Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (4)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Pokračování...

S
eděli jsme na zdi ohrady a klátili nohama. Na balkónech bylo mrtvo, jenom inženýr Baborský schovaný za Rudým právem pokuřoval čibuka a paní Kaufmannová naklepávala na zábradlí peřiny.
Z přízemního okna se za sítí proti mouchám ozvalo: "Ferďásku, skoč mi nakoupit!"
Jdeme s Ferdou. Rádi chodíme do konzumu, kde pan Veselý za pultem vyndává z regálů pytlíky s moukou, rohlíky loví z velikého koše, uctivě nabízí zaručeně čerstvé hovězí ve vlastní šťávě v plechovce a nejnovější novinky Vitana vaří za vás.
Rovnal to na pult a tužkou, kterou nosí za uchem, bleskurychle psal účty, loučil se sladkým "Služebníček!" a "Budu se těšit!" a nás, kluky, oslovoval "pane" a vykal nám.
"Kulatej chleba a sedmivaječné těstoviny!" poručil si Ferďásek.
"Samozřejmě, pane Jakubče, jeden chlebíček, pěkně vypečený nebo snad světlounký? Takže raději krásně zlatavý... to máme pět dvacet... a sáček ohýbaného potrubí, snad nebudete stavět ropovod? Cha cha, to byl jenom vtípek, kolínka, to je výborné jídlo, já je mám rád. Také je máte, pánové, rádi?"
Zatvářili jsme se znechuceně a zavrtěli hlavou, což ale pana Veselého nikterak nevyvedlo z míry.
"Taková kolínka s mákem," mlasknul, "hodně ocukrovaná, máslem pomaštěná, to je lahůdka... já totiž miluju sladká jídla..." Zahrabal v šuplíku a vrátil Ferdovi na zmuchlanou papírovou bankovku pár mincí a každému nám přidal "od cesty vítr do pusy" - bílý mentolový bonbón.
"Děkuji vám, pánové, národní podnik Pramen a moje maličkost jsme vám k službám!" hlaholil za námi.
V sousední mlékárně zarachtala paní mlékařka odměrkou v obrovském kotli a zatímco nalévala do modré bandasky dva litry mléka, nadzvedl jsem skleněný poklop na pultě a natáhl do nosu tu hrozně krásnou vůni olomouckých syrečků.
"To je síla, jako když se zuje nádeník!" znalecky zhodnotil jejich kvalitu Brďa. Na rohu před Mototechnou jsme si každý zatočili bandaskou, jen tak, ze cviku, bez zatočení by to nebylo vono.

Jednou jsme, zrovna na tom samým místě, potkali Fanánka Dvořáka. To je takovej rozmazlenej spratek z městskejch baráků naproti Nároďáku. Šel pro mlíko. Kluci mu ukazovali ňáký obrázky auťáků, a já zatím na odložené bandasce trochu natáhnul očka držadla. Když šel zpátky, už s mlíkem, vyhecoval ho Ferda řečma, jako že to neumí a je srab, aby zatočil. Fanánek silným švihem roztočil hliníkovou bandasku a když byla tak asi ve směru na půl jedenáctou, tak se tou šílenou odstředivou silou vyvlíkla z natažených oček a obrovským obloukem letěla nad Boleslavskou ulicí jak raketa a pak buchla na dláždění, gejzír mlíka vychrstl víčko a my viděli, jak se krásná lesklá bandaska deformuje a stává se z ní zmuchlané něco, za co Fanánek dostane doma parádní vejtřep. A taky že dostal. A pak už si nikdy bandaskou nezatočil.

Ve škole vypukla žloutenka. Dostal ji nějakej kluk z pětky, a my si teď kvůli tomu blbečkovi musíme mejt ruce v lavórech se smradlavou dezinfekcí. Vyhejbáme se tomu, jak můžeme, ale některý učitelky mají ze žlutý choroby tak šílenej strach, že nás nechávají na začátku hodiny nastoupit do řady a každej si musí ruce do toho humusu namočit.
Zazvonilo a Hapina Hamplová nás podrobila tomu hnusnýmu obřadu. Když si pracky namočil Venca Šašek, utřel si je po návratu do lavice o flanelovou košili Jardy Vaňouse. Ten zareagoval tím, že mu vzal penál a přes půl třídy ho elegantním obloukem, jak mistr světa v basketbalu, hodil do kýble s dezinfekcí. Vycáklo to, jako když vybuchne sopka, Hapina a Pepča Horák byli celý mokrý.
"Vaňous! Ty grázle! Už toho mám vážně dost! Okamžitě mi přines žákovskou knížku!" ječela učitelka, vyškubla Jardovi žákajdu a čmárala mu poznámku: "Znečistil svému pedagogovi oděv, zničil spolužákovi pomůcky a choval se drze."
"Zas dostanu doma do držky. Počkej, ty mameluku, to si vypiješ!" syknul Jarda po návratu na místo.
Ve třídě byl až do konce hodiny ruch, kterej se Hapině nedařilo zvládat. Stejně se nemohla soustředit na výklad, každou chvíli si přičuchla k rukávu svýho kostýmu a zatvářila se zdrceně.

Asi za tři dny přišla Vaňousova chvíle odplaty. Jurečková zběsile nadepisovala při chemii na tabuli pro výklad v hodině nějaký nesmysly - í, itý, ičitý, ičelý, a Venca, kterej večer čuměl dlouho na televizi, usnul.
Když už Jůrie psala asi dvacátej řádek, šťouchnul Jarda do Vency a do ucha mu zahučel:
"Máš jít smazat tabuli!"
Šáša, vytrženej ze sladkého spánku, vyskočil, došel k tabuli, kde právě učitelka skončila a udiveně sledovala, kam ten kluk kráčí, popadnul houbu a její pětiminutovou usilovnou práci smáznul. Hodil houbu do umyvadla a pochodoval zpátky. Celá třída napjatě sledovala, co se bude dít...
Jůrie Fůrie se několikrát nadýchla, jako když má astmatický záchvat, a pak ze sebe vypravila jenom:
"Šašku! Co to má znamenat?"
Venca se otočil a nic netuše odvětil: "Dyť sem to smazal pěkně, né..."
"No právě! Co si to vůbec dovoluješ!? Kdo ti to nařídil?"
"Vaňous..." ukázal prstem na souseda totálně zblblej Venca. "Ještě ta svoje alotria sváděj na někoho jiného. Přines mi laskavě žákovskou knížku!" sípala úča. "A ty se neškleb!" utrhla se na Vaňouse a přidala na hlase: "Bude tady tichóóó!"
Do žákajdy Šaškovi napsala:
"Mařil učitelce vyučovací proces tím, že svévolně mazal tabuli, a při vyšetřování se snažil očernit spolužáka. I když ani ten není žádný svatoušek."

Pokračování....
    Další díly

Foto © autor

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 10. 2007.