Josef Fousek: To nejlepší z Fouska

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět


TENHLE  KRÁSNÝ SVĚT

Kdyby mě Pán Bůh
znovu vrátil
na tenhle krásnej svět
chytil bych šanci za pačesy
a ze země ji zved'

Začal bych žít a zcela jinak
než jak jsem před tím žil
teprve pozdě pochopil jsem
co vše jsem promarnil

Že krása není
v lesklých fárech
a majetek je brak
co lidská srdce zotročuje
a z duší dělá vrak

Já vážil bych si každé lásky
pro děti blázna hrál
co rozdá úsměv
s pohlazením
a jde zas o dům dál

Já vážil bych si prosté písně
a slova která nosí žal
bych na úhory opuštěné
jak plevel v noci zakopal

Jen trochu zdraví
chléb a vodu
a cesty které skrývá les
pokorně šel bych
za hvězdami
bez diplomů a bez peněz

Odpouštěl jiným a také sobě
a zlobu nechal v koutě tlít
tuhletu pravdu za života
já blázen měl jsem pochopit

Že světem nejdou
jen mé kroky
že stejní jsme jen jiný šat
že kdo chce dostat
trochu štěstí
sám druhému je musí dát

Že kolem mne je spousty očí
co samotou jsou zemdlené
že spravedlnost nepodplatíš
a každého Smrt dožene

Kdyby mě Pán Bůh
znovu vrátil
na tenhle krásnej svět
chytil bych šanci za pačesy
a ze země ji zved'...

                                    



ČASTOKRÁT /1997/


Častokrát dětem závidím
Že mají v očích třpyt
Jdou šťastně jarní ulicí
A nemohou nás pochopit
Že také my jsme věřili
Na život na lásku
A každý den byl úchvatný
Jak kniha obrázků
A kdo měl víc než padesát
Ten starcem se nám zdál
Já ve slovníku nehledal
Ta divná slova - závist žal
I peněz měl jsem pramálo
A bylo mi to fuk
Já myslel že jsem dospělý
A byl jsem stále kluk

Oči a srdce jako zvon
A noci plné zázraků
A tak jsem ani netušil
Že přijdou chvíle soumraků
Co všechno navždy odválo
To nikdo nazpět nevrací
Je marné truchlit nad činy
Co člověk cestou poztrácí
Někdo má berli někdo hůl
Vlasů je méně vrásek víc
A přesto jako před léty
Mé oči hledí na měsíc
Na hvězdy něžné mihotavé
Na dálky kde prý Pán Bůh je
Co bude potom − ptám se tiše
A vezmou-li mne do ráje

Já nechtěl bych tam
− přiznám se vám
Já tenhle svět rád nad vše mám
A mrzí mne že jeho krásy
Už asi nikdy nepoznám
Vždyť každý den je originál
Ať prší nebo sněží nám
Na každou chvíli co jsem prožil
Jak blázen dál si vzpomínám
Je skvělá tahle Modrá země
Za každý úsměv dík jí vzdám
Jsem starý dědek − promiňte mi
Že se vám dneska zpovídám

přátelům
Olze a Mirkovi Hudečkovým

NEMÁM RÁD

Nemám rád ty co jen nadávají
sliny jedu
jen ve svých slovech mají
všechno špatné
jen sami jsou bez kazu
lžou že žijí jak svatí
bez podrazu

Nadávají na všechno
všem a všemu
po setkání
rychle si brufen beru
hlava bolí
z těhletěch lichejch řečí
vyhýbám se těm
co jen pořád brečí

Hlupák chodí
a čeří dobrou vodu
jako škodná leptá tě
bez důvodu
žlučovitě rozbírá politiku
vysvětluje kam by
ved' republiku

Stýská se mu a nosí staré šaty
na hranici by zpátky
dal zas dráty
rád je v kleci
kde jisté zrní žvýká
svobodu ne
− miluje žalářníka

Vím že není všechno
jak kdysi bylo
mnohý říká
Tenkrát se lépe žilo
bodejť by ne
byli jsme přece mladí
a žádný režim
tohleto nenahradí

Přeji dětem
ať mají hezké chvíle
černá černou
a bílé vždycky bílé
nedělme se na levé na pravici
život ničí závist
− hloupost a fanatici

Máme se rádi?

Nejsem pánbíčkář a falešný modloslužebník. Vážím si těch, kteří ve víře nalézají sílu a naději – a nevnucují ji jiným. Ctím víru, která neškodí druhým, nýbrž je založena na opravdové lásce k bližnímu.
Mám hodně přátel mezi duchovními osobami, mám známé mezi hospodskými kumpány, znám i slavné celebrity a postavy naší kultury, ale nejvíce obdivuji svou ženu Jarmilu.
Říkala mi nejen hezká slova povzbuzení, ale i věty, které se sice špatně poslouchají, ale jsou pravdivé. Vím, že nikdy nezbohatnu, nebudu mít vilu s bazénem, chalupu v Beskydech, jeepa, kolt v podpaží a dogu na vedlejším sedadle. Ale o to přece nejde. K životu stačí, aby nebyl hlad a bylo se čím přikrýt, když fouká studený vítr.
Teď možná zlehčuji význam peněz. Kupuji si léky na artrózu, na posílení imunity, vitaminy, ukázněně popíjím červené víno a občas malé pivo, dávám dárečky vnoučatům, rád se projíždím krajinou podél Berounky v autě – to vše není zadarmo.
Již dávno nejsem otrhaný hippie. Nikdy jsem neměl nové auto, a každou starou káru, kterou jsem koupil pod cenu, jsem měl rád.
Projel jsem Alpy, kus Evropy a nikdy jsem nezáviděl lesklá fára druhým. Když zkrátka člověk na něco nemá, nemá to závidět. Poznal jsem (a znám) hodně majetných občanů, kteří ani ve svých úspěších nenalézají štěstí a poklid.
Stačí se podívat na titulní strany bulvárních časopisů. Ale znám mnoho těch, jež žijí „z ruky do huby“ a chodí světem s bezelstnýma očima.
Vysedávám v malých bufetech a malých barech, při kafíčku pozoruji život.
Čtu z živých knih. Miluji Prahu, protože jsem v ní nalezl možnost seberealizace.
Projel jsem hezký kousek Světa.
Všude jsou lidé, kteří se chovají tak, jak jim dovolí zákony a osobní charakter. Přesto díky za Evropu, i když je líhní nepravostí a válek. Je krásná a vznešená, špatná a zkažená.
Bydlím v sídlišti, můj pokojík je velký 3 x 2 metry. Tam sním, píši, brnkám na kytaru, a naslouchám kosímu zpěvu.
Radiátor je pro mne táborový oheň a na mapách se znovu vracím do Hamburku, Sydney, Chicaga, New Yorku, Thassosu, Toronta, Vídně, Mnichova, Zürichu, Bodrumu, do stovky měst, které jsem spatřil.
Zavírám oči a pohlcuje mne dálnice, čelo mi chladí tříšť oceánů a moří. Krátké doteky dálek se prodlužují romantickou duší.
Jsem naivní snílek, který se trochu poučil kopanci od života. Ačkoli nejsem strom, podražen jsem byl mnohokrát. Nestěžuji si. Nemám zrovna zdraví gladiátora, ale v porovnání s opravdovým utrpením nemám právo hořekovat.
Když mne zrovna netrápí kolena, chodím a vnímám každý den, vidím s brýlemi, slyším s naslouchadlem a s chutí jím, opatrně, abych co nejdéle zachoval trochu rozviklaný chrup. Uvědomuji si, že už to není úvod, ale začínající kapitola.
Ahoj lidé! Odpouštějme si, a když se nesnášíme, alespoň se míjejme bez nenávisti. Zla jsou na světě plné fůry. Když spíláme a dštíme síru, pohlédněme do svých srdcí, jestli jsme lepší. Milujme dobré lidi alespoň tak, jako máme rádi své pejsky, svá auta, své domy a kočky.
Neubližujme dětem. Rostou do nejistoty s naším dědictvím. Děti stvořit je jednoduchá a zábavná činnost, ale stvořit jim hezký život, to už je těžší.
Jdu si namazat koleno francovkou. Venku svítá. Dříve jsem slýchával houkání vlaku a sirény ve Spojených ocelárnách.
Zívaje, šlapal jsem s krajícem chleba a termoskou kávy do práce. Z akátů v Leninově ulici padala rosa, od úst montérkových lidí stoupala pára. Bylo mi čtrnáct let. Šel jsem chlapsky, klackovitě, s cigaretou na rtu, pískal jsem si In the Mood a v duchu se mi chtělo brečet, že nemůžu být doma u mámy.
Teď slyším ticho! Ale to lžu. Nějaký idiot túruje venku svůj škopek. Nejraději bych ho kopnul do zadku. Vidíte, a je po lásce člověka k člověku. Máme se, my lidé, vůbec rádi? 

 Z knihy Josefa Fouska: To nejlepší z Fouska vydalo v roce 2007 nakladatelství Brána

Copyright © Tomáš Fousek

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 11. 2007.