Jiří Vlastník: Člun plný humoru, o psu nemluvě
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
„Buďme ješitní, ne však na své kalhoty nebo vlasy, nýbrž na svá srdce, na své ruce, na pravdu, čistotu, ušlechtilost“.  Dělávám to tak pravidelně na počátku léta či v případě, kdy se bolestivě ozve krční páteř. Zcela nahodile pak otevírám tu útlou knížku a už bůhví po kolikáté čtu o tom, jak Harris zpívá komické písně, či jaká směšná příhoda se stala Jiřího otci. A jako pokaždé se zcela bezpečně v místech, kde předpokládám, že mám duši nebo něco na ten způsob, rozprostře letní pohoda a mír. Bolesti mizí, začínám se usmívat, stávám se lepším a ušlechtilým. Stále pevně doufám, že nejsem zdaleka sám, na koho ty řádky takto účinkují, kdo má tu knížku trvale na nočním stolku, kdo ji již stokrát přečetl a stále se k ní s potěšením vrací. Letos v červnu jsem si s překvapením uvědomil, že nás přitom autor legendárního díla světové humoristické literatury, Jerome Klapka Jerome, opustil již právě před osmdesáti lety. Ano, tvůrce Třech mužů ve člunu a několika dalších próz a divadelních her zemřel 14. června 1927. Zabývám se mimo jiné kabarety a šantány Prahy počátku dvacátého století, pročítám celé ročníky Intimní Prahy, stohy dobových humoristických časopisů, sešitky s tvorbou tehdejších populárních kabaretních autorů. Najdeme tu něco málo nadčasových evergreenů, z devadesáti procent se ale jedná o texty, které již zajímají jen nás, sběratele, historiky a staromilce. Jejich humor, pokud tedy vůbec existoval, dávno vyvanul. Nastalo třetí tisíciletí. Dívám se na televizi, poslouchám rádio, čtu tisk. Všude záplava třeskutého veselí, ale velmi málo toho, co bych si chtěl na pokraji léta či když mě vezme krční páteř číst pro své potěšení. Napadá mě otázka – jak je to možné, že někdo už před sto lety psal úsměvné příběhy, které zůstaly svěží, nadčasové, nepřekonatelné. A moudré. Ale co před sto lety! Již o několik staletí před tím tu byl Sofokles a jeho kolegové, dokonce si myslím, že ještě poněkud dříve se našel v jeskyni chlupatý pračlověk, kterému prostě bylo shůry dáno - uměl dělat HUMOR. Pevně věřím, že tomu se nelze naučit, je třeba se šikovně narodit. A pak snad ještě je potřebné příslušné společenské klima, tak jako hřiby potřebují pro svůj kýžený hojný výskyt kvalitní podhoubí, vláhu a sluneční svit. „Práce mě přímo fascinuje. Celé hodiny vydržím se na ni dívat.“ Stalo se to 2. května roku 1859 v anglickém Walsallu. V domě na rohu Caldmore Road a Bradford Street se zde narodil malý Jerome, čtvrté dítě kazatele a milovníka architektury Jerome Clapp Jeroma. Každému čtenáři v české kotlině jistě vrtá hlavou ono „české“ Klapka. Ne, marné jsou naše naděje - Jerome byl Angličan „jako poleno“. Rodina měla však dobrého přítele, maďarského revolucionáře a prý velice schopného generála György Klapku. Právě na jeho počest si změnil syn ono Clapp ve svém jménu na Klapka. Je ovšem pravděpodobné, že bychom nějakého toho českého předka u maďarského oficíra našli. Jerome neměl tak radostné a bezstarostné mládí, jaké by se dalo předpokládat. Jeho rodina rozhodně nepatřila k horním deseti tisícům, nadto Jerome oba rodiče v roce 1872, ve svých třinácti letech ztratil. Vzal tak za své jeho sen o studiích, o policejní kariéře. Stal se úředníkem na dráze, ovšem již tehdy pokoušel štěstí jako literát a scénárista. Ve svých osmnácti, inspirován svou starší sestrou Baldinou, si dal umělecký pseudonym Harold Crichton a vstoupil jako herec na prkna ochotnického divadla. Po třech letech snažení zjistil, že se z něho hvězda světových divadelních scén nestane. Angličtí historici komentují jeho koketování s Thalií, volně přeloženo, že na ní prodělal kalhoty. „My, mužové, potřebujeme ke svému blahu žen a ženy zase krásné šaty.“ Za vším hledej ženu, říkají Francouzi. Možná to ale platí i u sousedů za kanálem, protože se zdá, že u zrodu legendární knížky o třech mužích a malém foxteriérovi stála jedna mladá Angličanka. Jmenovala se Georgina Elizabeth Henrietta Stanley Marrisová, která se jednoho jarního dne rozvedla, aby si devět dní nato, 21. června 1888, mohla vzít za manžela mladého úředníka s literárními sklony, Jerome Klapku Jeroma. Moc peněz neměli a tak podnikli svatební cestu pouze ve člunu na nedaleké Temži. Nepochybně to byla přesto cesta plná lásky a pohody, protože zamilovaný novomanžel si s potěšením dělal četné zápisky. V roce 1889 tak přinesl do redakce časopisu Home Chimes rukopis s titulem The Story of the Thames. Nebyla to jen jakási „love story“, byl to i jakýsi průvodce po dolním toku Temže, připomínající historické události na jejích březích. Redaktorovi se rukopis líbil, doporučil však autorovi, aby historické pasáže podstatně zkrátil a aby se mnohem více věnoval prožitým veselým příhodám. Ten návrh se Jeromovi zamlouval, pro snažší možnost vygradování humorných situací manželku nahradil svými dvěma kamarády (A Montmorencym – Jerome choval s oblibou foxteriéry, měl jich postupně několik), Carlem Hentschelem, ze kterého se stal v románu Harris a Georgem Wingravem a pod novým titulem Three Men in a Boat to Say Nothing of the Dog tak začal vycházet příběh, který autora okamžitě proslavil. Časopisecký seriál se brzy proměnil v knihu, která se jen v Anglii do dnešních dnů dočkala stovky vydání a byla přeložena snad do všech světových jazyků. A Temže se dlouho po prvních vydáních hemžila mladými muži, kteří se toužili vydat po stopách Jeroma, Harrise a Georga. Ostatně, ten zájem trvá dodnes. I nyní si můžete ze nemalý obnos půjčit onu pramici a pokusit se na Temži prožít obdobná dobrodružství. Zanedlouho se Jerome Klapka Jerome ke svým třem postavám vrátil a vylíčil jejich cyklistický výlet do Německa v románu Tři muži na toulkách. Toto dílo, sice též plné skvělého humoru, ale i vcelku vážně míněné kritiky poměrů v tom či onom kraji, již zdaleka nedosáhlo stejné popularity. Pro ty, kteří knihu neznají – stojí za přečtení, je zde totiž skvěle zachycena česká povaha a atmosféra Prahy devatenáctého století při návštěvě tří přátel v našem hlavním městě. Jerome napsal 29 povídek, novel, esejí, románů, divadelních her, ale žádná kniha se už nestala takovým bestsellerem jako Tři muži. Přitom mnohé z nich byly kvalitní, půvabné a upadly v zapomnění zcela neprávem. Když vypukla první světová válka, přihlásil se Jerome do armády, ale nebyl přijat, protože mu bylo už pětapadesát let. Nabídl tedy své služby francouzskému Červenému kříži a jezdil po bojištích jako řidič sanitky. Válka ovlivnila citlivého spisovatele a humanistu natolik, že po těchto zkušenostech už nic veselého nenapsal. Zemřel 14. června 1927 v Londýně a je pochován pod Chilternskými vrchy ve vesnici Ewelme. Ačkoliv, zemřel je pojem velice relativní. Jerome žil i nadále v dílech mnoha autorů celého světa, u nás si můžeme připomenout třeba práce Zdeňka Jirotky, jistě si asi každý vzpomene na scénu z filmu Poslední mohykán, kdy Jaroslav Marvan věší obraz naprosto stejným stylem jako strýc Podger, právě humor Jerome Klapky Jeroma a Jamese Thurbera dal vyrůst našemu Miroslavu Horníčkovi. Používám minulého času – žil. Alespoň se velmi často zdá, že ta nit skutečného Humoru procházející staletími byla přetržena, ale doufejme, že je to jen povrchní dojem při četbě bulvárního tisku či sledování současné televizní „zábavy“. Snad i nadále kultivovaný, laskavý humor nenápadného úředníka viktoriánské Anglie stále někde pospává v duších a srdcích obyvatelstva planety, snad nadejde čas, kdy opět ovlivní pera literátů a myšlení i slovník lidí, kterým se říká obyčejní. A jednou tak opět nasednou nějací tři muži a pes, který nijak nesdílí jejich nadšení do člunu a vyjedou po řece. A bude přes deštivé počasí veselo až milo. „Byl to příjemný výlet a vzdávám za něj staré matce Temži srdečně díky,“ řekl Harris, vztahuje ruku po sklenici, „ale myslím, že jsme udělali dobře, že jsme upláchli. Připíjím třem mužům, kteří se živi a zdrávi dostali ze člunu!“ |
| OHLASY NA ČLÁNEK |
| dik nejen za tento clanek, mam z nej docela obycejnou cloveci radost. kdyz sahnu trochu dozadu do vasich starsich textu, s chuti jsem si cetl mj. o milonovi cepelkovi. prijmete fakt, ze jsme studovali stejny obor, ja o rok niz, a bydleli spolu na koleji. dovolte dve drobnustky - ja tehdy hodne fotil a jeden z mych prvnich barevnych snimku byl prave milon, pisici v nasi mistnosti s okny do dvora na koleji v lazarske ulici verse (fotku jsem mu po letech pak dal, sam jinou nemam), ta druha drobnustka mela politicky dopad. radeji vysvetlim - s mym kolegou jirim spergerem - zemrel tesne po absolutoriu - jsem na fakulte "vydaval" casopis, jemu tam vychazel na pokracovani preklad also sprach zarathustra a ja psal recenze. no a kolegove z vyssiho rocniku, tedy milon cepelka a zdenek sverak, ted nevim, kdo dalsi - vydavali svuj casopis hribe. jestli se pamatuju dobre - errare humanum est, v jednom cisle mj.napsali, proc se hraje o pulnoci v rozhlase nase a sovetska hymna, a pak kvuli tomu byli v kachlikarne. me ve stejne budove pak vyslychali kvuli tomu, ze jsem daval kondice z cestiny synu vratneho z italske ambasady. ted to zni usmevne, ale tehdy moc velka legrace nebyla, prece jen jsme zili v 50. letech. - no a kdyz vzpominam vase clanky v pozitivkach, pak rodny domek kocourkovskych je uz nadobro pryc - psal jsem o tom v pn. at se vam dari lip nez mne - ja mam po padu z kola zlomene obe ruce, takze tukam jednim prstem. j. k. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 10. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jitka Molavcová |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Milan Markovič |
 |
Josef Fousek |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Stanislav Motl |
 |
Jiří Menzel |