Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (23)

Rubrika: Literatura – Zábava

Výplatu jsme měli jednou za čtrnáct dní a pak jsme jezdili do Darwinu nakoupit si proviant na dalších 14 dní. A také si vyhodit z kopýtka. Teď bylo na nás, abychom vraceli rundy ve Vicu, a myslím, že si na nás starousedlíci nemohli stěžovat. Petr pořád pracoval jako instalatér a vydělával mnohem více než my, ale nějak se neměl k tomu, aby začal splácet dluh, který si cestou sem udělal. Mně dlužil osmdesát dolarů a Frantovi něco přes polovinu této částky. Jednou jsme přijeli za ním na ubytovnu a on tam svým novým kamarádům zrovna předváděl svou garderóbu, kterou si už pořídil. Franta to uznale ohodnotil a dodal:
„Doufám, že ti zbyly nějaký prachy pro nás?...“
My jsme tou dobou už splatili dluh (i za něho) u pana Vstapa.
Petr mávl rukou a řekl:
„To snad počká, ne? Snad se neposerete...“
Mne popadl vztek, protože jsme tam stáli jak žebráci v našich rozedraných šortkách a chytil jsem ho u krku. Při té příležitosti jsem mu zdůraznil, že dluhy se splácet mají. Po tomhle výstupu jsem si dost zkazil reputaci u jeho spolubydlících, ale výsledkem bylo, že pro nás měl do budoucna každých 14 dní připraveno dvacet dolarů...

Většinou jsme nákupní víkend začínali už v pátek večer na závodišti psů v Berimah. Závodiště bylo nové, právě dobudované a chodilo tam hodně Čechů. Všichni sázeli a mezi závody popíjeli pivo. Franta byl hravej a já opatrnej. Nikdy jsem moc neprohrál, ale také nevyhrál. Měl jsem se sázením špatné zkušenosti ještě ze Sydney, kde jsme chodili na psy do Wentworth Park. Jednou jsem stál ve frontě a chtěl si vsadit dva dolary na číslo osm, když chlap přede mnou si tlumeným hlasem vsadil tři sta dolarů na číslo pět. To byly obrovské peníze. Domnívaje se, že ten člověk ví něco, co nevím já, vsadil jsem na číslo pět také a to celou výplatu.. Vyhrála osmička a já jsem celý večer neměl ani na pivo.
Franta občas vyhrál slušnou sumu a největší radost měl, když ji vyhrál u pana Vstapa, který měl licenci a na závodišti pracoval jako jeden z makléřů (bookmakerů). Nehrálo to mezi nimi. Franta chodil za Nitou pod záminkou, že jde zkontrolovat Piňďu a vždycky šel se psem a s Nitou na strašně dlouhou procházku. Nejčastěji ovšem psa kontroloval, když pan Vstap nebyl doma. Ten z toho šílel, protože měl pro Nitu dávno vybraného ženicha, který nejen že nebyl chudý a rozdrbaný Čech, ale naopak měl peníze, vlastní byznys, a když mluvil anglicky, tak se pořád nezadrhával.
Po závodech se šlo většinou do Knickerbokru na párek a pivo, nebo jsme šli za Mydlinkou. Tento svérázný šedesátiletý muž a bývalý holič už dávno propil a prosázel holičství na koních a živil se jako kitchen hand (pomocník v kuchyni) v jednom z hotelů na Bagot Road. Měl tam svůj byteček hned naproti kuchyni a hlavně lednici narvanou zbytky jídla, které strávníci nesnědli a on odnosil domů. Na to jídlo mu tam chodily černošky z široka daleka a my tam chodili na ty černošky. Většinou se scházela ta samá parta. Kasíro, Kulička, Kulisák a já. Někdy přišli dva kluci, kterým se říkalo Dortíci, a občas Jirka, který dělal v přístavu.
Frantovi se černošky příčily a nedovedl si představit, že by některou měl i jen políbit. Chodil tam, protože jsme spali v mém autě a on neměl kam jít. Obvykle jsme se složili na karton piv nebo i více a zábava mohla začít. Hrál jsem na kytaru, zpívalo se, pilo a pomalu jsme se začali párovat, při čemž nikdo nesměl na Mydlinkovu vyvolenou ani pomyslet. Ta se ovšem měnila z týdne na týden. Páry, jeden po druhém, se střídaly a chodily vedle do ložnice a celé upocené se vracely. Mnohokrát jsem utřel hubu, protože jsem objímal kytaru místo návštěvnic a neměl dost času se věnovat obojímu, a najednou už bylo pozdě a dámy byly rozebrané.
Franta se jen uškliboval, ale jednou přišla k Mydlinkovi na večeři mulatka, která hrála špatně na kytaru (uměla jen tři akordy), ale zato překrásně zpívala maorské písně a vůbec z ostrovů Polynésie a té se Fanoušek zalíbil a jemu zase její zpěv. Měla zastřený hlas a za každou písničku od něj chtěla políbení a to jsem tohoto chlapce viděl poprvé a naposled líbat černošku. Do ložnice s ní však nechtěl a my jsme mu česky říkali, že je blbej a Kulisák se rozčiloval, že takového vola ještě neviděl a chtěl ji vzít do ložnice sám, ale dáma nechtěla jeho, nýbrž Fanouška, což bylo dobře, protože Kulisák u toho většinou tak řval, že ho nepřehlušil ani náš zpěv.
Jednou se Mydlinkovi podařilo uhnat mladou holku. Jessie se jmenovala a v pátek, vlastně napořád, přestal přijímat návštěvy.
„Tohle je opravdová láska,“ tvrdil nám, „to vy nemůžete vůbec pochopit, blbouni. Ta je úplně jiná než všechny ostatní a né, aby vás napadlo si na ni třeba i jen pomyslet!“
„Tak nám aspoň řekni, jak vypadá,“ žadonili jsme, „abysme se mohli vyvarovat. Je mladá?“
„Mladá, mladá ...vy pitomci, tohle je panna!“

Tímhle termínem Mydlinka označoval všechny opravdu mladé holky, zatímco když o nějaké jenom prohlásil, že je mladá, tak jsme si nikdy nemohli být jisti, jak to myslí. Považoval za mladou každou, která byla mladší než on. Jenže černošky po čtyřicítce vypadaly tenkrát v Darwinu všelijak, jen ne mladě. Mnohokrát jsme Mydlinkovým popisem přicházejících návštěvnic byli nejen zaskočeni, ale přímo zklamáni. Vybíravej rozhodně nebyl, zatímco my byli jen zoufalí. Takže jsme byli všichni mimořádně zvědavi na jeho novou lásku. Doposud se nikomu nepodařilo ji ani zahlédnout. Jeho byt se stal hradem i tvrzí, který hlídal z okna hostelové kuchyně při práci, a když byl doma, tak se zamykal. Běda tomu, kdo by šel okolo a sáhl na kliku.
Jednou v sobotu ráno, ale velmi brzo, jsem ho šel navštívit ještě s Kasírou. Vstoupili jsme do nezamčeného bytu a oněměli. Jessie spala nahá na gauči u stěny a skutečně byla mladá a hezká. Kudrnaté vlasy, plná prsa a v pootevřených ústech bílé zuby. Mydlinka byl zřejmě v práci, protože tu nebyl, a zcela jistě si nás nevšiml, protože jinak by už dávno z kuchyně vyběhl. Možná si pro něco odskočil, v kritickém okamžiku se ohnul nebo jen odvrátil zrak od svého bytu, zkrátka si nás nevšiml, to nám bylo okamžitě jasné. Tušili jsme ale, že není moc času nazbyt a že při každé vhodné příležitosti se objeví, aby byt zkontroloval osobně. V tom jsme se nemýlili, i když mu to chvíli vzalo. Zřejmě ho oklamala naše brzká hodina příchodu, většinou jsme vstávali mnohem později, ale třeba se pohla záclona v okně, kdo ví? Vletěl do bytu jako drak, ale pozdě! Trochu mu to zacukalo ve tváři, když uviděl ty flákance na prostěradle, ale ovládl se. Seděli jsme všichni tři nazí na koberci a kouřili.
„Vy hajzlové.. odfrkl si smířlivě .. vám tak věřit, kurvy jedny špatný! Tak jí, doprdele, dejte aspoň deset bobů (dolar) nebo mi sem víckrát nepřijde...“
A bylo po lásce. A tak jsme i my emigranti zažili normalizaci poměrů. Příští pátek u něj bylo zase otevřeno jako vždy a kdo přišel s pivem, tak byl vítán.

V sobotu jsme s Frantou chodili do Vicu. Scházela se tam dobrá parta, hrálo se na kytaru a zpívalo, takže jsem si nemusel dělat starosti s pivem. Sotva jsem dopil, už mi zase někdo koupil sklenici. Většinou nás barman vyhnal do zahrady, abychom mu nerušili hosty uvnitř. To nám nevadilo, bylo zde mnohem příjemněji než v zakouřené hospodě a v okolních křoviscích se skrývali domorodci, kteří tenkrát do hospod nesměli a za pivo nabízeli své sestry ..
Jeden z nás se nechal zlákat s hubenou holkou, která měla jednu ruku až po loket v sádře. Vlezli si k aktu do příkopu, kam někdo nasypal popel, což ovšem ve tmě nebylo vidět, a když z něj vylezli, tak byli oba naprosto stejně šediví, že nebýt té sádry, tak jsme hned nevěděli, kdo je kdo.
Občas nás Mydlinka přemluvil a jeli jsme tancovat do Night Cliffu nebo do nově otevřeného Dolphinu, ale tam vyžadovali slušné oblečení, protože tam chodily bílé holky a ty si místní kluci moc hlídali. Párkrát jsme se servali, ale vždycky to byl slušný boj jednoho proti jednomu. To se mi na Australanech líbilo. Kolem bojující dvojice udělali kruh a chraň pámbu, kdyby někdo použil kopání nebo bil do soupeře, který padl k zemi. To by mu vyprášila kožich celá hospoda. Když někdo padl, soupeř počkal, až vstane, a pak to začalo nanovo. Když už jste měli dost, stačilo zůstat ležet na zemi a bylo po rvačce.
My jsme se tohle všechno učili, protože jsme na to nebyli zvyklí. My byli zvyklí praštit každého, kdo se přiblížil na dosah a pomáhat jeden druhému. Měli jsme mezi sebou pár vynikajících rváčů jako Pavla a Didu, který měl nejrychlejší ruce, jaké jsem kdy viděl. Pavel jednou praštil oficielního vyhazovače ve Vicu tak, že ho museli křísit v nemocnici. Pak už si na nás ve Vicu dávali pozor a byli reservovaní. Po dobrém se většinou docílí více. Slovák Pišta a slovenský Maďar Zoltán byli schopni vyházet celou hospodu každý sám. S tím jsem se měřit nemohl. Jednou jsem se zapletl do rvačky, když jsem šel na pomoc Mirkovi Novákovi. Vytáhl ho ven mladý míšenec a tam už na něj čekalo pět dalších. Vyběhl jsem a ubránili jsme se, ale kdyby nepřišel Zoltán, čert ví, jak by to dopadlo. Zoltána už černí v akci viděli a sotva se jeho vytáhlá postava vynořila ze dveří, otočili se a utekli.

V sobotu večer jsme si s Frantou museli hlídat zavírací hodinu, abychom si koupili pivo na farmu, protože v neděli se alkohol neprodával nikde, jenom potraviny. Nakupovali jsme je ve velkoobchodě, kde byly nejlacinější, a unavení se vraceli do Humpty Doo. Většinou jsme cestou přemýšleli o tom, kdy s prací praštíme. Zůstat na farmě znamenalo zůstat chudým. Vždyť i v Sydney jsme brali více než zde. Také jsme zde byli odříznuti od dění v Darwinu, a tedy i od lepší práce. Když někdo přišel z bushe se zprávou o o dobrém fleku, zkrátka uvolněné pozici, vždy byl v Darwinu někdo, kdo tu práci vzal, než jsme tam přijeli my. Už i Kulisák dostal práci a dělal u Survey party jako Kasíro, i když v jiné skupině. Tam si vydělával za týden to, co my jsme dostávali na farmě za dva týdny. Bylo nám jasné, že pokud chceme sehnat něco lepšího, musíme zpátky do Darwinu.
Přes víkend se nic sehnat nedalo, protože pracák byl zavřený.
Mně to zase tolik nevadilo, protože mě práce na farmě celkem bavila a každý druhý víkend, kdy jsem nejel do Darwinu, jsem mohl k Pítrovi na farmu mezi domorodce a tam mě to nejen bavilo, ale i vzrušovalo. Začal jsem trochu chápat jejich soužití s přírodou a divokost, kterou jsem obdivoval. Na druhou stranu jsem viděl, že jsou rigidní a těžko přizpůsobiví všemu novému. Nejvíce mě k nim přitahovalo něco, čemu my bílí říkáme tajemno, protože jsme to už ztratili. Ve své naivitě jsem si představoval, že i já jim trochu pomohu, ale to jsem ještě netušil, že to bude až za mnoho let, až vychovám svou vlastní rodinu a že se naučím i něco z jejich „tajemna“. Přesto mé styky s nimi a hlavně s Pítrem byly toho všeho předzvěstí. Škoda jen, že v tom věku mladistvé nerozvážnosti se jeden nezajímal o nic jiného než o sex a vše ostatní mu proto uniklo.
Pítr bral na farmu pušku a jezdili jsme střílet krokodýly, ale nikdy jsme se pořádně nedostali na dostřel. Byli plaší a dávno před naším příjezdem vycítili údery kopyt našich koní ze země a my je už jen viděli, jak mizí v řece.
Mně se vlastně na farmě líbilo! Na druhou stranu jsem uznával Frantovy důvody. Kulička s Mrdákem dostali práci na Gove a dělali fantastické peníze, protože tam se platilo nejlépe. Jednou jsme s Pítrem přijeli z práce a odsedlávali koně. Pítr šel pro oves do shedu a mně se nějak podvrtla bota jak jsem nesl naše sedla do budovy. Padl jsem na zadek uprostřed ohrady a stáhl si Frantovu botu. Měla napůl utržený podpatek. Bylo mi jasné, že boty, za které jsem Frantovi odpustil dluh, už dosloužily. Jak jsem tak seděl mezi kravským a koňským trusem a rozhlížel se kolem, najednou mně hlavou projela myšlenka jako blesk. Myšlenka na to, kam až jsem se dostal a v čem to vlastně sedím. Tak až jsi to dopracoval, říkal jsem si. Ten večer jsem Frantovi kývl a řekl: „Jo, je na čase!“ 

 Pokračování příště...

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html

EWUSSA: Eva Rydrychová – ozvučené ilustrace

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 09. 2007.