Ze zápisníku zoufalého kuchtíka (4)
Jeden guláš lepší jak deset doktorů

Kuchtík velice dobře ví, že guláš si v žádném případě nezaslouží přívlastek obyčejný. Jde o krmi složitou, náročnou a vyžadující značnou dávku tvůrčí invence. Pokud se člověk bez fantazie zmocní kousku hovězího masa, nakrájí ho na kostky, mezi krájením připálí cibuli, vše podusí a zasype paprikou, nevznikne guláš, ale jakási podivná směsice nehodná jediného pohledu mistra sporáku. Dějiny pravého guláše mají kořeny kdesi v maďarské pustě, kdy pastevci večer sedli k ohni a připravovali si společně pokrm, který je nasytí a chuťově uspokojí. Takový pastevec se v Maďarsku jmenuje gulasch.

Kuchtík si po maďarském obyčeji nakroutí knír a přistoupí ne k vaření, ale ke tvoření. Začne krájet maso. Leč ne ledajaké. Ví, že se vyplatí u řezníka sehnat pravou a nefalšovanou kližku a naporcovat jí na střední kostky. Ty pokape olejem, potře paprikou a než připraví další, popřeje masu klid. Krájí cibuli, nejlépe polovinu váhy masa, stejně naloží i s několika paprikami a bramborami. Na sádle smaží cibuli, přidá vše ostatní a opeče. Podlije douškem červeného vína, zbytek z již načaté láhve rozvážně pro další inspiraci odlévá do sebe. Červená réva inspiraci dodala, a tak kuchtík uchopí ještě kousek uzeného bůčku. Má ho být přibližně polovina váhy použité kližky. Bůček přidá do kastrolu, poctivě vše promíchává a pomalu dusí. Nespěchá, neb dobře ví, že spěch není přítelem rozvážného kuchtíka. Pochoutku dochutí vždy trochou majoránky, pálivé papriky a nezapomene na nepatrné množství drceného kmínu. Tepelná úprava je u konce, vzniklou manu kuchtík odmítá čímkoli zahustit, neb příslušnou konzistenci zajistila cibule a navíc ví, že pravý guláš je vlastně hustá polévka... I to je důvod, proč z příloh preferuje bílý chléb a jen po velikém doprošování přidá noky; o knedlících odmítá jakoukoli diskuzi. Když se při jídle strávníci olizují, má autor vznešený pocit, že není jen kuchařem ale i osvětovým pracovníkem a lékařem. Guláš totiž prokazatelně léčí většinu všech známých neduhů a, přidá li se více pálivé papriky, údajně i malárii.
Nevídanou pochoutku se kuchtík naučil připravovat ne u Balatonu, ale trochu paradoxně na mořském pobřeží. Jezdil kdysi dávno po Jugoslávii a, stejně jako všichni turisté z Čech, byl velice bohatě vybaven devizami. Po zaplacení všech nutných nákladů mu na den zbývalo celých třicet korun, což na stravování v přímořských krčmách nebylo nejvíce. Svou příslušnost k zemi v srdci Evropy musel dávat, jako všichni ostatní, najevo tím, že s železnou pravidelností kuchtil před svou plátěnou vilou a vyvolával nefalšovaný údiv v očích turistů ze zemí, kde sice kapitalista zuřivě vykořisťoval, ale pocestný měl v cizině na oběd. Jednou, když na pánvičce opékal svůj oblíbený luncheon meat, všiml si, že osazenstvo sousedního stanu kuchtí cosi jako guláš. Leč nějak jinak, než byl zvyklý. Zvědavě nakukoval tak dlouho, až dostal ochutnat a dozvěděl se tajemství, které nyní nezištně předává dále.