Pavel Loužecký: OTEVŘENÝ DOPIS ONDŘEJI NEFFOVI

Rubrika: Publicistika – Komentáře

Přečtěte si článek, který rozpoutal následující diskuzi:
Pavel Loužecký: Pozitivní noviny vyhlásily boj „blbé náladě“ ve společnosti


OTEVŘENÝ DOPIS ONDŘEJI NEFFOVI


Vážený pane Neffe,
chci Vám především poděkovat za Váš článek Blbá nálada, uveřejněný v Lidových novinách dne 16.7.2007, kterým jste reagoval na výzvu Pozitivních novin týkající se boji proti „blbé náladě“ ve společnosti.
Nesporně máte pravdu v tom, že náš – jak výstižně pravíte – donkichotský boj proti špatným zprávám je během na hodně dlouhou trať, nicméně za pouhé tři roky existence Pozitivních novin se podařilo vytvořit nezanedbatelnou komunitu lidí po celém světě, kteří si prostřednictvím našeho magazínu pravidelně dobíjejí pozitivní energii.
To je vlastně ta první, jaksi samozřejmá část našeho „boje“ – vytvořit alespoň nějakou alternativu proti špatným zprávám, které všude v médiích dramaticky převládají.

Když jsem psal svůj článek o boji proti „blbé náladě“, chtěl jsem jím docílit jediného: Vyprovokovat VEŘEJNOU DISKUZI V MÉDIÍCH na téma: Jakým způsobem působí špatné zprávy v médiích na veřejnost? Je to v pořádku či nikoliv? Ubližuje dlouhodobé působení špatných zpráv po psychologické stránce lidem? Jsou občané schopni si tento stav opakovaně uvědomovat a bránit se účinně proti němu?
To všechno jsou otázky, na které bych chtěl znát odpověď od odborníků z celé řady oblastí a oborů lidské činnosti: médií, sociologie, psychologie, výzkumu veřejného mínění, politologů, komentátorů a mnohých dalších.
A jelikož Vás počítám mezi seriózní odborníky v oblasti médií, ptám se Vás tímto jako prvního.

Zkusme se totálně oprostit od zástupného momentu, který jste ve svém článku v reakci na ten můj vypíchl – tj. zavedení třiatřicetiprocentní zastoupení pozitivních, neutrálních a negativních zpráv v médiích. Přiznám se bez mučení, že to byla ode mě taková malá nástražná rozbuška, která měla vyprovokovat novináře k tomu, aby na toto téma diskutovali. Pravdou však je, že to závážné na celé věci je někde úplně jinde.
Proto se pokusím položit několik otázek v souvislostech, o kterých jsem před chvílí mluvil.

Když si zapnete večerní zprávy na všech třech našich veřejnoprávních i komerčních televizích, zjistíte, že jedna televize je začíná politickou událostí, která třeba ten den pohnula světem, zatímco druhá televize přinese na prvním místě reportáž o úmorných vedrech, která zachvátila naši republiku, a třetí televize nám natvrdo naservíruje příšerný dopravní masakr na dálnici D1, jehož realistické záběry zalomcují i hromadným masovým vrahem.
Já se ptám: Přikazuje někdo na televizní stanici číslo tři odpovědným redaktorům, že právě reportáž o dopravním masakru musí ten den zařadit jako zprávu číslo jedna, nebo je to čistě na jejich uvážení, kterou reportáž zvolí?
Nechci v této souvislosti vůbec mluvit o byznysu, o tom, že některé televize musejí vydělávat ber kde ber. Mluvím výhradně o novinářské etice, o tom, zda v oné televizi někdo přemýšlí o tom, co pravidelným pouštěním těchto zpráv na prvních místech večerního zpravodajství tato stanice vysílá do společnosti za signály. Co tím otevřeně říkají - a hlavně – mají vůbec morální právo dělat to takovýmto způsobem?
Budu-li přeci každý den po celé roky krmit lidi katastrofami, musí to nutně zanechat stopy v jejich psychice a chování, které ani oni sami nedokáží dešifrovat, jak moc jim ubližují. Někdo je možná tak silný, že se na televizi vůbec nedívá, nebo ji v takovém okamžiku vypne (třeba kvůli dětem). Udělá to však zbývajících 90% národa? Určitě ne. Maximálně konstatují, že mají radost z toho, že ten den nikam nevyjeli a nepotkalo to je samotné.
Velmi by mě zajímal názor na tento etický problém třeba od bývalého šéfa zpravodajství TV NOVA Pavla Zuny, který už ve funkci není a mohl by tedy být – jak to už nejednou dokázal – „upřímný bez obav z následků“.

A další otázky. Diskutují-li dnes různé mediální a reklamní rady o vhodnosti toho či onoho námětu na billboardu nebo v nějakém televizním pořadu, proč se nezabývají touto problematikou, která má – podle mého názoru – supervážné společenské dopady s dlouhodobým působením?
Je opravdu tak směšné zabývat se otázkou, jaké „mediální počínání“ ohrožuje či neohrožuje společnost? Chápu, že pro novináře je to velmi ožehavé téma, do kterého neradno píchat, protože se může rychle dotknout jejich vlastní práce a zejména jejich platového ohodnocení.

Já se chci dobrat základního poznání: Kdo je tím rozhodujícím činitelem, který udává míru negativního zpracování a předávání informací veřejnosti? Je to konkrétní skupina lidí nebo snad nějaká organizace? Nebo si tu prostě šéfuje „každý pes svoji ves“ tak, jak se mu zlíbí? Kde je konkrétní zodpovědnost?

Svého času jsem viděl na jedné televizi ve večerních zprávách reportáž, kde na parkovišti před supermarketem parta televizí najatých mladíků odmontovala z nějakého auta všechna čtyři kola. Dělali u toho za dohledu skryté kamery docela slušný povyk, přitahovali na sebe úmyslně pozornost, a výsledkem té reportáže bylo, že se v závěrečné řeči redaktorka „pohoršila“ nad tím, že na tu lumpárnu ani jeden z přihlížejících a kolemchodících občanů nereagoval, nazavolal policii nebo jim tuto veřejnou krádež nepřekazil. Oni prostě odmontovali v klidu kola, naložili je na auto a bez problémů odjeli.
Opravdu krásná ukázka dnešní moderní investigativní žurnalistiky. Jenže řekněme si na rovinu, co tím vlastně ona televize vyslala do společnosti za naprosto jasný a nepřehlédnutelný signál? Nikoli, že jsou dnes lidé neskutečně nevšímaví a lhostejní k tomu, co se děje kolem nich (a dívíte se, když jim takovéhle reportáže servírují televize každý den?) Dokázali tím jediné: Dali ideální návod tisícovkám lumpů, které tato reportáž definitivně utvrdila v přesvědčení, že si mohou dovolit opravdu kdykoliv a cokoliv za bílého dne, třeba i před policejní stanicí, protože je to prostě každému jedno. Všichni dělají, že to nevidí, neboť mají v odstrašujícím případě brutálně zastřeleného hrdiny Michala Velíška, bránícího napadenou ženu, jasný důkaz toho, že hrdinství se dneska prostě nevyplácí.
Právě za tuhle reportáž měla tehdy dotyčná televize od nějakého kontrolního orgánu dostat mnohamiliónovou odstrašující pokutu, a ne že ne!

Mohl bych takto vypočítávat desítky případů, z nichž je naprosto zřejmé, co s námi dělají negativní zprávy, a jak nepříjemné dopady to má na náš každodenní život.
Já bych však opravdu dal raději slovo odborníkům, mezi které se rozhodně nepočítám. Zasvěcená odpověď každého diskutujícího bude uveřejněna v Pozitivních novinách, a bych byl rád, kdyby nezůstalo jen u toho, a moderování této diskuze se ujala i další média, a tím z toho konečně udělala opravdu TÉMA VEŘEJNÉ.

Děkuji předem za Vaši reakci.

Pavel Loužecký
vydavatel Pozitivních novin


PS.  Zajímavé a hodnotné OHLASY na tento článek budou automaticky otištěny v následující části OHLASY NA ČLÁNEK. Pokud nemáte zájem o otištění svého příspěvku, napište nám to, prosím, do mailu.

 OHLASY NA ČLÁNEK  +  pokračování diskuze k výzvě PN

► Čekáme na Váš diskuzní příspěvek, který bude otištěn na tomto místě.

(23a) Jan Krondl, Brooklyn, 27.8.2007

Jako Čechoameričan...

...mám velmi rozporuplný pocit při četbě výzvy. Autor na jednu stranu volá po pozitivním pocitu ve společnosti, což je jistě dobrá známka -- společnost nabývá sebevědomí. Nadává přitom na politiky, kteří prý "vytrvale lžou".
Pak zase ale chce po politicích (tj. po těch lhářích), aby nějakým ZÁKONEM zajistili pozitivitu médií a zřejmě ji i průběžně hlídali! Přitom mi až běhá mráz po zádech. To je jako dělat kozla zahradníkem. Média jsou od toho, aby hlídala politiky, ne obráceně. Taková "státem hlídaná pozitivita médií" už tu ostatně byla -- do roku 89.
Výzva tak bezděčně zachycuje Velký český problém, který revoluce zjevně vůbec neodstranila -- společnost chce být sice samostatná, zodpovědná a na politice nezávislá, když se jí to ale nedaří, tak zavolá na pomoc zase... POLITIKY, aby ji "zachránili". Ti tak mají pořád navrch a občané se diví proč -- a přitom jsou to oni sami, kdo jim moc vytrvale přistrkují svojí vlastní nejistotou!
Pravá pozitivita společnosti nemůže být ovšem zajištěna žádným zákonem, ale jedině tím, že se společnost plně postaví na vlastní nohy a na politiky právě VYKAŠLE.

Jan Krondl, Brooklyn
[mírně zkrácená verze poslána na blog idnes]

(23b)  Reakce Petra Kersche na předchozí OHLAS

Vážený pane Krondle,
nepodsunujte Pavlu Loužeckému Vaše názory nadřazeného "Čechoameričana". Raději korigujte ty své. Například média tady nejsou (a v USA taky ne) od toho, aby "hlídala politiky". Média jsou od toho, aby vydělávala pro své majitele peníze - nic víc je nezajímá. Ano, nejsou hloupá, ta média, snaží se to maskovat, ale úspěšně jen někdy. Dále: Podle Vás se máme vykašlat na politiky. Ale proč? Vždyť navrhují a formulují zákony - to je hlavní úloha zákonodárné moci v demokracii. Naopak - my, odpovědní voliči, nejenže na ně nekašleme, my se na ně obracíme s důvěrou, že mezi nimi se vždycky najdou rozumní, vzdělaní a morálně vyspělí lidé, kteří do zákonů vtělí to, co bude zapotřebí. K tomu média nepotřebujeme. Naopak, média prokazatelně demokratickému zřízení v současné době škodí. Dříve šéfredaktor novin dbal na to, aby zprávy v jeho novinách byly pravdivé a zajímavé. Dneska dbá na to, aby byly zajímavé.
Dočkáme se ještě doby, kdy žáci základní školy se budou učit, v čem a proč televizi nevěřit a novinám a časopisům jakbysmet.
Místo politiků si hlídejte ty potenciální střelce ve školách.
Ciao!
Petr Kersch, 27.8.2007 

(22) Vladimír Vondráček, 24.8.2007

Pane Loužecký,
zdravím a dělám další pokus. Prošel jsem si současnou diskuzi o blbé náladě a vzpomněl jsem si na jeden svůj výtvor, který jsem před pár lety poslal do MFdnes a neuspěl jsem.  Myslím, že do PN by se to mohlo hodit.
S pozdravem Vondráček

Jasná zpráva o jedné vesnické zábavě

Je to sice už pár let, ale myslím, že je to bohužel stále aktuální. Jednou o prázdninách se objevila v příloze denního tisku smutná reportáž o tom, jak zanikají, nebo už dokonce zanikly vesnické zábavy. Reportéři nejmenovaného celostátního – rádoby nebulvárního deníku –projeli kraj severně od Prahy, pátrali o víkendu po vesnicích a hledali hospodu či sál, kde by hrála živá muzika k tanci. Pátrali marně a skončili až v menším městě na obligátní diskotéce. V této reportáži chci ukázat, že se prostě vydali špatným směrem, kdyby pátrali jižně od Prahy, dopadli by lépe.
Na chalupu, z jejíhož dvorku vidíme přes přehradní nádrž zámek Orlík, jezdíme už drahně let a manželka dokonce od malička, neboť její maminka se v ní narodila. Nejsme tedy v této vesničce považováni za „naplaveniny“ a tak jsme se nedivili, když se tehdy v polovině července objevily na dvou vesnických informačních tabulích ručně psané plakáty, které zvaly na sobotní posezení s místní kapelou na místní návsi. Jediná podmínka – pěkné počasí! Svatému Petrovi naštěstí došla voda a tak po krátké úpravě návsi mohla zábava začít, a to už v 16 hod., aby si na své mohly přijít i malé děti. Kromě domorodců a nás chalupářů se hned na začátek dostavili alespoň na chvíli malí skauti, kteří tábořili na nedaleké louce u lesa a postupně přicházeli chataři od vody. Místní si přinášeli vlastní židle i sklenice, aby nemuseli pít dobře chlazené pivo ve stoje a z kelímků, které naopak vyhovovaly dětem na limonádu. V malém přilehlém krámku s potravinami bylo možno dlouho do noci zakoupit cokoliv z běžného sortimentu, včetně vařené kávy, či klobás, opékaných dvěma kloučky.
Věkové složení návštěvníků obsáhlo rozpětí osmdesáti let, průměrný věk tří muzikantů a jedné muzikantky - asi 35 let. Byla to místní kapela Ratata, ve složení – trubka, pozoun,klávesy a bicí, která už vyhrála několik oblastních soutěží. Ozvučení vlastní a velmi decentní, repertoár od lidových jihočeských písní přes klasická čísla dechovek až po spirituál a nejznámější současné populární písničky. Těm dominoval hezký dvoujhlas bubeníka a klávesisty, z nádherných improvizovaných meziher trubky a trombonu při skladbách dechovkových by měl určitě radost i Luis Armstrong, které mu by snad do dixielandového pojetí pouze chyběl part klarinetu!
Na taneční náves nejprve spontánně narukovaly, tedy spíše „nanohovaly“ malé děti a z některých tříletých holčiček by měl radost zase Fred Astair! Dospěláci se zapojily až při známé písní o mašince, která veze nestřízlivé, a spolu s dětmi vytvořili vláček, který několikrát projel návsí a objel i kapličku. Asi v sedm hodin nás příroda odbdarovala nádherným jevem, barevným haló kolem Slunce, které bylo ještě dosti vysoko.
Při soumraku si někteří domorodci odskočili za venkovskými povinnostmi, sice už ne dojit kravky, ale alespoň zavřít slepice a tak! Pořádný tanec začal až po setmění a trval asi do dvou hodin. Hudba ani náš „sborový"zpěv nemohl nikoho rušit, neboť prakticky celá ves byla na zábavě. Je třeba se ještě zmínit o dvou nevídaných detailech. Soused, jehož chalupa je návsi nejblíže, na trávníku v koutě své zahrady vyhloubil rýhu a pomocí dvou velkých laminátových desek vytvořil pro pány hygienické zátiší, příslušnice něžného pohlaví pak mohly použít WC v dalším blízkém domku. Ač je to k nevíře, nikdo se nepříjemně neopil, nálada byla na výši a následný chrapot stál za to.
A nakonec o tom, o co prý jde vždy až na prvním místě - tedy o financích. Vstupné bylo dobrovolné a šlo na konto místních hasičů, ceny pití velmi lidové, ještě dodnes na ně vzpomínáme!
Ano – i na vesnici lze leccos udělat proti „blbé“ náladě. Radost se prostě musí umět nejen přijímat, ale i rozdávat! A kde že je ta báječná ves? Inu – kdo hledá najde a stačí pár obětavých lidí a může to být KDEKOLIV!

(21)  Karel Bůna, 18.8.2007

Je to k pousmání, ten "Boj proti blbé náladě". Patřím ke generaci, které bylo neustále přikazováno bojovat proti něčemu. Kulakům, mandelince, imperialismu. Bojovat o zrno, o mír a o co vše ještě. Takže když slyším, jak zejména v ČT proti něčemu bojují, okamžitě chápu, v které době byl ten který "jako novinář" vypuštěn z našeho vysokého školství.
Ale vážně. Opravdu je lepší bojovat i proti větrným mlýnům, nebo si alespoň vážit těch, kteří jsou toho schopní, než nedělat nic, jen sedět a čučet. Nevidím však řešení v nějakém přikazování, kolik kterých zpráv smí být uveřejněno. To by zaběhlo do hloupostí, švejkování a znevažování všeho, co by mohlo společnost nějakým způsobem pozitivně usměrňovat. Jediným lékem je najít dost lidí, kteří by novinám, třeba i televizi, doslova vnucovali pozitivní zprávy.
Kolik se toho vlastně dozvíme o úspěšných zemědělcích, úspěšných řemeslnících a podnikatelích?
O neustále se vylepšujícím vzhledu našich měst a obcí? O skutečných učitelích, hodných toho jména, a ne jenom o těch, kteří si vymyslí rozdávat vysvědčení v hospodě?
Celé společnosti chybí pozitivní vzory, dávající naději, že vše spěje k lepšímu. Při tom nám všem jsou jako vzory vnucováni umělci pochybných odborných a morálních kvalit, hlavně se chytajících v rozkroku, sportovci, podávající výkon pouze tehdy, kyne-li jim dostatečně vysoká odměna, a jinak selhávající, politici, opouštějící svoje rodiny v naději, že s mladší životní družkou omládnou i oni.
Poznatek, že průměrný občan u stánku spíše kupuje bulvár, je asi pravdivý. Hlavním činitelem, ovlivňující myšlení společnosti, je ale televize. A protože soukromé si musí vytvářet zisk, budou vždy jiné, než ta největší, veřejnoprávní, je třeba té si všímat. A ta hlavně neplní, proč vznikla, a přitom je placená z našich peněz. A na ni by rovněž "bojovníky proti větrným mlýnům" měl být vytvořen nátlak, aby sloužila veřejnosti, veřejným zájmům, celospolečenským zájmům. Nikoliv aby byla jen zaměstnavatelem k finančnímu uspokojování všech v televizi zaměstnaných a nějakým způsobem s ní svázaných "tvůrců".
Zatím to tak je, a rozhodující činitelé v ČT mohou prakticky dle svého uvážení hospodařit s asi 4 miliardami od nás vybraných peněz. Mohou si programově dělat, co chtějí, mohou nechat natáčet filmy za naše peníze od koho uznají za vhodné, mohou ovlivňovat politiku, jak se jim hodí. A mohou pěstovat blbou náladu podáváním zpráv. A utajovat. Samozřejmě takové, které by seznámily třeba koncesionáře s platy vedoucí činitelů ČT, kdy generální ředitel "bere" více jak předseda vlády a pak ještě dostane odměnu půl milionu Kč.
Veřejnoprávní televize je v našem případě nesmysl. Umožňuje úzké skupině lidí ovlivňovat veřejné mínění, směřovat ho tam, kam se jim to hodí. Podílí se na vzniklé nekonstruktivní náladě celé společnosti podstatnou měrou. A proto by měla bý zrušena, privatizována. Z koncesionářských poplatků pak vytvořen fond, který by u všech televizí zadával výběrovým řízením programy, které jsou pro veřejnost potřebné. Vzdělávací, výchovné, představující kladné vzory.
Přejí všem bojovníkům pevné nervy a hodně zdaru.
Karel Bůna

(20) Romana Šonková, 29.7.2007

Vážená redakce!
Velmi oceňuji, že "Pozitivky" vytáhly do boje proti "blbé náladě" - články pana Loužeckého se mi opravdu líbí - obdivuji jeho styl. Při přečtení úvodního článku mi bylo hned jasné, jak to myslí s tím zavedením kvót pro typ zpráv v televizním zpravodajství - pan Neff mu na to báječně skočil. Držím Vám palce, aby se diskuse rozvinula tak, jak si přejete a jak si toto téma zaslouží. Ale vlastně nemám žádné obavy, že by se to nepovedlo - jste takový světlý ostrůvek šířící kolem sebe láskyplné vibrace a tím ovlivňujete své okolí. A protože sejete dobro, také zákonitě dobro sklidíte...
Romana Šonková

(19) Vlasta Korbová - Helena Procházková: Povídání u sklenice studeného čaje (4) 
28.7.2007

Úvahy na téma "blbá nálada" najdete ve stejnojmenném článku Pozitivních novin

(18) Renata Šindelářová,  26.7.2007

Pozitivní postoj dělá zázraky...
Ráda bych tímto způsobem vyjádřila podporu Pozitivním novinám.
Svými články přispívám v několika internetových periodikách, mezi všemi však Pozitivní noviny vynikají svým kladným nábojem a také zaujetím redaktorů pro věc. Protože vnitřním založením jsem spíš pesimista a neustále proti tomuto svému nešvaru bojuju, sama v sobě PN vítám jako nástroj k vlastnímu sebezdokonalení.
Co se týká psychologického odrazu, pak je, myslím, všeobecně známo, že pozitivní postoj dělá zázraky: věci se začnou dařit, problémy nejsou už tak neřešitelné, celý svět se zdá nějak správnější. Samozřejmě to neznamená, že bychom měli chodit se zavřenýma očima, že bychom neměli upozorňovat na problémy společnosti, ale ona i ta kritika se dá pojmout pozitivně. Je velký rozdíl v tom, když na něco upozorním a hledám z toho východisko, než když jen zabředávám do beznadějnosti situace. V tom právě vidím přínos pozitivismu. Dalo by se říci, že i v životě platí přímá úměra, jak ji známe z pohádek. Zlo množí zlo a dobro množí dobro..
Renata Šindelářová

(17) Helena Dohnalová, 25.7.2007

Myslím, že to jak se člověk postaví k tzv. blbé náladě, je na každém člověku. Osobně blbou náladou téměř netrpím. Možná je to tím, že na televizi se nedívám vůbec a to, co budu číst, si pečlivě vybírám.
Snaha nabídnout čtenářům něco jiného než běžná média, která se pozitivními informacemi zrovna nehemží, je jistě myšlenka chvályhodná. V době, kdy se na nás z televize valí jedna katastrofa za druhou a i zprávy o počasí se pomalu stávají chmurnou vizí naší budoucnosti než čímkoli jiným, je nutné tento stav nějak vyvážit. Nechápu, jak je možné, že v poslední době běžné zprávy ztrácejí charakter nezávislé informace a často jsou nám předkládány, jako názor toho, kdo je interpretuje. To je jedna z věcí, kterou považuji za velmi špatnou, protože od toho existují komentáře nebo glosy.
Bohužel, množství lidí, kteří se zamýšlejí nad obsahem informací běžně předkládaných médii, je tak málo, že zřejmě není pro nikoho ekonomicky zajímavé, vydávat pro ně noviny a časopisy, které nejsou založeny jen na skryté či otevřené reklamě, erotice, pomluvách a násilí. Proto to také na našem trhu s periodiky vypadá, tak jak to vypadá. Pokud chceme číst něco jiného než o katastrofách nebo senzační zprávy, máme prostě smůlu. Raději ani nemluvit o tom, že z tištěných médií skoro vymizely například povídky, ukázky z knih, fejetony, básně apod. Jejich místa zaujaly články o tom jak se namazat kterým krémem, tantrický sex, jak si vyrazit na víkend do New Yorku, jak se stát gurmánem apod. Ne, že by na tom bylo něco špatného, ale špatné je, že právě tohle je všude a všude se o tom píše skoro stejně. Čestnou výjimkou mezi časopisy je příloha HN, Víkend.
Na Pozitivních novinách je pozitivní hlavně to, že chtějí nabídnout svým čtenářům alternativu toho, co nemohou najít jinde. Myslím si, že jejich čtenáři se stávají hlavně ti, kteří se už nad žalostným stavem našich médií zamysleli a chtěli by číst i něco jiného. Pozitivní noviny jim to nabídnout mohou, a to určitě není málo.
Helena Dohnalová

(16) Zdislav Wegner, 23.7.2007 

Milý Pavle,
dovoluji si přidat pár slov do pranice:
Pan Havel "blbou náladu" nezavedl, nýbrž jen postřehl a výstižně pojmenoval. Vinit jej tímto způsobem opravdu nemá smysl.
Je pravdou, že média snad v celém světě žijí z katastrofických zpráv. Ne nadarmo se v hantýrce anglicky mluvících novinářů praví: "Bad news = good news" ("Špatná zpráva je dobrou zprávou" - tedy dobrou pro kšeft daného média).
Všimněme si však, že mnohé listy, kupříkladu Lidovky, pro které píše i pan Neff, uvádějí minimum textů, které by se mohlo označit jako vyloženě negativní, apelující na "temné pudy" čtenářů. V onom čísle Lidovek sice na první stránce šokuje titulek: Předpověď: 55 stupňů C na slunci!, ale následují texty jsou psány jinak; o horku ve střední Evropě referují, ale také kompetentně radí, jak se v takovém počasí chovat, a pak tam jsou stránky a stránky neutrálních i kladných zpráv, reportáží, fejetonů, praktických tabulek a rad, ba i jazykový kurz, které opravdu nikomu náladu nekazí. Já osobně si Lidovky právě pro jejich vyváženost kupuji.
Myslím, že by stačilo, místo "bojovat" o dobrou náladu, ty, kdo dobrou náladu šíří, podporovat a sám být dobrým příkladem.
Po desítkách let, kdy byly servírovány jen noviny, hlásající pouze úspěchy a blahobyt socialismu, se lidé hladově vrhli na katastrofy, násilí a pornografii. Ale přesytili se, a hledají opravdové hodnoty. Není třeba o to bojovat - je třeba jim je dát. PN by mohly tyto potřeby nasytit a být v tomto ohledu příkladem jiným. Těm, kteří dosud onen zvrat v požadavcích čtenářů, posluchačů či diváků nezaznamenali a nadále (s čím dál menším úspěchem), vyrábějí zprávy ještě krvavější, ještě drastičtější.
S úctou Váš
Zdislav Wegner

(15) Jan Krondl, 21.7.2007

Jako Čechoameričan...
...mám rozporuplný pocit při četbě výzvy. Autor na jednu stranu volá po pozitivním pocitu ve společnosti, což je dobrá známka -- společnost nabývá sebevědomí. Nadává na politiky, kteří prý "vytrvale lžou".
Pak zase ale chce po politicích (tj. po těch lhářích), aby nějakým ZÁKONEM zajistili pozitivitu médií a zřejmě ji i průběžně hlídali! To je dělat kozla zahradníkem. Média jsou od toho, aby hlídala politiky, ne obráceně. "Státem hlídaná pozitivita médií" už tu ostatně byla -- do roku 89.
Výzva tak zachycuje Velký český problém -- společnost chce být sice samostatná, zodpovědná a na politice nezávislá, když se jí to ale nedaří, tak zavolá na pomoc zase... POLITIKY, aby ji "zachránili". Ti tak mají pořád navrch a občané se diví proč -- a přitom jsou to oni sami, kdo jim moc vytrvale přistrkují svojí vlastní nejistotou!
Pravá pozitivita společnosti nemůže být zajištěna žádným zákonem, ale jedině tím, že se společnost plně postaví na vlastní nohy a na politiky právě VYKAŠLE. 
Jan Krondl
(14a) Petr Kersch, Děčín, 19.7.2007

Vážený pane Loužecký,
Vaše proklamace o boji proti "Blbé náladě" začíná mít pěkný ohlas a rád čtu příspěvky Vašich čtenářů, kteří celou akci podporují. Že jsem taky na Vaší straně, o tom není možné pochybovat.
Slova jsou ovšem zase jenom slova. Mají sice svou moc, jsou-li napsána nebo vyřčena na správném místě a ve správný čas, ale teď přemýšlím, jak Pozitivním novinám v tomto boji pomoci i skutkem. Přečtu si Vaši výzvu a určitě na něco přijdu. Kdybyste mi napověděl, bylo by to pro mne lehčí. Se srdečným severočeským pozdravem Váš
Petr Kersch
(14b) Pavel Loužecký, 19.7.2007

Vážený pane Kerschi!
Velmi vítám Vaši chuť napomoci v našem "boji" nějakým skutkem. Musel jsem dát ten boj do úvozovek, protože stále více čtenářů více či méně protestuje proti tomuto slovu s souvislosti s pozitivním přístupem, který propagujeme. Budu zřejmě muset co nejdříve k této věci zaujmout stanovisko a přehodnotit onu klíčovou výzvu (která ovšem udělala svou "mobilizační službu" na jedničku) a změkčit ji. Zatím nevím jakým způsobem, protože pořád nějak podvědomě cítím, že je potřeba lidem pomoci i přesto, že oni sami nemají ten pocit ohrožení. Asi jsem už nějaký jetý tím nepřetržitým tříletým pozitivním maratonem při tvorbě PN. Vždyť si vemte, že ty noviny vycházejí den co den tři roky, nepřetržitě, to už vydá na celou řadu měsíců práce.
Já bych asi nejvíce uvítal, kdybychom mohli najít další celostátní informační zdroj (jako to udělal pan Neff v Lidových novinách) a tuto věc, myšlenku, námět posunuli dalším čtenářům v trošku jiné podobě. Jsem přesvědčen o tom, že o takovémto tématu se musí neustále psát a diskutovat v nejrůznějších podobách, aby se k lidem mohly dostávat jiné názory a oni měli možnost se s nimi ztotožnit.
Těším se na Vaše nápady.
S pozdravem
Pavel Loužecký, 19.7.2007
(14c) Petr Kersch, Děčín, 20.7.2007

Horký pozdrav z Děčína!
Ještě pár řádek k tomu námětu snížit intenzitu pole "blbé nálady". Přečetl jsem si - stejně jako Vy - všechny dostupné příspěvky od čtenářů Vaší Výzvy. Je jich dost na první shrnutí. Když vynecháme příspěvky těch, kteří se musí vždy prezentovat svými zásluhami a pevnými zásadami, ať už v emigraci nebo v tuzemsku, většinovým názorem začíná být myšlenka, že lze "začít u sebe". S tím se musí souhlasit, je to dobrá myšlenka, ovšem má to jeden velký nedostatek - zatím takto uvažují lidé, kteří by tak uvažovali i bez přečtení Výzvy. Možná, že si po přečtení Výzvy uvědomili, že sami mohou být zdrojem pozitivního společenského pole.
To je první bod potřebné strategie: Získávat pro danou věc osoby, které mají statut - jak říkají sociologové - sociální hvězdy (neplést s "hvězdami" šoubyznysu). S tím lícuje Vaše myšlenka, o které jste mi napsal: přesvědčit žurnalisty, samozřejmě ty žurnalisty, kteří mají snahu být osobnostmi a ne slouhy. Ale nejsou to jen lidi od médií, naopak, těch bude hrstka; sázel bych na dobré učitele/učitelky, lékaře/lékařky, zdravotníky vůbec, vynikající studenty, popularizátory vědy a techniky, některé sportovní osobnosti, které ještě nemají vygumováno - a jiné (sám asi víte o lepších tipech). AŤ SE VEŘEJNĚ VYSLOVÍ! OVŠEM K VĚCI, K VĚCI!
Druhý bod strategie - nějaká petice. Je to obehraná metoda, ale jakmile by měla přes sto tisíc podpisů pod věcným, chladnokrevně napsaným desetiřádkovým textem (proklamací, manifestem), měli by šiřitelé negativních zbytečností zpozornět, protože mezi řádky té proklamace bude možno číst: Přestáváme vaše plátky kupovat a vaše šou sledovat. Jsem ochoten - jako asi stovky jiných vašich čtenářů - tyto podpisy (pravomocné podpisy se vší parádou) sbírat ve svém okolí a odeslat včas tam, kam bude zapotřebí.
Třetí - a podle mne nejúčinnějším strategickým krokem bude získat, srozumitelně upravit a efektivně dlouhodobě šířit - možná několik roků! - relevantní, seriózní informace o vychytralých postupech šiřitelů "blbých nálad" a o všech účelech tohoto šíření.
Vím, že jsou o těchto metodách napsány desítky studií, které se z pochopitelných důvodů mezi široké obecenstvo nikdy nedostaly a nedostanou. Příjemci těchto velmi zajímavých informací by si uvědomili, jakým trikům nalétávají, a vyvodili by z toho závěr "Už nikomu vola dělat nebudu". 
Jakmile by poklesla "sledovanost" blbých zpráv, jejich poslové mají jenom dvě možnosti - poslechnout zdravý rozum a psát, tisknout, točit, promítat a vysílat to, co všichni rozumní čtenáři, diváci, odběratelé a předplatitelé skutečně požadují (uvedeno v proklamaci!), a nebo zkrachovat.
Pokud se jedná o angažovanost cizího kapitálu (deníky!) u nás, přejde tyto vlastníky úsměv po nějaké samolibé prodlevě taky, kdopak z nich, zvyklouše na snadné zisky z oblblé společnosti, by dovolil nějakou hospodářskou ztrátu?
Na závěr mi dovolte jedno nepříjemné konstatování - mládež, to jest lidi mezi 15-24 rokem u nás ve velké většině nečte noviny, nesleduje televizní zpravodajství (nedivím se jim), nemá ponětí o nějaké historii ani Čechů ani Slováků ani Evropanů. O ostatních světadílech nemluvě (včetně Antarktidy). Jejich historie začíná dnes. Nejsou schopni předvídat, rodiče jim to nepředvedli, jenom o tom kecají. Budou tedy nutně mimo zorné pole naznačené strategie, ledaže by se akce rozšířila na internetové stránky, blogy, e-ziny apod.
A s tím si poradíte u Vás v redakci, doufám.
Děkuji Vám ještě jednou, že jste si povšiml mých názorů.
Samozřejmě, přeji hodně úspěchu ve všem a schopné i milé lidi kolem Vás.
Petr Kersch
(13) Jiří Bakala, Zlín, 20.7.2007

Zaujal mne podtitulek Vašich novin - noviny proti blbé náladě. V roce 2001 jsem napsal článek "Proč nemám blbou náladu. Protože je to v souladu s Vaším zaměřením, dovoluji si ho poslati.

Proč nemám blbou náladu (2001)

V současné době vládne v celé zemi velká rozladěnost z politického života. Předvolební a povolební boj vypukl v celé své kráse. Osobně jsem stále pozitivního ladění; důvodem bude asi kniha Ferdinanda Peroutky Budování státu I-IV. a další knihy pojednávající o problematice první republiky.
Budování státu mně provázelo prakticky celý život. Poprvé jsem tuto knihu četl jako student díky tomu, že ji rodiče měli v knihovně. Tenkráte jsem ji četl, protože jsem chtěl vědět, jak vypadala republika mých rodičů. Podruhé kolem roku 1990, kdy ji někdo osvícený  vydal v krásném vydání v kožené vazbě. Tehdy jsem se snažil vyčíst, co nás čeká. Potřetí jsem si úryvky četl před senátními volbami.
V současné době si Peroutkově Budování státu listuji. Je pravdou, že je velká analogie mezi lety popisovaným a dnešními, což mne uklidnilo a stal jsem se optimistou.
Ne se vším, co se zde děje, souhlasím, ale zase můj pohled není, při pohledu na politickou scénu, tak skeptický. Je pravdou, že analogií přibývá.
Na některé věci se však poněkud zapomíná, a proto bych si dovolil citovat Aloise Rašína (J.Šetřilová: Alois Rašín). Je to jeho dopis z korespondence s E.Benešem ze 4 ledna 1919. Beneš se táže ze Ženevy ministra Rašína:
"Co se to proboha děje v naší republice? Jak to, že padlo tolik bankovních domů, mezi lidem narůstá nespokojenost, mezi poslanci bují korupce, pokračují hádky v parlamentu, tolik průmyslových podniků zkrachovalo. Ekonomická situace je velmi špatná a nic nefunguje".

Rašín si sedl a napsal dopis: (kráceno)
"Obyvatelstvo stůně třemi těžkými chorobami. První z těchto choroba jest zlenivění a zlenošení obyvatelstva a to, že tento národ odvykl pracovati, a vojáci, kteří se vrací z fronty, odvykli práci úplně.. Druhou velkou chorobou jest to, že národ je levicového myšlení a věří se všemoc státu.... Každá činnost má být státem nejen řízena, ale i placena.... A tak se přichází s návrhy, že se výrobcům ze státní pokladny má připlatit, aby se to v prodeji mohlo dáti laciněji.... Každý raději očekává pomoc od státu, místo aby vlastní pílí svůj majetek rozmnožiti ráčil. Třetí chorobou jest, že lid si myslí, ŽE SVOBODA PŘEDPOKLÁDÁ NEPOSLUŠNOST A ŽE SVOBODA ZNAMENÁ ZÁKAZ POROUČENÍ".

Tolik Rašín. Osobně si myslím, že obyvatelstvo stále stůně těmito třemi těžkými chorobami, a politici většiny směrů rovněž. Vzhledem k tomu, že první republika byla poměrně úspěšná, jsem v současnédobě utvrzován ve svém optimistickém náhledu na současné dění bez "blbé nálady".
Jiří Bakala

(12) Maželé Kriglovi a děti, 18.7.2007

Začněte každý u sebe!

Je jisté, že boj proti fenoménu "blbé nálady" naší společnosti bylo nutné vyhlásit a snad není pozdě. Proto jsme rádi,za tento nápad - oslovit co nejvíce lidí. Naše rodina už delší dobu bojuje tím, že nedotuje nákupem žádné bulvární časopisy (už není skoro co kupovat ke čtení), zásadně nezvyšujeme sledovanost pořadů v TV, jejichž úroveň už nemá kam klesat. Všem upřímně doporučujeme. Spousta lidí kritizuje bulvár, televizi, ale zároveň si tyto "vymoženosti" spotřebního a prázdného života není schopno odepřít. Přitom sám spotřebitel, tedy my, určujeme co bude na trhu. Tento boj podporujeme a vyzýváme: Začněme každý u sebe!
Maželé Kriglovi a děti

(11) Stanislav Háber, 18.7.2007

Čo kto kedy urobí je veľké tajomstvo. Možno netreba ani preceňovať túto tému, či vysielanie negatívnych správ naozaj otupia morálno - etické vlastnosti recipientov. Iste, môžeme predpokladať, že sa tak stane, ale nemusí to platiť automaticky. Poznal som novinára, ktorý so skrytou kamerou dokázal fakt divy. Dnes po rokoch som ho stretol.
Spoločnosť už naňho zabudla. Väčšinou. V mojich očiach zostal hrdinom.
Ako sme sa rozprávali, vysvitlo, že nemá poriadne z čoho žiť. Jednu vec som si však na ňom uvedomil hneď - nezmenil sa. Ľudia sú proste takí, akí sú. Pôjdu znovu hlavou proti múru, aj keď vedia, že si ju rozbijú, lebo si ju už rozbili predtým. A tí, ktorí tak neurobia, tak neurobili a nerobili ani predtým. Jednoducho pravda je v nás hlboko zakorenená. Absolútne však súhlasím s tým odkazom pána Loužeckého, že vychovávame a nevieme, koho a k čomu. Najviac sme dlžní svojim deťom - vo výchove. A budúce generácie odchované na našom hulvátstve to budú mať, zrejme, ťažké, aj keď už starí Rimania horekovali nad tým, aké sú to časy a aké mravy! (ó tempora - ó mores):)
Stanislav Háber

(10) Milan Drnec, 18.7.2007
 
Bojovat ne, ale šířit dobrou náladu!

Mám takový dojem, že se nám ta militantní terminologie z doby totality příliš zakořenila pod kůží. Stále chce někdo proti něčemu bojovat. Dejte si k ruce papír s tužkou a dělejte si čárky za každý boj, se kterým se za jeden den v médiích setkáte. Boj, i s těmi nejušlechtilejšími úmysly, vždy vyžaduje určitou dávku agresivity a vyvolává jedovatost. Ta se následně projeví při nejmenším jako vulgarita. Příliš dlouho nám, v rámci třídního BOJE, byla do hlav vtloukána myšlenka, že jsme všichni páni (tenkrát soudruzi), a tudíž nikdo nemusí a nebude nikomu sloužit. Dnes nám k tomu ještě přibyla ztráta ohleduplnosti. Máme přece demokracii! A jak známo - myslet, to bolí. Jednodušší je přebírat kterékoliv atributy blbé nálady, než hledat jak společnost z ní dostávat. Proto mi dovolte, abych opsal pár vět, které mi kdysi věnoval můj pacient a které ještě stále visí u mě na zdi. Protože se ale do tohoto příspěvku nevejdou napíši je v dalším. Snad je přijmete za své.

ÚSMĚV

Úsměv nestojí nic a vynáší mnoho. Obohacuje toho, kdo ho přijímá, aniž by ochuzoval toho, kdo ho daruje. Trvá chvilku, ale vzpomínka na něj bývá stálá. Nikdo není tak bohatý, aby se bez něj obešel, a nikdo není tak chudý, aby ho nemohl darovat. Úsměv vytváří v domově pohodu, ve starostech je oporou a pro vnímavé je znamením přátelství. V únavě přináší odpočinek. Ve znechucení vrací odvahu. V zármutku je útěchou, a pro každou bolest přirozeným lékem. Je dobře, že si ho nelze koupit ani půjčit a ani ukrást. To proto, že má hodnotu okamžiku, kdy je darován. Potkáte-li v životě někoho, kdo nemá pro vás úsměv, ačkoliv na něj čekáte, buďte velkodušní a oblažte ho svým úsměvem. Nikdo tak nepotřebuje úsměv jako ten, který ho nemá pro druhé.

Přeji hezký den a hodně sil do šíření dobré nálady.
Milan Drnec

(9) David Placzek, 18.7.2007

“Boj proti blbé náladě” 

Vaše chvályhodná snaha o změnu převládajícícho trendu, který zdůrazňuje negativní události a jevy naší společnosti, naráží nezbytně na tři skoro nepřekonatelné překážky. Tou první je skutečnost, že naděje na snášenlivější, mírumilovnější svět, která se po pádu komunismu rozplynula vniveč. Tou druhou je politováníhodná pravda, že ziskuchtivostí vedená média již dávno objevila přímou závislost mezi mírou výdělku a mírou zpráv o lidském utrpení. Touto závislostí je ovlivněno veškeré jejich zpravodajství. Konečně třetí směrodatná okolnost spočívá v nás, odběratelích. Kdybychom tolik netoužili po krvavých podrobnostech, intimních odhaleních, skandálních prohřešcích a zločinných detailech, tak by nám je informační prostředky neustále nepodávaly.

Pro mě z toho všeho vyplývá, jedno zásadní poučení. Svět nepředělám, média také ne, a lidstvo teprve ne. Moje nálada je to jediné, co já, jako jedinec, mohu ovlivnit, a byl by v tom čert, kdybych se nedokázal povznést nad veškerou tu mizérii, která se kolem mne odehrává. Snažil jsem se o to celý život, byť byl sebevíc narušen neodvratnými událostmi. V roce 1938 naše rodina musel uprchnout ze Sudet. Rok potom jsem se jako čtrnáctiletý ocitnul sám v Anglii. Domů jsem se vrátil po pěti letech jako voják-osvoboditel. "Všechna sláva, polní tráva", řekl mi jeden selský mudrc, a měl pravdu.
Přišel únor 1948 a naráz jsem byl politicky podezřelý. Protrpěl jsem si dvacet let dělnického ráje, ale nikdy jsem si těmi holomky nenechal zkazit to jediné, co mi bezvýhradně patřilo, moji náladu. Někdy to nešlo bez sklenic pěnivého moku, někdy pomohly dívčí vnady, někdy stačil dětský úsměv, ale šlo to.
Teď už drahnou dobu je mým domovem Austrálie. Jsem této zemi zavázán za 36 let spokojeného života, posledních 15 let už jako důchodce. Navzdory všudypřítomnému apokaliptickému zpravodajství nemám blbou náladu, naopak, zůstávám optimistou. Jak to řekl Winston Churchill: “I am an optimist. It does not seem much use being anything else !”  (Jsem optimista. Je celkem bez užitku být něčím jiným.)
David Placzek, Austrálie 

(8) Zita Mudráková, 18.7.2007

Ahoj všichni,
navazuji na příspěvek pana Řezanky - a to především na jeho závěr: pokud se myšlení lidí nebude rozvíjet a hlavní bude jen ekonomický zisk, bude zde stále bludný kruh blbé nálady.
Myslím si, že 90 procent problémů tohoto světa spočívá právě v honbě za ziskem. A to je pak těžká rada. Sama jsem byla kdysi zaměstnankyní (dnes jsem OSVČ), a tak jsem zblízka viděla, o čem to je. A smutně tuším, že až se mé děti zapojí do pracovního procesu (zatím studují), budou se muset třeba i nedobrovolně "zařadit", jak říkával můj bývalý (a ekonomicky nadmíru úspěšný) šéf - "šlapat brázdu". Jinými slovy, pokud nebudou chtít o práci přijít, nezbude jim, než nasadit požadované tempo, časovou flexibilitu - jednoduše plnit všechny atributy vyžadované od zaměstnance, natož od absolventa, který je už sám o sobě čím dál více ohroženějším druhem.
Co k tomu říct pozitivního? Byť jsem každodenním čtenářem Pozitivních novin, což by mělo naznačovat moji náklonnost k pozitivitě :-), v tomhle směru přiznávám, že můj pohled na idealizmus pana Loužeckého a pana Židka (Bůh je opatruj!) je docela skeptický, i když jim fandím. Ano, vše tohle snažení je na svém místě, souhlasím s vyhlášením boje proti blbé náladě, ovšem úspěch je v nedohlednu.
Každý přece ví, jak je ošidné "vysmeknout" se z řetězu ekonomického vleku. Pokud někdo řekne NE, já to tak nechci - může jít - opět řečeno lidově - pást barany. A zas až tolik ovcí a pastvin, přiznejme si, zase není.
Na sto procent sdílím názor pana Loužeckého na působení televizních správ a jiných mediálních dobrodinců, konkrétně na tzv. "návody na použití" pro lidi se sklonem ke zločinu. Tohle se vymyká chápání: zda si šéfové oněch pořadů nedomyslí možné následky, což se mi zdá přímo nemožné, anebo taky jedou v tom "ekonomickém vlaku", což je vysvětlení zřejmě bližší skutečnosti. Ovšem v konečném důsledku je to přímo morbidní. Co mohou proti tomu udělat běžní občané? Prý rozhodují, když se účastní voleb....atd. blablabla. Vše je k smíchu, vše je k pláči. Motání se v kruhu.
Přesto přese všechno, bojujme, kichotové!
Zita Mudráková

(7) Anastázia Mahovská, 17.7.2007

Je to jenom na každém z nás, pro jakou náladu se rozhodne!

Taky jsem se nechala dlouho vláčet blbou náladou, ale pak jsem si řekla, že si za to mohu sama. Dneska už vím, že naše myšlenky se zhmotňují do reality, a proto se straním lidí s blbou náladou a vyhledávám lidi pozitivní, kteří neúnavně pracují pro dobro nás všech a mají jasnou vizi do budoucna, jak mnohé změnit k lepšímu.
Uvedu banální příklad: Když mi neustále přetékala schránka stupidní reklamou, pořídila jsem si samolepku s nápisem: „Nevhazujte reklamu!“ Od té doby mám ve schránce pouze soukromou poštu a odbourala jsem tak zbytečný stres, který mi podsouvali vtíraví neurvalci.
Každý z nás rozhoduje o tom, čím si nechá zaplnit svoje svědomí a podvědomí, a proto si nesmírně vážím pozitivního úsilí pana Pavla Loužeckého a celého týmu Pozitivních novin.
A taky jsem vděčna za všechny čtenáře Pozitivnich novin a věřím, že jejich sledovanost bude pouze stoupat, zatímco ostatním médiím začíná sledovanost pokulhávat. Je to jasná zpráva, že lidé se začínají orientovat v nám dosud málo známém světě byznysu peněz a začínají přemýšlet o hlubších hodnotách, jakými jsou rodina, láska, přátelé, štěstí, znalosti, humor, dobrá nálada, příroda a zdraví.
Naší civilizaci bylo dáno do vínku, aby se vyvíjela a věřím, že - po revoluční křižovatce - zase najde tu správnou cestu, jak vykročit k důstojnému žití v poznávání těch pravých hodnot života, které nám naše bytí zpříjemní a obohatí.
No a pro pokochání a dobrou chuť Vám posílám bryndzové halušky z Tater, neboť s dobrým jídlem je mnohé protivenství mnohem snesitelnější a vše příjemné stává se ještě příjemnějším.

                                 Brynzové halušky

A co dodat?
Věřím v šikovné a moudré lidi, kteří mají co nabídnout.
Udělejme vykřičník za hloupostí a učme se od lidí, kteří umí - třeba na stránkách Pozitivních novin. A hlavně, nebojme se taky přiložit své polínko na rozhořívající se plamínky poznání v krbu přátelského zázemí našich tolik oblíbených internetových novin!
S pozitivním pozdravem
Anastázia Mahovská

(6) Václav Šilpoch, 17.7.2007 

Každý den, když se ráno probudím, přemítám o tom, jaké překvapení mi nový den připraví. Přiznám se, že mi hlavou vrtá spousta různých malých vrtaček. Jedna má podobu vousatého arabsky vyhlížejícího muže se sportovní taškou přes rameno, další zas amerického vojáka z brdských lesů a jiná zas auta obtočená kolem lípy u silnice. Je to stoprocentně tím, že takové obrázky vídám večer než uléhám na lože. Každý večer nás televize doslova krmí negativními zprávami. Krev div neteče po objektivech kamer a závěrečná "zvířátka", jak podotýká pan Neff, to příslovečné 1 procento, těžko vyváží brutalitu, negaci a zlobu. To je fakt nepopíratelné a neoddiskutovatelné. Bohužel to je svět, ve kterém žijeme. Zpravodajství nemůže být ani jiné a to z toho důvodu, že musí být realistické a musí informovat o tom podstatném. Kvůli tomu si lidé kupují noviny a sledují večerní televizní zpravodajství. Informace je nová droga a je uspokojivější tím, čím je autentičtější. Pokud bychom strkali hlavu do písku před tím, co je ošklivé, morbidní ba hnusné, postupem času by se u nás začala vyvíjet jedna vlastnost. A to ne dobrá nálada, ale lhostejnost. Je zjevné, že třeba taková TV NOVA podává informace fušérsky, ale to i ty pozitivní, nejen ty negativní. Ale to už je na každém z nás, jaké informace si převezme a jakou formou je vstřebá. Připadá mi, že tím Vaším článkem tak akorát poukazujete na to, že my, čtenáři a diváci, nejsme schopni vybrat si, jaké informace budeme přijímat. Jako kdybychom to neuměli přepnout, když je v televizi bouračka, nebo jako kdybychom neuměli zasednout k internetu a získat informace sami. A proto když jdu večer spát, jsem rád, že ty vrtačky už dávno nevrtají a že jsem je umlčel sám. Zkuste to taky, třeba se Vám zlepší nálada, jako mně, když si čtu ve Vašich novinách.
S přáním hezkého dne
Václav Šilpoch

(5) Jana Stuchlíková, 17.7.2007

K blbé náladě …

Blbá nálada, pojem který se až příliš aktivně uchytil v našich myslích. Docela dobře se na ni dá vymluvit v nejrůznějších situacích, ve všelijakých souvislostech, zkrátka kdykoli se nám to hodí. Mám ale otázku: „Opravdu za moji vlastní blbou náladu může jeden či několik katastrofických článků v médiích, jedna či několik zpráv ve zpravodajství, byť přesně, hojně a pravidelně mířených na mne, jako konzumenta?“
Pokud si skutečně poctivě odpovím, pak moje odpověď zní, že ne. Jistě, že mohou nemalou měrou k mé „blbé náladě“ přispět, že mohou zasít nejedno semínko nevraživosti, nedůvěry či zlosti vůči okolí, nicméně moje opravdová odpověď zní: „Za moji vlastní blbou náladu, kterou kolem sebe šířím do široka, do daleka si můžu já sama. Vyrobila jsem si ji díky své přehnané nespokojenosti, díky své marné snaze přetvářet věci nezměnitelné, díky své přemrštěné netoleranci, díky své nezdravé kritičnosti, díky svému natvrdlému nepochopení, díky své neschopnosti soucítění, díky své nedostatečné empatii …“
Když se zamyslím nad svou poctivou odpovědí, pak mohu pokračovat. Přiznám-li si totiž vlastní přičinění na blbé náladě, musí existovat i vlastní přičinění na náladě opačné.
S dobrou náladou, kterou si dokážu vlastními silami zaopatřit, získávám totiž veliký dar. Dar svobodné otevřenosti, upřímnosti, vstřícnosti a vůle zlepšovat. Nejen vůči sobě samé, ale právě i vůči ostatním. Pak se moje dobrá nálada může šířit do široka do daleka, a věřte, slova sice hýbají, ale PŘÍKLADY TÁHNOU!
Přijmu-li věci takové, jaké jsou (pozor, neznamená to smíření se s nepravostmi), získám objektivnější pohled bez zbytečných odsudků a jsem schopna v rámci svých možností racionálně reagovat či řešit.
Dám-li ve známost, že má sklenice je z poloviny plná a proč, zvýším šanci, že své sklenice takto uvidí i jiní.
Zamyslím-li se nad svým nezdarem, třeba pochopím, že budu-li jednat pod vlivem strachu (z čehokoli či kohokoli), nedopadne to dobře. Tak se mohu příště pokusit sebrat více odvahy nebo svůj strach nahradím láskou.
Pochopím-li, že čím větší odpor kladu, tím větší problémy si vyrábím, pak získám šanci být přístupná daleko více možnostem.
Zjistím-li, že více beru, než dávám, nedostává se mi pocitu uspokojení, a moje blbá nálada má z čeho růst.
Tak mohu pokračovat nekonečně dlouho a vy jistě také. Nestojí za to, občas zapátrat po skutečné příčině blbé nálady a pokusit se ji nahradit příčinou nálady dobré? Já vím, takto vůbec nijak nezabráním té negativní sprše, často přispívající k mé blbé náladě. Ale mám proti ní svou zbraň, která funguje.
Jana Suchlíková

(4) Ing. Vít Pátek, 17.7.2007

Vážená a redakce,
četl jsem LN a při veškerých sympatiích k PN musím konstatovat, že v daném případě souhlasím s panem Neffem. Dosáhnout pozitivního přístupu pomocí úřední regulace ani "samoregulace" se i podle mě nedá. To musí být přímo v těch "lidech z médií", v jejich přístupu k životu a světu. Naopak to, o co se snaží PN, tedy být "ostrůvkem pozitivní deviace", má šanci na nějaký účinek. Koneckonců to p. Neff ve svém článku píše taky, souhrnně PN pochválil a ten článek ve výsledku PN víc pomůže než uškodí.
Mimochodem, podle mé zkušenosti mají k vyváženému přístupu, tj publikování i pozitivních věcí, docela blízko Hospodářské noviny. Je tam - samozřejmě vedle zpráv a komentářů k různým průšvihům - docela dost "příkladů dobré praxe", článků o tom, jak kdo uspěl v byznysu apod.

S pozdravem
Ing. Vít Pátek
šéfredaktor
Nakladatelství Fraus

(3) Petra Haasová, 17.7.2007

Pro dobrou náladu

Přeji Vám všem krásný den. Všem, nejen těm, kteří se začetli do článku Pavla Loužeckého a následných reakcí. Se zájmem jsem si přečetla rozsáhlý článek Ondřeje Neffa v Lidových novinách. Je moc fajn, že právě on zareagoval na výzvu Pavla Loužeckého, jen nevím, jestli z toho mám mít radost. Možná jsem jeho povídání špatně pochopila, ale připadá mi, že si ze záměru „Pozitivek“ dělá „šoufky“. Možná by mě mile překvapilo, kdyby namísto matematických poměrů dobrých a špatných zpráv v různých médiích a vyměřování pokut, napsal něco „pozitivního“?
Nelíbí se mi termín „blbá nálada“, proto jej používám poprvé a naposled. Pokud si jej totiž spojíme s výrokem našeho bývalého prezidenta, můžeme se následně ubírat úplně jiným směrem a vytvořit další rozmíšky a rozpory, abychom se pro jistotu od ostatních médií moc neodlišili.
Dobrá. Všichni víme, že bulvár vydělává na neštěstích a skandálech a to nikdo nezmění. Proč se lidé dívají na horory? Proč bývá při neštěstích a haváriích kolem plno čumilů? Adrenalin. Aby si měli o čem povídat. Změníme to? Ne. Tak to bylo, je a bude. Nikdo se nesnaží vsugerovat televizi, aby namísto hromadné havárie na D1 uveřejnila karneval. Šéfredaktor Pozitivních novin Pavel Loužecký nekritizuje, nenapadá, prostě konstatuje. Cílem je lidi nasměrovat, ne je ovlivňovat natolik, aby propadli nějakému bludu. Dobrá nálada není blud. Je to jev, který je vzácný, protože sbližuje lidi a prodlužuje život. Cílem není říct Karlovi odvedle „Nebuď blázen, nekupuj si bulvár, je to hloupost“. Jde o to, říct mu – přečti si něco jiného a porovnej své pocity. Když má člověk dobrou náladu, dívá se na věci rozhodně jinak, než když je naštvaný na celý svět a vylévá si zlost na všech a všem kolem dokola. Slovo, gesto, úsměv, je jako lavina. Ať už dobré nebo špatné.
Stalo se mi, že jsem si jednou ráno při cestě do práce spletla nějakého cizího pána s kolegou. Usmála jsem se na něj a vzápětí zjistila, že to není on. Nicméně – pán se rozesmál na celé kolo a řekl: „Tak by to mělo být každé ráno“.
Když se mačkám v metru a načuřeně strkám do lidí kolem sebe, může mi to vynést akorát šťouchanec do žeber na oplátku, případně nepříjemnou slovní potyčku a zkažený den. Když se na poště na úřednici usměju a pochopím všechny nepříjemnosti papírování, protože ona za to nemůže, vysloužím si příjemný pocit.
Snad jsem snahu Pozitivních novin pochopila dobře. Jde o to nalézt cestu, jak lidi motivovat, aby měli lepší náladu, a to prostřednictvím dobrých zpráv, humoru, příjemného povídání. A čím více bude lidí, kteří budou ochotni šířit dobrou náladu, tím více bude těch, kteří ji budou přijímat a předávat.
Ještě jednou - hezký den všem
Petra Haasová 

(2) Ilustrace do diskuze - František FrK Kratochvíl

(1) Marek Řezanka, 17.7.2007

O blbé náladě trochu jinak

Přečetl jsem si článek Pavla Loužeckého, jenž upozorňuje na úskalí šíření tzv. blbé nálady ve společnosti.
Co to vlastně je, ta „blbá nálada“? Mluví o ní kdekdo, je to vlastně klišé, označení, nálepka stavu společnosti. Co je vlastně v nepořádku?
Vzpomenu-li si na své dětství (byla to doba, kdy se totalitní režim hroutil a pomalu nastupoval režim nový, jenž sliboval co nejdemokratičtější podobu), přišlo mi, že všichni jsme odkojeni na určitých ideálech. Hodnoty jako čestnost, odvaha, fér způsob hry se tak nějak odvíjely od hltání Rychlých šípů v kombinaci se Čtyřlístkem a Mayovými hrdiny na „divokém západě“.
Tyto hodnoty však nebyly posilovány, ale naopak zrelativizovány. Pod heslem „vše je relativní“ se zrelativizovaly i výše uvedené hodnoty, s tím, že nikdo nemá právo některé hodnoty vyzvedávat a jiné zavrhovat, však on to všechno vyřeší trh.
Nové a nové generace lidí jsou spíše inteligentnější, než naopak, ale něco jim chybí. Chybí jim něco, pro co by se mohly nadchnout. Vidí až příliš, jak je všechno zrelativizováno, jak interpretace „dobra“ a „zla“ závisí na tom, kdo má v ruce taktovku či kdo píše scénář hry. Část mladé generace je na drogách či jiných návykových látkách, část se uchyluje pod ochranu nejrůznějších hnutí, kde se ztratí jejich vykořeněnost a strach, mnohdy za cenu podléhání jakékoli formě totalitního smýšlení.
Obraz, který podávají média, je vskutku často velmi zkreslený. A to jak v oblasti zahraniční, tak domácí politiky. Lidé si uvědomují jedno – nic není černobílé (jak se to často zdálo v období tzv. studené války), jsou zmateni, bojí se pro něco nadchnout, bojí se zklamání, které v naší společnosti vystihují především roky 1938 a 1968 (potažmo 1939 a 1969), ale částečně i sám rok 1989, od něhož mnozí čekali více.
Šance je tady jediná. Hledat. Neustále. Nesmířit se s tím, že když „ryba smrdí od hlavy“, budeme hnít taky. Chce to shánět informace nejen o lidech, kteří svou moc zneužívají, ale i o těch, kteří symbolizují pravý opak. Poskytnout určité vzory – aspoň jako alternativu, aby bylo, co na výběr. Aniž chci někoho vyzvedávat, myslím si, že se třeba málo mluví o lidech, kteří než by se zřekli svých názorů, nechali se za totalitního režimu raději zavřít, kteří však neúnavně své názory prosazují i dnes, kritizují, co se jim nelíbí, snaží se nepodléhat klišé, nebýt jednostrannými. Jako příklad bych uvedl Petra Uhla. Mediálně naprosto neprodejný typ – ať už z hlediska oblékání či způsobu vyjadřování. To podle mne ale není hlavní. Hlavní je, co říká, ne v čem to říká a jakým hlasem to říká.
Pokud bude upadat úroveň vzdělání na školách, pokud se bude minulost i přítomnost neustále tendenčně upravovat, pokud se myšlení lidí nebude rozvíjet a hlavní bude jen ekonomický zisk, bude zde stále bludný kruh blbé nálady, z něhož nelze vybřednout.
Marek Řezanka

Zpět na článek, který rozpoutal tuto diskuzi:
Pavel Loužecký: Pozitivní noviny vyhlásily boj „blbé náladě“ ve společnosti

kopie článku - Lidové noviny, 16.7.2007

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 07. 2007.