Miroslav Sígl: Selský stav a pole nezoraná

Rubrika: Literatura – Doporučení

Co všechno se muselo odehrát v duši naší velmi známé historičky - autorky literatury faktu Zory Dvořákové (*1934), že až teprve nyní předstupuje ke svým čtenářům s tematikou našeho někdejšího selského stavu a příběhem jeho protagonisty, který 17. prosince 1964 slavil v kruhu rodinném své pětasedmdesátiny? Vždyť až dosud ve svých dosavadních 19 dílech poutavě líčila životní osudy významných lidí našich dějin (mj. J. V. Myslbeka, Josefa Zítka, T. G. Masaryka, Miroslava Tyrše...) a po listopadu 1989 se zaměřila na události spojené s komunistickým totalitním režimem, jak o tom svědčí tituly jejich knížek, opět mj. Z letopisů třetího odboje, Smrt pro tři ministry, Politikové na útěku a dosud nejobsažnější je z nich kniha o Miladě Horákové a Milada Horáková o sobě.

Dvacátou (tedy jubilejní) knížkou naší pilné spisovatelky, historičky a také sochařky (vzpomeňme na její polychromované plastiky a účast na světové výstavě v Montrealu v roce 1967) je zelený titul Zkáza zeleného čtyřlístku (nakladatelství Eva – Milan Nevole, Praha 2007, 188 stran). Na jejím počátku to byla pouze povídka poslaná do soutěže Zemědělských novin v roce 1965, a to ještě pod pseudonymem Vojta Matušů. Při ocenění jí porota doporučila povídku vydat knižně: „...ale je třeba vyvážit negativní vyznění špetkou větší pozitivnosti..., když se tomu dá pár pozitivních poznámek, bude to mít naději na vydání...“. Neuspěla se svým neměnným postojem v době, kdy se sice blýskalo na lepší časy, leč komunistická strana byla stále ještě u moci, a to i v těch nakladatelstvích.

Rukopis ležel celá desetiletí v šuplíku a nebýt jednoho zájezdu našich politických vězňů do Izraele, asi by to ještě chvíli trvalo, než by se k původnímu rukopisu autorka vrátila. Byl mezi nimi také předseda zemědělské sekce Otakar Raulím, který si za komunistů užil „své“ a při jednom rozhovoru si posteskl, že vychází u nás mnoho knížek, že paní Dvořáková už také leccos sepsala, ale stále nám chybí vylíčení osudů zlikvidovaného selského stavu, který vlastně v českých zemích zanikl úplně a s ním i jeho symbol zelený čtyřlístek.

Ano – pole nezorané zbývá ještě pro mnoho dalších autorů. Přitom naše země měla v minulosti desítky venkovských romanopisců, vznikly celé ságy selských rodů, ale jakmile se rozoraly meze po únorovém rozkazu z roku 1948, změnila se naše vesnice. Sedlák, komunisty nazývaný kulak, se stal třídním nepřítelem, za vlády komunistů, spojené s nelidským násilím a zlem, selské grunty majitelé museli opouštět, soukromé hospodaření nebylo povoleno, vztahy mezi lidmi byly nadlouho narušeny, nemluvě o pronásledovaných rolnících, z nichž mnozí skončili na šibenici, v nejlepším případě v jáchymovských dolech nebo u tzv. PTP (Pomocných technických praporů v armádě beze zbraně).

Ještě mnohokrát se vypravila naše autorka za vypravěčem svého příběhu kdesi na Slánsku, aby dílo dokreslila o některé nové postavy, skutečnosti, události a epizody. Historické vzdělání ji nutně zavedlo do archívů a k zápisům venkovských Akčních výborů Národní fronty, které rozhodovaly o socialistické budoucnosti tím, že napřed je nutné zlikvidovat tisíce hospodářů, kteří až dosud mysleli „jen na sebe, svůj blahobyt a grunt“. S tím musí být konec! Z těch zápisů čiší dodnes chmury, zoufalství, strach, závist, nenávist – nejhorší vlastnosti lidského plemene.

Sešli jsme se s naší milou paní Zorou Dvořákovou při křtu knihy v Akademické kavárně, kam přijeli přátelé z Klubu Patria ve Slaném a Kladna, kde léta působila, gratulovali historici, představitelé Konfederace politických vězňů, kolegové z Klubu autorů literatury faktu, z Klubu přátel Milady Horákové, v němž autorka vede redakční radu jeho časopisu Masarykův lid.

Kéž by knížka oslovila co nejvíce čtenářů, dostala se do rukou a myslí i naší mladé generace, která o minulosti své země ví žalostně málo, a o té nejnovější snad ještě méně. Právě jsem ji sám dočetl jedním dechem, je pravdivá, pravdoucí, lidská, dojemná. Taky možná porozumí tomu - slovy vypravěče knihy – proč se někteří lidé kvůli rodině, kvůli dětem dokáží ohnout a pokřivit se. Anebo proč se jiní lidé dají koupit, uplatit a proč nakonec selžou... Každý čtenář nad ní snad by měl pochopit, že i zmařené naděje musí přežít a že se musí jít dál. Vždyť i ta zeměkoule se stále točí a točí a letí svou vyměřenou dráhou. Až budete knihu číst, poznáte, že jsem ji skutečně dočetl do poslední řádky, kterou jsem právě citoval.

Copyright ©

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 10. 2007.