Zdislav Wegner: Starý vlk

Rubrika: Literatura – Povídky

Bylo pošmourné ráno. Jel jsem na kole do práce a stěží jsem viděl, kudy jedu. Najednou se mi do cesty postavil muž, zvedl ruku jako strážník a zvědavě přihlížel, jestli to vyberu. Zastavil jsem, ale s předním kolem mezi jeho koleny. Poznal jsem Juliana. „Co robisz?” houkl jsem v jeho řeči. Nevinná očka se na mne dívala zpod hustého obočí. Vyšel si z domu k blízkému bankomatu, potřeboval peníze na housky k snídani. Kolikrát už tady na mne číhal? Vytáhl ze zadní kapsy kalhot úhledný balíček a strčil mi jej pod nos.
„Něco jsem napsal. Mrkni se na to,” řekl.
„Já...” řekl jsem, ale on mě přerušil:
„Jsi učitel, ne?”
Obrátil se na podpatku, a když jsem za ním vykládal že rád, a že mu dám znát, už prošel skleněnými dveřmi předsíně banky, kde řada bankomatů čekala po celou noc na zákazníky nebo zloděje.

Julka jsem poznal před mnoha lety. Bylo to v Polsku, na letní brigádě. Dostavovali jsme pár tříd ke staré škole, stojící uprostřed sosnového lesa. Nadával, že bere půl toho, co brigádníci ze zahraničí, a také méně než místní zedníci, i když on tomu rozumí ze všech nejlíp. A jeho dobronzova opálené tělo nemělo ani gram tuku, byl jen samá šlacha a sval. S kolečkem naplněným betonem tančil na fošnách, lehce, skoro jako baletka. Nejvíce jsem mu záviděl jeho vlasy. Vždy je dokázal mít upravené do frajerské, bujné kštice - ať dělal cokoliv a potil se při tom sebevíc. Večer, po celodenním tělocviku pod horkým sluncem jsem se dívával do zrcadla a sledoval jsem, jestli se i mé tělo nezačíná podobat tělu jeho. Ale špek zůstal špekem, a kůže mi netmavla jako bronz, spíš rudla jako měď, a už po pár dnech se začala nechutně loupat. Ani vlasů mi nepřibývalo.

Julek i hodně mlčel, ale když spustil, tak vyprávěl celý den. Jeho první historka byla o vlku, kterého tam u nich, v divočině severovýchodního Polska, zastřelil hajný a přijel ho „pro ponaučení” ukázat žákům. Vlk ležel ve školní zahradě celé dopoledne a všichni se na něj chodili o přestávkách dívat. Hajný postával s chlapy opodál a pil pivo. Každou chvíli pronesl nějakou moudrost, a brzy byl opilý – ať už z piva, nebo z té velké slávy. Bylo horko a vlk páchl. Mouchy se slétaly v celých hejnech a sedaly na něj. Malý Julek hleděl na tesáky, vyceněné ve smrtelné křeči, a na neobvykle velké tlapy. Děti hlučely, popotahovaly šelmu za ocas, házely po ní kamínky a šťouchaly do ní klacíky. Tu začal kožich huňatého ocasu doutnat. Hajný se probral ze své letargie, připotácel se, a za neustálého klení zašlapal vlčí ocas do prachu. S chlapy naložil vlka na koňský potah a mrzutě odtáhl. Když se Julek odpoledne vracel sám přes pole domů, uviděl v pšenici vlka s obrovskými tesáky. Vlk se hnal k němu, vyskakoval do výše, tak, jak se běží v plýtké vodě, a tlapami dusal vzrostlé klasy. Strachy se rozklepal, křičel, a nemohl se hnout z místa. Když už jej táta držel v náručí a odnášel domů, nepřestával vzlykat. „Vlk, vlk,” opakoval pořád dokola a ukazoval do polí.

Jeden student z Varšavy se mu snažil vysvětlit co to jsou rusismy, trpělivě mu všecky chyby opravoval, a vše předříkával ve spisovné polštině. Julek to opakoval, ale každý nový příběh byl zase v jeho dialektu. Zdálo se, že svým příběhům věří stejně, jako děti pohádkám.

Jsem zvědavý. Čtu lidem v autobusu přes rameno, luštím všecky nápisy kolem sebe, i při snídani si neodpustím, abych nezjistil, co je napsáno na krabicích s mlékem a sáčcích s ovesnými vločkami. Ujel jsem snad jen jeden kilometr, ohlédl se, a zastavil jsem pod pouliční lampou. Roztrhl jsem balíček, vzal do ruky první stránku, a začal jsem číst. Stránky, čistě nařezané nožem z větších, byly popsány drobným, školáckým písmem. Marně jsem šmátral v paměti. Ty verše byly původní - psal v nich o věcech, o kterých dosud nepsal žádný z polských básníků. Jazyk byl spisovný, ale sem tam do textu vstupovaly výrazy jeho dialektu, a také obrazy, které jsem znal z jeho vyprávění.

Když jsem dočítal poslední, byl už bílý den. Chvatně jsem odjížděl, ale v hlavě mi zněly některé úryvky, a já je vychutnával jako na jazyku dobré sousto. Jen jedna věta mi kazila chuť. Na konci verše, jenž je monologem lampy stojící v parku, kterou očůrává kdejaký pes, u které se rozhodne piják vyzvracet a prostitutka se svěřit se svými hříchy a zklamanými touhami, dodal anglicky větu očividně opsanou z nějakého banálního, amerického šlágru:
„I wanna be there,
I wanna be there with you.”
Chci být s tebou.

Tehdá o prázdninách se ráno toulával po lese. Sbíral tam pro jednu dívenku z kanceláře školy květiny, ale nikdy se neosmělil jí je dát. Nechával je u školníka, ten jí je předával i se svým komentářem, ale ona dělala jakoby nic a stejnou cestou neznámému ctiteli děkovala. Julek to však dlouho nevydržel. Jednoho dne si oblékl místo pracovních kraťasů světlé, plátěné kalhoty a stejné tričko. Věděl, že v tom jeho bronz vynikne. Kštici si upravoval ještě déle než obvykle, ale nakonec vyšel z ubytovny a cestami jen sobě známými propašoval do kanceláře psaníčko. Bylo to pozvání na rande v neobvyklou dobu. Ale aby si zjistil, jestli jí na něm záleží, navrhl hru na schovávanou. Psaníčko vyvedl krasopisně a veršem.

Přečetla si to dřív, než odložila kabelu. Kupodivu hru přijala a ihned se vydala na cestu z kanceláře ke květináči na chodbě, kde našla další vzkaz, pak vyběhla skoro až na půdu, sešla do šaten ve sklepě, a ještě do páté bé. Její pouť skončila ve školním parčíku, a ona už dávno věděla, kde Julek na lavičce pod lipou sedí, ale pohledala ještě poslední lístek pod keřem levandule, a teprve pak k němu přicupitala a přisedla si. Tak začal jejich společný život, plný vzájemného pochopení a ticha. Julek vycházel do polí a lesů, a ona mu k tomu připravovala krajíc chleba a láhev čaje, někdy i deku nebo spací pytel. Nosil jí orchideje, které si spolu prohlíželi pod lupou, sušili, a nalepovali do herbáře.

Před půldruhým rokem mu onemocněla. Lékaři vedli svou bitvu proti nemoci chemií a radioaktivitou, a on vitamíny, bylinnými čaji, modlitbami a vkládáním rukou. Vlastně bývala docela zdravá, jen měla po těle pár mateřských znamének. A snad by se s nimi dožila vysokého věku, ale ony se pomalinku zvětšovaly, pozvedávaly nad okolní kůži, a na nich vyrůstaly chloupky. Když už je nebyla schopná ukrýt, nechala je všecky vyřezat. Ale výsledky se těšila jen pár měsíců. Pak začala pokožka svědit, brnět a nakonec bolet, a jizvy po operaci se znovu otevřely a ničím se nedaly vyhojit. Začala pouť nemocnicemi. Nakonec se vrátila domů a tam, vyhublá na kost, zemřela.

Tehdy se Julek vrátil ke svým básním. Ale marně jsem hledal mezi těmi, co mi ukázal, aspoň jednu o ní.

Za pár dní jsem mu ty stránky zavezl domů. Pozval mě dál, a poděkoval za mé komplimenty. Ale pak vytáhl zásuvku komody, balíček tam uložil, a zase ji zasunul.

“Byl jsem u doktora, “ řekl, když usedal na gauč, „bolí mě noha.” Zněl vážně. Povytáhl si nohavici a ukázal mi lýtko, stejně opálené a svalnaté jako vždy. Byl ovšem ve věku, kdy každého něco pobolívá. Ale Julka, který většinu života tráví v zahradách svých zákazníků? O tom muži jsem si představoval, že bude žít pořád pryč, a jestli vůbec zemře, tak až jednoho velice vzdáleného dne na sešlost, nebo jej bude muset přejet auto.

„Bolí to moc?” zeptal jsem se.
„Už skoro vůbec,” odpověděl.
„Tak to je dobře, ne?”
„Včera jsem byl na kontrole. Opozdil jsem se, a tak jsem kus cesty běžel.”
„No a co?” pověděl jsem. Běhal jako zajíc. Navzdory své šedesátce.
„Když jsem tam vletěl, tak mě hned brali, a naměřili mi puls 160.”
Rozchechtal jsem se. Ale on se na mě podíval tím svým vážným, dětským pohledem.
„Hned mě začali zachraňovat. Položili mě na lehátko, přiběhl doktor a vrazil mi do pusy tabletku, a zalil ji vodou. Málem jsem se neutopil.”
„Řekls jim, že jsi běžel?“ usmíval jsem se dál.
„Nepustili mě ke slovu.”
“Ty jsi nic neřekl?” nechtěl jsem uvěřit. Zavrtěl hlavou.
“Křičeli na mě, že jsem měl přijít hned jak jsem měl první potíže.”
„Jaké potíže?” zeptal jsem se.
„Se srdcem,” řekl tiše a svěsil hlavu.
„Ty jsi měl potíže se srdcem?” zeptal jsem se, i když jsem znal odpověď. Zakroutil hlavou.
„Tak jsi to měl, sakra, vyjasnit. Nebo prostě odejít,” zvedl jsem hlas.
„To se ti dobře říká...” hlesl.
“Co?” opáčil jsem.
„Doktor říkal, že bývají nemoci i bez symptomů.”
„To nemyslíš vážně?!”
„Když tam tak sedíš, a oni proti tobě... ”
Neměl jsem co říct.

Začal pohupovat horní částí těla a jeho oči se dívaly do jednoho bodu naproti. Podíval jsem se tam. Na poličce knihovničky stála fotografie jeho ženy, opřená o bachratou Bibli. Zdálo se mi, že si Julek něco brouká. Naklonil jsem se k němu. Poznal jsem melodii i slova šlágru: „I wanna be there, I wanna be there with you.” Chci být s tebou.

Po chvíli jsem mu položil ruku na koleno a tiše jsem pronesl:
„Julku, nedovedeš na ni zapomenout, viď?”
Neodpověděl, jen se prudce napřímil, nasál nosem vzduch a vybuchl jediným vzlykem, tak, jak pláčou jen staří chlapi. A pak se kýval dál, po tvářích mu tekly dvě stružky slz a on se je nesnažil ani zakrýt, ani zadržet.
„Julku, vždyť ty jsi věřící, a ten váš Bůh slibuje...”
„...že ji v nebi uvidím?!” křikl mi do tváře a odtáhl se ode mne. „Tak z toho mám prd. Já ho potřeboval tady a hned, ne až v nějakém nebi!”
Slzy mu tekly a on se zalykal buď potlačovaným pláčem, nebo hněvem.
„I wanna be there, I wanna be there with you...”

Stmívalo se. Rozsvítil jsem stojací lampu po mé straně gauče. Byl čas jít domů. Vstal jsem a přistoupil jsem ke komodě. Otevřel jsem zásuvku a zpod štůsku Julkových básní jsem vytáhl pár nepopsaných stránek. Položil jsem je před Julka, a vedle nich pero.
„Julku, sepiš to,” řekl jsem.
Podíval se na mne, a v jeho tváři byl jeden velký otazník.
„O ní. O Bohu. Všecko.”
Svěsil hlavu.
„A najdi si jiného doktora.”
Stiskl jsem mu rameno a pomalu jsem vyšel z jeho bytu. Zatáhl jsem za sebou dveře, ale zůstal jsem stát na rohožce a naslouchal jsem. Uslyšel jsem ťuknutí hrdla láhve o okraj skleničky. A pak už nic.

----

Po pár dnech se mi před kolo postavil chlap. Tak tak jsem to ubrzdil. Než jsem se stačil rozčílit, vrazil mi do ruky balíček, otočil se na podpatku a odešel. Rozbalil jsem jej, přečetl jsem si jednu stránku, a začal jsem se nahlas smát. Na protější straně ulice, opřen o zeď, stál Julek a pozoroval mě. Zamával jsem mu tím papírem. Pozvedl ruku, usmál se a odešel.

Kolem procházela babka, ťukala hůlkou, a zmateně na mě pokukovala. Třásla se jí hlavička.

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html

Copyright © Eva Rydrychová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 08. 2007.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.