Fejetony naší Evy
KOUZLO DOPRAVNÍCH VÝLUK

Možná, že mnohého ze čtenářů už jen titulek rozpálí doběla. Co je pěkného na rozkopaných ulicích a přestupování z jednoho dopravního prostředku do druhého? Občan má svou navyklou trasu, leckdy ještě v polospánku nastupuje do své tramvaje, pak přestoupí na metro či autobus, kde se v podstatě probouzí do pracovního dne. Cesta do práce se stává druhou přirozeností a dopravní výluka náš zažitý mechanismus cestování pořádně nabourá.

Nedávno jsem si přečetla v jednom velmi populárním deníku článek, jehož název si sice přesně nepamatuji, ale týkal se právě výluk. Paní redaktorka si vyzkoušela cestování hromadnou městskou dopravou, aby zjistila, jak moc jsou obyvatelé, návštěvníci a turisti dopravními výlukami obtěžováni a jak jsou informováni. Po přečtení tohoto svěžího dílka jsem dospěla k názoru, že paní redaktorka cestovala tramvají v Praze poprvé, neumí číst a pokud umí, nedokáže přečtené správně vyhodnotit. Protože cestovat zkusmo od Anděla na Strossmayerovo náměstí i v tak prekérní době, jako je letošní léto, není vskutku žádný problém. Právě na této trase se není třeba zabývat uzavřenými mosty a rozkopanými křižovatkami. Nechci autorku podezírat z negativismu, ale připadá mi, že prostě chtěla svou troškou přispět k té všeobecně proklamované blbé náladě. Nu, nepovedlo se, zvolila si, zřejmě neznalá problematiky MHD, úplně špatnou trasu.

My, kteří se na životní strázně a překážky díváme raději z té lepší stránky, zjišťujeme, že dopravní výluky mají i své výhody. Od časného rána musíme být bdělí a ostražití. Prověříme své kombinační schopnosti a najednou zjišťujeme, že dopravovat se do práce může být i malé dobrodružství. Co třeba jít kousek pěšky, jet pár zastávek vlakem nebo využít přívoz? A cestou domů objevujeme nové kraje. Tamhle na rohu bývala dřív přece jídelna, nebo ne? Teď tam prodávají mobily. A tamhle je otevřená pasáž. Můžeme nakoupit zeleninu, spočinout u kavárenského stolečku při šálku tmavého moku a třeba chvilku snít o luxusním prádle, které nabízejí v protějším butiku.

Nebýt dopravní výluky tohoto léta, sotva bych se dostala třeba na nádraží. Dnes navečer pulsovalo očekáváním davu rodičů, tedy především matek. Prázdniny nabraly druhý dech a některé ratolesti se už vracejí domů. Jestlipak čekající matky napadají tak kacířské myšlenky jako druhdy mne? Co takhle koupit si jízdenku, jedno kam, nasednout do vlaku a odjet na pár dní prostě pryč. Manžel a děti čekají doma na matku, ale ta nepřichází. Děti zbaští vajíčka naměkko a jdou spát, zatímco otec usedá k telefonu. „U tebe taky není? Tak kde, ksakru, je!?“ Dny ubíhají, otec se zmítá v pochybnostech a děti si myslí, že maminka je u babičky. Třetí večer se otvírají dveře, matka se vrací a tváří se jakoby nic. Nákup pro tentokrát nevyndává z tašek, ale z batohu. Děti se vrhají na borůvkový koláč od babičky. Znaveny dojmy usínají, a teprve teď se manžel zeptá: „Kdes byla!? Žena se k němu trochu přitulí a odpoví: „Trochu jsem se rozjela do světa, byla jsem taková rozmrzelá a unavená. Pořád ten samý kolotoč a nikdo tu moji práci a starost nevidí. Potřebovala jsem vypadnout a srovnat si to v hlavě. I u té babičky jsem byla.“

Ale jízda vlakem se přeci jen může někomu zdát poněkud všední (tedy pokud zrovna nejde o Orient Expres). Plavba lodí, to je to pravé pro romantické duše! Přívoz má opravdu kouzlo, modravých dálek volání nelze přeslechnout a vítr ve vlasech připomíná loňskou dovolenou. Sen o úniku za hranice všedních dnů může umocnit i taková maličkost, jakou je pruhované triko spolucestujícího nebo sluneční odlesky na říční hladině. Za tu chvilku, kterou strávíte na řece, se můžete přenést do Drážďan či do Hamburku a tam možná stihnete i zaoceánský parník. Pak ovšem nepočítejte s návratem do tří dnů.

A až se doprava vrátí do starých (tedy vlastně nových), kolejí možná si v duchu řeknete, že je to vlastně trochu nuda…