Eva Vlachová: Přijďte pobejt!

Rubrika: Literatura – Fejetony

Fejetony naší Evy:
PŘIJĎTE POBEJT!


Dlouholetá profesorka hotelové školy a Školy společného stravování Hana Sedláčková, která vychovala několik generací úspěšných absolventů a napsala řadu skvělých publikací z oboru gastronomie, pronášela ke svým studentům při prvním setkání na hodině předmětu nazývaném Obsluha a stolničení tato památná slova:
„V mém předmětu se naučíte, jak se chovat k hostům. Slovo pohostinství znamená, že je vaším posláním a přáním lidi, kteří k vám do podniku přijdou, pohostit!“.
Paní profesorku jsem si představovala, kterak se ladně pohybuje se sklenkou kvalitního červeného vína po kobercích Puppu či Alcronu. Ale jistě nepohrdla ani dobrou českou hospodou. Takovou, kde se sice prostě, ale chutně vaří, kde jsou čisté stoly a obsluha rychlá, nevtíravá a vlídná. Mělo by to být samozřejmostí. Není.

V jednom městečku středočeského kraje, kde mají kousek od náměstí překrásný park, taky kašnu, kostel a plno kytek, jsme se zastavili na pozdní oběd. Restaurace na rohu byla plná lidí, od stolečků na předzahrádce byl příjemný výhled na celý rynk a jídlo z kuchyně nádherně vonělo.
Pan vrchní nás srdečně přivítal, nicméně upozornil, že pokud chceme jíst, budeme muset dost dlouho čekat. Problémy v kuchyni signalizovala už cedule na plůtku:
„K okamžitému nástupu hledáme pomocnici do kuchyně“.
Byli jsme bláhoví, jen jsme se napili, zaplatili a šli o dům dál.

Název Česká hospoda evokoval představy chutné svíčkové či gulášku. Tedy jídel, která doma, zmasírováni kampaní za zdravou výživu, už dávno nevaříme. Ale přece jen občas na člověka přijde chuť na něco tuze nezdravého. Nu, měli jsme si ji radši nechat zajít. Statečně jsme ignorovali první varování, totiž, že hostinec byl poloprázdný. Navíc, výraz tváře pana vrchního napovídal, že se potýká se svými vlastními problémy a náš příchod ho vůbec nezajímá. Ale měli jsme hlad, a tak jsme setrvali.
Abych byla stručná: čekali jsme dlouho, jídlo bylo stravitelné, ale s domácí kuchyní, inzerovanou na tabuli venku, nemělo nic společného. Z nedostatku jiných podnětů jsem sledovala po očku vedlejší a současně jediný další obsazený stůl.
Pan vrchní před ně pohodil talíře s jídlem a se zjevnou nechutí. Přání dobré chuti si odpustil, v jeho případě by bylo opravdu kontraproduktivní. Hovor ztichl, všichni nedůvěřivě zkoumali předloženou krmi. Paní v čele stolu nabodla na vidličku brambor a podrobila ho zevrubné obhlídce. A pak, do hrobového ticha, zazněla otázka: „Tohle mají být americké brambory?!“
Pan vrchní, možná sám pan majitel, byl ke svým předchozím strázním zřejmě stižen i absolutní hluchotou, protože vůbec nereagoval. Trochu mi to připomnělo našeho kocoura, vždy sedí zády, když mu čteme levity za provedenou lumpárnu. Ale ten natočí alespoň jedno ouško...
Nu, dojedli jsme a zaplatili. Vzhledem k tomu, že duševní i fyzický stav obsluhujícího se nijak nezlepšil, ba naopak se zdálo, že v době, kterou jsme strávili usilovným žvýkáním trochu tuhého hovězího, se mu přihodila další nepříjemnost, rozhodli jsme se, že nebudeme jitřit jeho už tak těžce zkoušenou duši. Šok z vyššího spropitného by určitě nevydržel…

Někdy mi připadá, že si lidé pro sebe vyhledávají zcela nevhodné profese, případně, že ve své práci trpí rozdvojením osobnosti. Dobrým příkladem by mohla být majitelka rozsáhlého penzionu na malebném středomořském ostrůvku. Opravdu srdečná dáma, která vítá své hosty s otevřenou náručí. O jejím nelíčeném zájmu o hosty začnete pochybovat ve chvíli, kdy dorazíte na večeři do společné jídelny. Personál je neúsměvný, jídelna plná vos. Na talíř dostanete jídlo, které ve vás vzbudí podezření, že kuchařka je zcela jistě barvoslepá. Polévka brokolicová, dále rizoto s hráškem a k tomu bleďoučký kuřecí řízek a pro zpestření pár nudliček zelí. A pomyslným vrcholem se stává dezert - zelené hroznové víno…
Na závěr pobytu vás opět čeká široká hruď majitelky, dmoucí se potlačovaným pohnutým z nevyhnutelného loučení. Hluboký zármutek nad odjíždějící skupinou ji ovšem nijak nebrání v tom, aby nechala sundat ubrusy ještě před poslední snídaní.
Takže na každé té tmavé ceduli, lákající žíznivé a hladové pocestné do pohostinského zařízení, bych si představovala další citát paní profesorky:
„Tuto hospodu jsme si neotevřeli pouze pro to, abychom vás sedřeli z kůže. Ale i proto, že nám dělá radost, když vám chutná a líbí se vám u nás!!!“
A úplně nejlepší by bylo, kdyby to byla pravda…

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl  http://frk60.aspweb.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 09. 2007.