Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (2)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Pokračování...

"Jde se na Políčka!" zavelel Brďa, když se doloudali ještě další kamarádi. Nacvičenou trasou přes popelnice, betonovou zeď, sousední "ohradu" stavebního podniku a plechová vrata vyrazila partička kluků v modrých a hnědých teplákách na smetiště u dráhy, kterému se říká Políčka. Tady je naše eldorádo, ale patří nám "Vodtraťákům" celá čtvrť od trati až ke škole a ke starýmu hřbitovu, jejíž spojnicí je dlouhá ulice, která se ke Komendě jmenuje Šafaříkova a dál Purkyňova. Na severu sousedí naše teritorium s Kolonií, kde vládnou "Koloňáci", na východě a jihu se starým městem, tam zase řádí "Labíčkáři", kluci, kteří bydlejí v uličkách kolem Labíček, jak starý Nymburáci říkají valům.
Na Políčkách jsme chvíli házeli šutrákama do skleněnejch flašek, pak jsme položili na koleje měděnej drát a když přejel motorák, tak jsme tu placku znalecky omakávali. Eště byla horká. Naši pozornost zaujala cisterna couvající k mlíkárně, tak jsme šli koukat, jak stáčejí syrovátku pro prasata. Ten smrad se nám líbí.

Z "kravína", dlouhého nizoučkého domku u trati, koukal z okna Peťan. "Chcete něco vidět?" křičel na nás. "Co máš zase za blbost?" povídá Brďa. "Poďte sem! Fotr si přivez z lázní bezvadnej suvenýr. Ale rychle, za chvíli příde z práce!" varoval a postavil na okenní parapet skleněný půllitr. Zpředu byla namalovaná tlustá dáma v červených šatech. "To je toho!" vyprskl Venca. "Ňáká baba!" "To ale néni všecko!" vítězoslavně zvolal Peťan a půllitr obrátil. A nám vylezly bulvy. Vevnitř byla za sklem namalovaná na červeném nařaseném pozadí úplně nahatá ženská. Natlačili jsme se k oknu, každý si chtěl tu sklenici vzít do ruky a podívat se, jak je to tak divně namalovaný, že z jedný strany je voblečená bába a zevnitř ta krasavice s "velikejma prsy a černou buchtou", jak to komentoval Brďa.
Tahali jsme se o tu nádhernou věc a záviděli Peťanovi, že si může takovou kočku prohlídnout každej den, když se na naše hlavy snesl příval pohlavků a příšerný jekot: "Parchanti jedny, já vám dám! Takovýhle nemravnosti si prohlížet!" Vencova máma se přes naše hlavy podívala, cože nás to tak zaujalo a v návalu spravedlivého hněvu nás začala okamžitě ztrestávat. Jenže Venca, kterej právě držel onu drahocennost v ruce a uslyšel hlas svý mámy, leknutím půllitr upustil a ten se mezi našima nohama na chodníku rozletěl na malé kousky. Ve stejný okamžik, kdy z kola seskočil pan Lukavec, Peťanův táta a majitel malovanýho půllitru. K jeho polobotce doletěl jeden ze střepů, z něhož se na něj unyle usmívala tvář krásné rusovlásky. "Co to je?" zařval, pohlédl na paní Raisovou a zahučel víceméně pro sebe: "Babo bláznivá..." To jsme se už ale pakovali. Za námi zněl baryton pana Lukavce: "Peťane, dostaneš do tlamy!"
Venca, kterýmu říkáme Spisovatel, to podle Karla Václava Raise, je jako z kozy duch a přitom má nejtlustšího tátu z Nymburka. Váží určitě sto šedesát kilo, ale nikdo to neví přesně, ani pan Rais sám, protože, jak tvrdí, každou váhu strh a do uhelnejch skladů ho nepustili. Naše máma říká, že za to nemůže, že je nemocnej, ale já vím svý. Houbeles choroba, rozežranej je! Vždycky když pošle Vencu nakoupit, chodíme s ním. U řezníka v malinkatém krámku na Boleslavské ulici je známej jak falešná pětka. Ani nemusí říkat, co chce a už růžolící pan Malík hlaholí: "Á Venda a jeho parta. Pěkně vítám! Tak co to dneska bude?" A aniž čeká na odpověď, hned pokračuje: "Pro pana Raise pěknou tlačenčičku, tady máme jednu prasklou, to má pan Rais rád, když je to pěkně nasáklé sósem, a dvě kila bůčku, takovej pěkně tlusťoučkej pečenej bůček nakrájenej na tenko, ten se jen rozplyne na jazyku... to je úplná báseň... co říkám báseň, to je symfonie, kam se hrabe Ludvík Bétovenů, a ještě dáme kilíčko kližky a kousíček zadního na gulášek a dvě kila nožiček." "A eště dvě kosti na polívku a čtyřicet deka gothaje," dodal Venca. A to byl nákup na neděli. Vždycky když jdeme z řeznictví, kupuje si v mlíkárně Venca smetánek nebo jogurt ve skleněný flašce. "Musím si spravit chuť, z toho masa se mi dělá blbě," tvrdí s bledou tváří.
Pan Rais pracuje v dílnách a protože má spotřebu neodpovídající výdělku, chodí po práci natírat po městě kandelábry, aby si přivydělal. Dřív než ovšem po třetí hodině odpolední vezme štětec do ruky, musí "něco málo" pojíst. Sám o tom jednou, když přišla řeč na laskominky, s obrovským zaujetím vypravoval: "To já vyjdu z tý fabrický vrátnice a už mě to táhne do toho Semafóru a tam já za sklem toho chladícího pultu vidím ty salámy a saláty a sejry a já si poroučím dvacet toho a patnáct deka polskýho a patnáct tamtoho a dvacet dečka imitace a třicet vlašáku a dvanáct housek a půlku chleba a hořčici a čtyři píva a hrnu to do košíku a já už když jdu k pokladně, tak to nemůžu vydržet a už si do toho točeňáku musím kousnout a zaplatím a ten kabanos držím v ruce a už mezi dveřma ho s houskou žeru a před krámem si sednu na obrubník a koušu střídavě ty salámy a prstama nabírám ten vlašskej salát a zapíjím to světlou sedmičkou..." Na jeho kulatém obličeji se ve chvíli, když o jídle mluvil, stejně jako když jedl, rozhostil výraz blaženosti. V okamžicích, kdy neměl po ruce žádnou potravinu, se však tvářil nešťastně až nepříčetně.
Pan Rais jezdí s námi na pionýrský tábor v Orlici. Dělá tam správce. Je to obětavý člověk, o všechny nedojedky, co v kuchyni zbydou, se postará. Jednou přivezli buřty - večer se měl konat táborák - ale zdravotnice po jejich prozkoumání nekompromisně prohlásila, že "jsou jeté". A tak jsme, jak se říká, ostrouhali. Ne ovšem pan správce. Jako dnes ho vidím. Sedí na schodech před hlavní budovou, mezi koleny má veliký škopek, co v něm normálně zadělávají na buchty pro celej tábor, a z něj, jako nekonečný vlak do tunelu, se do jeho útrob sune jeden lesknoucí se buřtík za druhým a třetím a desátým a třicátým pátým...
Jednou paní Raisová upekla dva pekáče buchet. K snídani pro čtyřčlennou rodinu. Jelikož ale dobře věděla, jak by to dopadlo, až se starej vrátí večer domů, dala oba vrchem přiklopené pekáče nahoru na kredenc v kuchyni a před ně postavila kufr, který tam normálně ležel. Spokojena, jak dobře snídani pro zítřejší ráno ukryla, šla spát.
V kuchyni se po třech talířích koňského guláše s třiceti knedlíky k večeři, celkem slušně zasycen, uložil na kanape ke spánku i pan Rais. Po půlnoci ho ovšem vzbudil hlad. Převaloval se na otomanu, došel se napít vody, snědl tvrdou patku chleba, která se povalovala na stole, a ne a ne zabrat. Jak mu tak zrak bloudil po stropě, všiml si v přítmí, že na kredenci je něco jinak. "Proč ten kufr stará postavila?" ptá se sám sebe. Po chvíli vstal, aby ho vrátil do původní polohy a ejhle, za ním jsou dva pekáče...
Když ráno paní Raisová šla dát dětem snídani, divila se, že táta vypad z baráku a ani se nenajedl. Sundala zpátky narafičený kufr, postavila pekáče na stůl a... V tu chvíli byla na mrtvici. Nezbyla ani jedna buchtička.

Pokračování....

    Další díly

Foto © Jan Řehounek

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 10. 2007.