Elena Jaroševská – Ondřej Suchý: Moje Rusko (19)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

   Ruská verze 

XIX. část seriálu

Ruská redakce Radia Praha – vysílání do zahraničí Český rozhlas 7 – uvádí od 5. listopadu 2006 novou rubriku „Moje Rusko“. Rusko z českého pohledu během více než půl století. Sovětský svaz a jeho oficiální ideologie a kultura a obyčejní lidé, ruský jazyk, kultura, umění - hodně Čechů chápalo, že to jsou dva odlišné světy.
O tom, jak se křížily tyto dva světy v jeho vlastním životě, vypráví každou sobotu Elena Jaroševská při rozhovoru s Ondřejem SuchýmONDŘEJ SUCHÝ, publicista, spisovatel a textař. Na webu http://www.radio.cz/ru budete také pravidelně nacházet obrázky a fotografie z archivu Ondřeje Suchého, v pořadu pak zaznějí písničky z jeho soukromé fonotéky. Těší nás, že se s tímto naším dlouhodobým seriálem budou mít možnost setkávat v ruské i české verzi také čtenáři Pozitivních novin!
Elena Jaroševská
ruská redakce Radio Praha

37.

Zdravím vás, přátelé!
Dnes se ještě jednou vracím k filmu Májové hvězdy (Majskije zvezdy). Byl to druhý československo-sovětský koprodukční film, čtyři drobné příběhy, odehrávající se v květnových dnech roku Michal Staninec ve filmu Májové hvězdy 1945. Film natočil v roce 1959 režisér Stanislav Rostockij. A v příběhu Dušan a generál si v něm po boku Alexandra Chanova zahrál šestiletý Míša Staninec, dětský filmový herec, který na přelomu padesátých a šedesátých let zazářil celkem ve čtyřech filmech.
Před časem jsem se zde zmínil o tom, že se mi podařilo vypátrat kde a jak tato někdejší dětská filmová hvězda žije. Končil jsem větou: ‚Už se těším, až mu napíšu „májový“ dopis.‘ Ten dopis jsem skutečně napsal, v něm řadu otázek, a doktor Michal Staninec, úspěšný stomatolog ze San Franciska, mi na něj nedávno odepsal.
Na otázku, jaké vzpomínky má na režiséry s nimiž točil, odpověděl: „Všichni byli na mě hodní. Pamatuji si nejlépe pány režiséry Milana Vošmika a Stanislava Rostockije. Oba byli moc prima. A co se mi na filmování nejvíc líbilo? Těžko říct. Ve filmu Vstup zakázan byla krásná příroda a různá dobrodružství v lese a u řeky, v jiných filmech jsme pracovali v ateliéru, kde bylo plno zajimavých věcí, jako třeba umělý sníh, který na nás sypali. Pro malého kluka to bylo opravdu fantastické! Z natáčení filmu Májové hvězdy si pamatuji na umělý kouř, který se dělal tím, že se pálil takový prášek. Samozřejmě, že jsem si trochu toho prášku vymohl na hraní!”
Na dotazy, zda bylo později pro Michala Stanince těžké rozhodování, jakému povolání se v životě věnovat a zda se mu někdy nezastesklo po světě filmu, jsem dostal odpověď:
Michal Staninec – dnes„Já miloval chemii, ale po pár letech studia jsem se zaměřil na biochemii, až jsem nakonec přišel na to, že mě baví miniaturní ruční práce a tak jsem přesedlal na stomatologii. V tomhle svém povolání jsem spokojen. Po filmu se mi sice občas zastesklo, ale v USA jsem k němu neměl přístup. Je to práce spojená se slávou, ovšem také s rozháraným životem a tak nevím, jak by můj život ovlivnilo to, kdybych u filmu zůstal.“
Na filmy se prý dívá velmi málo, věnuje se spíše sportu a muzice. Když už, tak má z filmů radši ty staré, klasické, z moderních pak ty, které mají alespoň trochu intelektuálního zaměření, i když dobrý dobrodružný film prý také není k zahození.
A na který český film ze svých klukovských let rád vzpomíná? Na ten, který slavil divácké úspěchy i na plátnech ruských kin: Byl to Fantom Morrisvillu, ve kterém hrál populární zpěvák Waldemar Matuška. Nu a právě písničkou z filmu Fantom Morrisvillu v Matuškově podání budu tuto dnešní vzpomínku na dětského herce Míšu Stanince končit. Nechť je malým pozdravem jak jemu, tak i všem dalším divákům-pamětníkům, rozhlasovým posluchačům Já se s vámi loučím a těším se brzy opět na shledanou! 

38.
Franta Sauer
Dobrý den, přátelé!
Dnešní moje vzpomínka se bude tentokrát od předchozích lišit. Dostaly se mi totiž do rukou rukopisné vzpomínky českého filmového a divadelního komika Fandy Mrázka. Zemřel v roce 1970, své paměti napsal před více než čtyřiceti let a ty dodnes zůstaly nevydány. Objevil jsem v nich jednu veselou příhodu, která se odehrála v Praze při návštěvě nejslavnějšího ruského pěvce všech dob, basbarytonisty Fjodora Šaljapina. Mimochodem – víte, že na pražské konzervatoři studoval operní zpěv u Šaljapinova žáka, profesora Karenina, náš Karel Gott? Teď však už k té historce:

Když přijel Šaljapin do Prahy, hostoval karlínském divadle v Borisi Godunovi. Celá Praha přišla obdivovat jeho jak pěvecké, tak herecké umění a zpěváci z Národního divadla, kteří už nedostali lístky, šli na jeviště statovat, jen aby nepřišli o požitek vychutnat si jeho velké umění.
A Fanda Mrázek vzpomíná:
„Po představení Šaljapin pronesl přání vypít sklenku dobrého vína. Jaký div, že ho obdivovatelé zavedli mezi kumštýře do známé vinárny Kumanovo. Jeho příchod způsobil v hereckém světě veliký rozruch, ale po chvíli se zase vše veselilo obvyklým tempem. Zpívaly se národní, časové i nečasové písničky a Šaljapin se cítil jako doma. Velmi se mu zde líbilo a právě v ten moment si k němu přisedl Franta Sauer, který byl v Rusku a spustil na něho jeho mateřštinou.“

Tady bych rád Mrázka doplnil: Franta Sauer byl známý žižkovský výtržník, spisovatel, kumpán Jaroslava Haška a první vydavatel jeho proslulého Dobrého vojáka Švejka.

„Šaljapin byl mile překvapen,“ pokračuje Mrázek, „a pustil se s Frantou Sauerem do rozhovoru. Pojednou Franta řekl: ‚Mistře, zde jsou výlučně kumštýři, mnozFranta Sauer s oblíbeným předmětem v ruce - lahví rumu í z nich mají velmi hluboko do kapsy a na Vás byly vstupenky prachsprostě drahé. Udělal byste jim nezapomenutelnou radost, kdybyste něco zabasil.‘
Šaljapin se nedal dvakrát pobízet: ‚Charašo. Zazpívám!‘ Franta povstal, zatleskáním si zjednal ticho a řekl: ‚Přátelé, Můj přítel Šaljapin se uvolil vám zazpívat několik písní. Tak ticho, prosím! Pajďom,‘ obrátil se na slavného pěvce. Ten spustil. Ticho, které při jeho písni nastalo bylo ticho před bouří, která se rozpoutala po dozpívání. Nadšení přítomných neznalo mezí! Šaljapin byl nucen přidat, a protože se mu to líbilo čím dál tím víc, zpíval celou hodinu. Franta se zatím od něho tiše odpoutal, vzal klobouk a šel od stolu ke stolu: ‚Hoši, pro chudé kumštýře od mého stolu,‘ šeptal, a každý v nadšení dával co mohl. Po dozpívání Franta za všechny srdečně a vzletně Šaljapinovi poděkoval a pozval ho na druhý den, což Šaljapin musel s těžkým srdcem odříci, poněvadž už odjížděl. Pronesl řeč, ve které zdůraznil, že se ještě nikde tak dobře nepobavil a za všeobecných ovací opustil lokál.
Franta po jeho odchodu vysypal obsah klobouku, spočítal peníze a řekl: ‚Vidíte, janci, teď se bude žít! Tohle se nechá tady na dluhy, které tu máme, tohle se dá jako předplatné na týden a tohle zanesu do sousední kavárny Tůmovky, aby tam věděli, že dluhy platím! Vrchního Kejře jistě ranní mrtvice, ten už nevěří, že něco dostane,“ cenil se.
Měsíc se v Tůmovce Frantovi klaněli až na zem, v Kumanovu pak celému stolu kumštýřů, kteří by byli pili neustále, kdyby nad jejich útratou nebděl šenkýř ‚Příděl vyčerpán!‘ prohlásil jednoho dne a tím zanikl zlatý sen o věčném trvání "ŠALJAPINOVY NADACE", jak toto popíjení nazval Franta Sauer, kterému se život vrátil zase do starých kolejí…“


Tak to byla jedna zapomenutá historka z dávné minulosti. Příště už se vrátím ke vzpomínkám vlastním, z minulosti méně vzdálené. I když pár desítek lez nazpět to vlastně také bude. Těším se na setkání s vámi. Pěkné dny příští vám přeje váš Ondřej.

                     

Vzácná fotografie z cesty po SSSR v roce 1934 - Franta Sauer je nejvyšší postavy, uprostřed, v bílé košili s kravatou a s rukou v kapse…

Foto © z archívu Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 10. 2007.