Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (19)

Rubrika: Literatura – Zábava

Do Normantonu jsme přijeli brzo ráno. Vesnice byla malá a neudržovaná, ale s širokou třídou uprostřed. Z mapy jsme vyčetli, že leží na řece stejného jména (Norman) a zadoufali jsme, že zde bychom mohli vidět krokodýly. Zajeli jsme k benzínové pumpě a vyptávali se, jak se dostaneme k moři. Starý pumpař se na nás díval jako na blázny a pak řekl, že jedině pěšky.
„V tomhle“...kývl směrem k našemu autu... „se tam jet nedá. A teď už se tam nedostane ani „four wheel drive“(terénní auto s náhonem na čtyři kola), už pršelo, víte?“
Nevěděli jsme to. Nevěděli jsme vůbec nic o nějaké dešťové sezóně, a že když prší, tak se nikdo nedostane nejen k moři, ale vůbec z Normantonu. Snažil jsem se vydolovat nějaké informace o krokodýlech. To, že jsou nebezpeční jsem věděl, a tak jsem na varování tohoto jistě zkušeného muže nebral žádný ohled. Prostě jsme chtěli vidět krokodýly, jako malé děti chtějí vidět Mikuláše. Nakonec, a naštěstí, jsme od plánovaného pěšího výletu do ústí řeky Norman upustili. Neodradil nás ani pumpař, ani nebezpečí, ale prostý fakt, že k ústí to bylo ještě nějakých třicet kilometrů a místy prý bahna po kolena. To se nám v tom vedru šlapat nechtělo, a tak jsme se rozhodli, že krokodýly uvidíme někde jinde.
Z Normantonu jsme uhli na jih a jeli na Cloncurry. Asi po padesáti kilometrech jsme přijeli k Bynoe River, kde nebyl žádný most, ale vedl přes ni brod. Sjížděl jsem pomalu ke korytu rozbitou cestou plnou výmolů a přemýšlel, že bude nejprve nutné prozkoumat, jak je voda hluboká. Kdybych zde auto utopil, měli bychom po výletě. Na mé straně bylo staré bláto, ale už vyschlé a rozpraskané jako vyprahlé pole. Zajel jsem více na stranu a auto se zabořilo do bláta předními koly a pomalu sklouzlo do příkopu. Nemohl jsem vůbec nic dělat a pozdě jsem přišel na to, že vyschlá byla jen svrchní kůrka bláta. Pod rozpraskaným povrchem bylo hluboké a mokré bahno.
Vylezli jsme z auta a vytáhli lopaty na safíry. Odklidit bahno od kol nebyl problém, ale spodek auta seděl na matraci z bahna a dostat se pod auto nebylo vůbec lehké. Navíc jsme nevěděli, jak je bahno hluboké, aby auto nakonec nekleslo ještě níže. A právě v té chvíli se na druhé straně řeky objevil náklaďák. Pomalu sjel k řece a pak se začal brodit k nám. Sledovali jsme ho s nevšedním zájmem a odhadovali hloubku vody a zda projedeme i my. Náklaďák se úspěšně přebrodil a zastavil u nás. Vystoupil z něj muž středního věku v kovbojském klobouku a beze slova šel dozadu za náklaďák a vrátil se se silným provazem. Pak obhlédl situaci a klidně si klekl do bahna za mým autem a provaz pod něj upevnil. Zbytek byl lehký a za chvíli už mé auto sedělo na pevné zemi. Nabídli jsme zachránci pivo a ten, když uviděl naše čtyři lahve piva plovoucí v rozteklém ledu eski (plastiková krabice na led), tak se na nás podíval jako na blázny.

„Kolik s sebou máte vody?“ chtěl vědět. „To je všechno?“ podivil se.
„Do Cloncurry to je jenom dvě stě mil.“ řekl jsem lehkovážně.
„A co když se vám porouchá auto? Jak dlouho, myslíš, že by vám ta voda vydržela? Půl dne? Tři hodiny? Co byste dělali, kdybych nepřijel?“
„Tak by snad zastavil někdo jinej...jako vy!“ odpověděl jsem optimisticky.
Muž si sundal klobouk, poškrabal se na hlavě a zase si jej nasadil.
„Jezdí tudy dobyčí náklaďák, ale ten přijede až v květnu. Jinak tady jezdím jenom já a to tak jednou za měsíc pro proviant. Touhle dobou už většinou nejezdím, ale letos se dešťová sezóna opozdila. Kdybych dneska nejel, tak jste tady chcípli!“
„Chcípli!“ opakoval. „Víš, jaké máte štěstí? Chápeš to ?“
Mlčel jsem a vstřebával tu informaci. Pomalu mi začalo docházet, že jsem někde, kde to nejen neznám, ale kde platí úplně jiná pravidla. A když se nedodrží, že jde okamžitě o život. Zamumlal jsem něco o tom, že bychom se při nejhorším mohli pěšky vrátit do Normantonu, ale můj hlas pozbyl přesvědčivosti.
„S tou vodou, co máte, byste neušli ani deset mil! V tomhle vedru se umírá na žízeň za pár hodin! Ne dní, hodin! Chápeš to?“
Začal jsem chápat a rozpačitě mlčel. Muž chvíli mlčel také a bylo vidět, že neví, co má s námi dělat. Pak zašel za svoje vozidlo a vylezl na korbu.
„Co říkal?“ chtěl Petr vědět.
„Že jsme strašní blbci.“

Chlapík se vrátil s velkou plastickou nádobou, která měla šroubovací uzávěr.
„Naplňte to vodou z řeky. I kdybyste to nepotřebovali, je to dobrá rezerva. Kdyby něco, chápeš? Jinak to můžeš použít třeba pro psa, to je jedno. A teď poslouchej! Až přijedu do Normanotnu, nahlásím vás na policii a oni zavolají na stanici v Cloncurry. Když se tam do zítřka do rána neohlásíte, tak vás začnou hledat. A teď jeďte, budu se dívat, jestli se dostanete na druhou stranu. Jeden z vás ať jde před autem, jsou tam díry, ať auto neutopíte... Jo a pamatuj, tohle je poslední voda až do Cloncurry. Dál je všechno vyschlé.“
Kluci šli pomalu přede mnou, vodu do kolen a tím mi ukazovali, kudy mám jet. Najednou Petr zmizel. Myslel jsem, že upadl, ale propadl se do díry, kterou pro kal nebylo vidět. Opatrně jsem díru objel, ale teprve když oba prozkoumali terén kolem, abych věděl, kudy jet. Když jsme se konečně dostali na druhou stranu, vylezl jsem z auta, abych zamával našemu zachránci, že už se jako nemusí dívat. Ten už však jel k Normantonu a vířil za sebou tolik prachu, že nebyl vidět ani jeho náklaďák. Napnili jsme container vodou, jak nám přikázal a zároveň se vykoupali. Voda byla osvěžující, i když teplá.

Jeli jsme od řeky, jako kdyby se nic nestalo, ale stalo se a hodně. Už jsme to nebyli my, bezstarostní Evropané. Byli jsme to sice pořád my, ale mnohem, mnohem zkušenější „my“ a také v našem novém prostředí mnohem opatrnější „my“.
V pravé poledne jsem si všiml, že jehla ukazatele teploty vody je téměř u červené linky. Už se mi to párkrát stalo, jako když jsme jeli nahoru do Kurandy nebo když jsem sám vyjížděl serpentiny do Doriga, ale nikdy mi to moc nevadilo. Asi proto, že ručička nikdy červenou linku nepřekročila. Tentokrát ji sice také ještě nepřekročila, ale radši jsme zastavili ve stínu zakrslého stromu. Nikdo z nás si nepřál, abychom auto zavařili a právě zde. Venku jsme roztáhli moskitiéru, protože dotěrných much se na nás okamžitě slétly stovky. Vedro bylo tak opresivní, !!! tohle slovo neznám, tak nemohu posoudit, jestli tam třeba nepatří – agresivní - ? že z nás lilo, i když jsme seděli ve stínu a nic nedělali. Jakmile ručička teploměru trochu klesla, odšrouboval jsem víčko u chladiče a vodu dolil. Pak už jsme jeli bez problémů, ale pomaleji, takže nás večer zastihl ve vesnici Quamby, která je jenom dvacet pět mil od Cloncurry. Rozhodli jsme se, že tu někde přespíme, protože náš dobrodinec nám dal až do rána čas na přihlášení. Touhle dobou už policajti stejně museli stanici v Cloncurry opustit a jestli začínají ráno až od devíti, museli bychom na ně čekat, než přijedou.
Quamby tehdy měla dvě budovy. Co byla ta druhá, nevím, ale ta první byla hospoda. Vešli jsme dovnitř a strnuli. V hospodě bylo plno! Přede mnou se obrátil muž a já stál poprvé tváří v tvář australskému domorodci. Byl černý jak sokolské holinky a stejně překvapený jako já. Stáli jsme a zírali jeden na druhého. Já jsem poprvé viděl černocha z takové blízkosti a on asi bělocha s ryšavými vlasy. Co v té hospodě tenkrát dělal, mi je dodnes záhadou, protože domorodci tenkrát do hospod nesměli.
Quamby bylo „rough“ (drsné), to jsme viděli hned. Dvě hezké barmanky pracovaly za mřížemi, aby na ně kunčafti nemohli. Peníze za pití se jim strkaly pod mříží a barmanky si je vzaly, až když jste ruku odtáhli. Teprve po zaplacení přisunuly pivo k mříži.
Udělali jsme jedno a šli. A raději jsme ještě pár mil ujeli a teprve pak se utábořili.
V Cloncurry jsme se nahlásili na policejní stanici a pak jeli dál po hlavní do Mt Isy, takto největšího hornického města v Queenslandu. Měli tam pěknou a poměrně dost velkou přehradu, u které jsme se utábořili. Byly zde toalety se sprchami a rošty na pečení masa, ke kterým zaměstnanec parku dodával dřevo na oheň. Všechno pochopitelně zadarmo. My ovšem neměli nic, co bychom na roštech mohli péct. Přesto jsme si rozdělali oheň a aspoň se do něj večer dívali. Peníze ubývaly rychle, tak rychle, že jsme si prakticky nic jiného než chléb s černou kávou nemohli dovolit. Piňďa dostával jednu konzervu pro psy každý druhý večer a pak ji vylizoval. Chrastil s prázdnou konzervou celou noc a my nemohli spát, ale vzít mu ji nebylo jen tak. Bránil ji nebo odnesl o kus dál. Nejhorší bylo, že začal jíst naše výkaly. Došlo to tak daleko, že jsme museli chodit na záchod v bushi s klackem, jinak by výkal nedopadl ani na zem.
U jezera se nám líbilo a psovi ještě více. Horníci sem chodili na ryby a úlovky na břehu kuchali a čistili u kamenného stolu. Piňďa se od stolu nehnul a horníci ho krmili všemi těmi odpadky, že tak spokojený už dlouho nebyl. Ovšem my toho využili a nekrmili ho vůbec takže jsme pár konzerv psího masa vyšetřili. Večer jsme pak vedli debaty, jak asi chutná na pánvi upečené maso z konzervy pro psa, až jsme u toho slintali.
Pobyli jsme u přehrady dva dny a tři noci a kdybychom tušili, že Vlado zde už dělá, snad bychom zůstali déle, ale my mysleli, že ten už bude v Darwinu. Vždyť s sebou měl zkušeného Slávka.

Z Mt.Isy to na queenslandskou hranici s Northern Territory je asi 120 mil, ale tenkrát to byla hrozná cesta. Prostě vyjeté koleje v písku a samý výmol, takže nám to vzalo skoro celý den, než jsme tam dojeli. Do prčic, říkali jsme si, jaké to bude v Northern Territory? Tam nemají ani vládu, natož silnice . Zastavili jsme v posledním queenslandském městečku Camooweal, který měl šest baráčků a natankovali na dlouhou štreku přes 300 mil k příští pumpě. Bylo příšerné vedro. Za Camoowealem přetínala silnici vyschlá Georgina River a Petr navrhl, abychom se někde ve stínu utábořili a počkali, až to trochu přejde. Zajel jsem podél vyschlého koryta do bushe a po chvíli se před námi objevila vodní hladina. První billabong, který jsme kdy viděli. Na protější straně seděli otrhaní domorodci a chytali ryby. Kousek od nich se v blátivé vodě koupaly jejich děti. Vylezli jsme z auta a rychle vytáhli síť proti moskytům, protože mouchy se na nás snesly v celých mračnech. Domorodci po nás pokukovali a pak začali pokřikovat. Nerozuměli jsme ani slůvko, ale nezdálo se nám, že to zní přátelsky a znervózněli jsme. Vstal jsem, zašel k autu, vytáhl pušku a pak ji zase uložil do auta. Nechtěl jsem je postrašit jen ukázat, že se můžeme bránit, kdyby chtěli být nepřátelští, ale domorodci spěšně popadli své děti a zmizeli. Chvíli jsme ležli pod sítí bez mluvení a někdo pak prohodil, na co jsme všichni mysleli.
„Co kdyby to obešli a připlížili se k nám ze zadu?“
Znervózněli jsme ještě více a já teď litoval, že jsem měl ten hloupej nápad s puškou.
„Kluci, pojedem, ne?“ řekl Petr. „Tady se vzduch ani nehne a je mi ještě větší horko než v autě.“ Vstali jsme s Frantou bez řečí.
Na hranici to bylo už jen pár mil. Po zkušenostech z přechodu mezi Queenslandem a NSW jsme se ani moc o psa nebáli, ale pro jistotu si musel lehnout na zem za předním sedadlem. Ani moc neprotestoval a štěkat už přestal dávno. Franta si připravil deku, kdyby náhodou, a jal se mu tiše domlouvat.
„Buď zticha a jestli nepřijdeš o kuličky teď, tak už ti je nikdo nevezme.“
„Kdyby mu je vzali,“ protáhl Petr, „nemohli bysme si je vyžádat a upéct?“

Nečekali jsme, že hraniční přechod bude něco moc, ale překvapilo nás, že na hranici nebylo vlastně vůbec nic. Jen od pušek prostřílená plechová cedule s nápisem „Northern Territory“. Vytáhl jsem pušku a na ceduli se také podepsal.
Od hranic vedla asfaltovaná cesta, i když jen úzká pro jedno vozidlo, ale dalo se po ní jet poměrně rychle. Northern Territory nás překvapila. Možná, že tu neměli vládu, ale silnici měli lepší než v Queenslandu. Po nějaké chvíli jsem si uvědomil, že zmizel porost. Všude byla jen nizoučká travička a nikde ani stromeček, natož strom. Zastavili jsme, vylezli z auta a udiveně se rozhlíželi. Bylo vidět až na obzor a celých 360 stupňů kolem dokola. Otáčeli jsme se a kochali tím ničím. Tohle, byla opravdová rovina, kterou nikde nic nepřerušovalo. Když jsem se pak za pár let vracel, byla tahle cesta zarostlá vysokými wattle stromy, že jsem to tu nepoznal....
Rychle se stmívalo a zapadající slunce viselo přímo proti nám, ale nezastavil jsem. Rozhodli jsme se, že to zkusíme a pojedeme celou noc. Vždyť tady nebyl ani kousek dřeva na oheň. Jeli jsme tedy pořád a přijeli na rozcestí Tří cest „Three Ways“ o půlnoci. Celou cestu jsme potkali jen dvě vozidla v protisměru, a protože silnice byla rovná jako přímka, viděli jsme je dlouho dopředu, než jsme se s nimi minuli. Podle naší rychlosti a odhadnuté rychlosti protijedoucího vozidla jsme vypočítali, že jsme jejich světla v té rovině viděli na dobrých třicet kilometrů dopředu.
Pumpa byla zavřená. Nedalo se nic dělat, benzín nám skoro docházel, museli jsme počkat do rána. Vynesli jsme si deky ven a uvelebili se, jak to jen šlo. Moskytiéru nešlo natáhnout, protože tu nikde nebyl žádný strom, ale kupodivu až do rána nás žádní moskyti neobtěžovali. Ráno jsme natankovali, hned jak pumpař otevřel, a vyrazili na sver. Ten den jsme ujeli spoustu mil až do Mataranky, kde nás přemohla únava a zlákala reklama na horké prameny. Ty prameny sice horké nebyly, jen vlažné, ale bylo moc příjemné si lehnout do teplé vody v potoce a nic nedělat. Zůstali jsme tam celý druhý den a vyjeli až ráno. Zase bylo horko, ale tady bylo horko každý den, nedalo se tomu uniknout. Od severozápadu k nám plynuly mraky nastávající mokré sezóny a já jsem schválně jel ve stínu mraku pomaleji a naopak pospíchal v plném slunci, abych vjel do dalšího stínu co nejdříve. Přinášelo to určitou úlevu, protože naše auto pochopitelně nemělo žádnou klimatizaci a my museli mít otevřená okna. Vzduch, který těmi okny proudil dovnitř, byl horký, ale ve stínu mraku se dala ven vystrčit ruka, aniž by si ji jeden opařil. V plném slunci to nešlo.
Před Katherine nás zastavil malý náklaďák plný domorodců, kteří nás požádali o vodu. Myslel jsem, že se jim přehřál motor, ale chtěli se jenom napít a vypili nám všechnu vodu. Naštěstí to do Katherine bylo jen pár mil a tam jsme si zásobu vody doplnili. Zastavili jsme se jen k vykoupání v řece a pro benzín. V Pine Creeku jsme si dovolili dát každý jedno pivo. Tohle jsme už udělat museli, protože celou cestu každých pět mil byly podél silnice umístěny reklamní tabule, na nichž chlupatá bílá paže třímala sklenici oroseného piva s nápisem hlásajícím, kolik těch mil k té sklenici zbývalo. To se nedalo vydržet, to byla muka.
Na druhý den jsme vyrazili brzo ráno a po poledni byli v předměstí Darwinu. Tam byly jenom nízké baráčky a u silnice cedule s nápisem „K Centru“. Jeli jsme podle nich, mezi domečky z lepenky, ale kolem pěkných parků až cedule skončily a my jeli pořád, až také silnice skončila a před námi byla mořská zátoka. Zastavil jsem a optal se u mola klímajícího míšence, kde to Centrum vlastně je.
„Právě jste odtamtud přijeli...“ zněla udivená odpověď.
Byli jsme v Darwinu! A nebýt moře, tak jsme jím snad jenom projeli.... 
 
Pokračování příště...

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová http://evussa.wz.cz/index.html

EWUSSA: Eva Rydrychová – ozvučené ilustrace pro Pozitivní noviny

       

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 08. 2007.