného obchodníka Markuse Mordechaje ben Samuela Maisela, jehož jméno je spjato s Vysokou synagogou a Židovskou radnicí, či moudrého Jehudy Liva ben Becalela – rabbiho Löwa, který je někdy také pod jménem Maharal jako stvořitel Golema znám po celém světě - židovská pátá čtvrť - zanikla.
Mrštíkův manifest Bestia triumphans za zachování starobylého rázu Prahy, který podepsala řada významných osobností, byl částečně úspěšný. Zánik tehdy totiž hrozil i takovým kulturním skvostům, jakými jsou třeba Staronová synagoga, sloužící již sedm set let bohoslužbám či vůbec nejvzácnější památka – starý židovský hřbitov. Synagogy i hřbitov se však podařilo zachovat až do dnešních dnů a právě tyto památky se staly lákadlem tisíců turistů snad nejnavštěvovanější části Prahy.

                   

S fotoaparátem jsem se sem vypravil i já, abych pro časopis, propagující zajímavosti naší vlasti do zahraničí, pořídil článek o židovské čtvrti a hlavně o největších pokladech synagog – svitcích Tóry, sloužících zde po staletí bohoslužbám.
S jejich pozoruhodnou historií seznamovala vynikající výstava v Galerii Roberta Guttmanna v sousedství Španělské synagogy. Pro ty, kterým tato zcela mimořádná akce ušla, jen krátce:
Liturgické předměty ze zaniklých židovských komunit nechali nacisté za války svézt do Prahy. Nahromadilo se zde tak na 1800 vzácných svitků, které zůstaly i po válce v depozitářích Židovského muzea. Část z nich pak vláda Československé republiky v roce 1964 jako přebytečné prodala do Anglie. Na 1500 českých svitků Tóry se tak dostalo do Kent House, sídla londýnské židovské kongregace ve Westminsteru a Londýn byl z tak obrovského množství doslova šokován. V prodejní smlouvě bylo vymíněno, že se svitky nesmí stát předmětem dalších obchodních spekulací. Byly důsledně poskytovány židovským komunitám pouze k bohoslužebným účelům. Dodnes tak je čteno slovo Mojžíšovo doslova po celém světě právě z českých svitků, často na pozoruhodných místech – jeden je třeba využíván k bohoslužbám na americkém válečném křižníku Ronald Reagan - a vlastně tak paradoxně čin komunistické vlády propagaci naší země pomohl. Na každém svitku je totiž uvedeno, z jakého českého města pochází. Lidé i ve vzdálených lokalitách se tak dovídají o zemi v srdci Evropy, o holokaustu, o pohnutých osudech židovského národa v Praze, svého času jedné z nejvýznamnějších židovských metropolí světa.

Prodíral jsem se davy turistů a má představa o romantické a vzrušující reportáži dostávala postupně nemalé šrámy. Jistě, navštívil jsem několik strhujících koncertů ve Španělské synagoze, viděl několik výstav ve výše zmíněné Galerii Roberta Guttmanna. (Akce této instituce by zasloužily mnohem větší publicitu, vždy se jedná o zcela mimořádnou, pečlivě připravenou událost.)
Už tu ale téměř nic nepřipomíná, že tu kdysi žili – lidé. Se svými denními starostmi, plány, láskami i hříchy. Lidé, kteří více než zaniklá architektura vytvářeli tisíc let genius loci těchto míst.
Nevím, jaký dojem si odnášejí ty tisícovky turistů do svých vzdálených domovů. Dozvědí se, že právě zde žil Franz Kafka, byl uhněten Golem. Určitě se nadchnou stále krásnou a pro ně jistě exotickou Prahou.
Zároveň se zde mohou cítit jako doma - snad si zakoupí v některém z desítek obchůdků „pravé české sklo“ pochybného původu (identické cetky jsem viděl i v italských Benátkách či švédském Stockholmu), místo českého „knedlazéla“ si spíše dají pizzu v „pravé pražské“ pizzerii v některé internacionálně unifikované restauraci. Nekritizuji však, jen konstatuji.
Není čas romantiků – i Staré město je především výrobní prostředek, který musí vydělávat. Tak už to holt je a sotva se s tím co nadělá. Leč člověk bývá nátura slabá, mnohdy těžko chápající. Ani já tak, přes svou erudici, nemohu kupříkladu pochopit, proč je nutné, aby se stovky aut prodíraly romantickými, úzkými uličkami staré Prahy a proměnily Staré město a hlavně Malou Stranu v jedno velké parkoviště. Pořídit tak fotografii synagog a dalších architektonických skvostů bez „ozdoby“ z těchto plechových beden je skoro nemožné.
Zvláště pak je mimo mé intelektuální možnosti pochopit, proč bylo nutno v rámci turistického ruchu zlikvidovat atmosféru Nerudovy ulice, která by měla být díky své architektuře a historii duchovním centrem Prahy. Místo rázovitých hospůdek zde najdete drahé luxusní vinárny připomínající Francii či Itálii, a aby bylo dílo dokonáno – řvoucí motory z množství aut, deroucích se v nízkých otáčkách do prudkého stoupání, proměnily idylickou uličku v plynovou komoru.
Chodívám tudy nahoru na Jánský vršek, kde v jedné z posledních staropražských hospůdek "U osla" v kolébce sedává pár posledních starousedlíků Malé Strany, kteří se zde zuby nehty udrželi.
Dát si zde pivo a naslouchat všedním radostem a starostem lidí, kteří zde skutečně ještě žijí, je pro mě ten největší turistický zážitek. Takový je ale „žití našeho běh“. Nicméně snad stojí za to třeba při nedělní kávě se tu a tam nad ním zamyslet. Krom toho, ještě není nejhůř.
Poznal jsem pár skvělých lidí, skutečně nadšených tím krásným městem Praha, kteří se nevzdali a stále bojují, bez nároku na slávu a popularitu, za její záchranu. Takovým je třeba majitel a zakladatel „První pražské člunovací společnosti“ Zdeněk Bergman, který nejen „vlastnoručně“ staví a provozuje motorové lodě a lodičky u Karlova mostu, ale doslova žije tímto městem nad Vltavou a také trpí s každým nově postaveným skleněným monstrem, ať už hotelem či bankou, necitlivě postaveným na nevhodném místě v jeho historickém centru. 

                        

Zdá se, že jsme u přírody upadli v nemilost, a ta nám to dává najevo. Až když jsme se dostali do úzkých, začíná se bojovat proti globálnímu oteplování, ničení fauny i flory. Svolávají se impozantní mezinárodní konference, kde velcí státníci pronášejí úžasné sentence, rozhorlení mladíci se přivazují k jaderným elektrárnám a rockové hvězdy dovádějí na "monstrkoncertech", bojujíce za lepší příští budoucnost naší planety a hlavně svou větší slávu. Obávám se, že to není příliš nadějná cesta.
Možná by spíše stálo za to se občas docela v tichosti někde doma u krbu zamyslet nad svým životem, nad hierarchií jeho hodnot, nad jeho docela drobnými součástmi. Bez myšlenkových klišé, která v nás vybudovala média i okolní prostředí. Dojdeme tak často k vcelku překvapivým závěrům.
Hovořil jsem třeba o autech, zdobících architekturu staré Prahy. Nejde jen o hlavní město. Není-li to projevem lidské tuposti, když tisíce aut vyrážejí týden co týden na malebné chalupy malebných českých vísek za „klidem, zdravím, relaxací“? Do míst, kam se lze vesměs dostat pohodlně hromadnou dopravou. Cestou tam i zpět ty tisíce plechových beden svým řevem a splodinami obšťastňují jiné malebné české vísky. (Nejsilnější zážitek tohoto druhu mívám, když jezdím na kole kolem Vltavy na posvátné místo trampů, na Ztracenku v bývalých Svatojánských proudech. Tu cestu si, nevím proč, oblíbili i majitelé silných motorek, kteří se za nepředstavitelného řevu ve skalnatém údolí také jezdí „kochat“...)
Vše se řeší zázračným heslem současné doby – obchvatem, který znamená jen to, že se tento řev a smrad jen posune tam, kde je „páni tvorstva“ nebudou mít na očích. Kde rostou jen nějaké ty kytky a běhají zajíci… Ony žádné „obchvaty“ nic neřeší, ať už ve sportu, manželství či vůbec v životě.
Aut a jiných produktů civilizace je prostě moc, mnohé často ani nepotřebujeme, stali jsme se na nich závislí naprosto stejným způsobem jako na výherních automatech či pervitinu. Buď je budeme mít spolu s dalšími tunami betonu a asfaltu místo polí, luk a lesů - pak se ale brzo nebudeme těšit z kopretin a rozličné zvířeny. Ona ta rovnice, týkající se našeho pobytu na planetě Zemi, má jen jedno řešení – návrat k rozumu a respektování přírody.

                      

Tenkrát, když zaniklo židovské město, měli mnohem větší plány. Zbourat se měla většina staré Prahy a postavit nové, moderní velkoměsto. Naštěstí k tomu nedošlo. Ani ne tak díky Mrštíkově petici, ale prostě jen došly peníze. Ona asanace měla popravdě řečeno i mnoho příznivců, včetně kdysi populárního a mého oblíbeného spisovatele, znalce a kritika podsvětí staré Prahy, Karla Ladislava Kukly, který byl tou představou přímo nadšen. Člověk je už prostě tvor, holdující revolucím, kdy rád zavrhne vše, co bývalo s nadšenou vizí, že právě on teď vytvoří to pravé a dokonalé.
Rozvoj jeho „vědecko-technických výdobytků“ mu k tomu dává také stále mocnější prostředky, rychleji než moudrost roste tak hrozivě jeho sebevědomí či někdy spíše drzost. A z jeho nápadů a revolučních přeměn bývá matka příroda stále více zděšena.
Tak v jedné z „revolucí“ zanikla prastará rázovitá pátá pražská čtvrť s bohulibou představou, že zároveň bude zlikvidováno ono bahno velkoměsta, kterého tu bylo jistě nejen po kotníky. Stalo se. Nicméně je dobré se na chvilku zastavit a uvědomit si, že přes to, že jsme tvůrci letů do vesmíru, transplantací srdce, výkonných počítačů a sdrceryvných televizních seriálů, zůstáváme ve své podstatě stále docela stejnými prachmizernými primáty, kteří se jednoho dne narodí, pár desítek let si tu krapet zaskotačí, aby se pak vydali ke svým předkům. I ty základní potřeby máme přese vše stále stejné jako oni – trochu lásky, čistého vzduchu, vody, v lesích a lukách pár kytek a zajíců. Obávám se, že nic lepšího nikdy vymyšleno nebude.
Jistě, přidali jsme si k tomu časem spoustu jiných radostí, ale i trablů. Neměli bychom si příliš foukat, není toho zas tak mnoho podstatného, co nás odlišuje i od těch návštěvníků bizardních krčem staré Prahy posledního řádu s názvy Batalión či Žbluňk. I oni měli své starosti a radosti, žili. Dosti prostě či v jejich případě spíše spustle, ale na rozdíl od mnohých z nás skutečným, nikoliv virtuálním životem. Tak jako ještě žijí lidé ve vesnicích Řecka či jižní Itálie, kam jim o dovolených jezdíme tiše závidět.

Foto © Jiří Vlastník

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 07. 2007.