Monika Petrlová: Bílosrstým ploutvonožcům v patách

Rubrika: Literatura – Povídky

Ostré polární slunce nedovolilo Atuat delší dobu koukat týmž směrem. Sluneční paprsky bezostyšně vypalovaly její siluetu na zeď jednoho z ledových domů inuitské vesnice. Byl to tentýž dům, v němž před sedmi slunovraty v bolestech přivedla na svět malého Okiho. Dům, který s Maem a jeho bratrem holýma rukama po dlouhé týdny stavěli. Pod krovem z mohutných velrybích kostí a za oknem velkým dost možná jako prodloužená délka paže se nacházel jejich domov: místo, kde i v ledovém království čas od času tají city.

***
To ráno ji vzbudilo naléhavé tleskání před prahem vlastního domu. Nikoho v tuto brzkou hodinu nečekala, o to větším překvapením pro ni byla návštěva Maa a jeho mladší kopie, jak by se švagrův syn Oki dal také žertem nazývat.
„Averidi,“ pozdravila stejně, jako se příbuzní ve zdejším kraji obyčejně zdravívají. „Co vás k nám přivádí?“ zeptala se po právu zvědavě.
„Averidi,“ odpověděl Mao. „Potřeboval bych dvě až tři loňské tulení kůže. Velikostí tak akorát na Okiho,“ objasnil důvod své návštěvy starší z dvojice Eskymáků a s otcovskou hrdostí v hlase hned dodal: „Čeká ho dnes první lov.“
„Takže Atuat konečně svolila?“ zeptala se Tula, jako by nevěřila vlastním uším.
„Ano,“ odpověděl, ale do očí se bratrově ženě raději nepodíval.

Bok po boku mlčky kráčeli ledovou pustinou. Praskliny pod nohama Okimu připadaly jako vrásky z tváře mohutného obra, vládce vší zimy. Mao v nich naproti tomu viděl všechny ty mrazivé vichry a sněhové bouře, které se oblastí věčného sněhu přehnaly snad už tisíckrát. Každá z těch prasklin v sobě schovávala vlastní příběh, řádky o zapadlých saních, věty o zamrzlých rybách i slova otisknutá v sobích kopytech. Starší i mladší z dvojice Seveřanů v ruce svíral vlastní harpunu. Jeden z nich suverénně, druhý spíše nesměle, ba dokonce až bázlivě: skoro by se zdálo, že mu v nestřenou chvíli musí jistojistě vypadnout z ruky. Mohutnějšího z lovců vždy dělil jeden až dva kroky od jeho druha. Jediný pohyb Maovy nohy běžně vydal za dva krůčky Okiho. Syn se tak po většinu cesty snažil držet tempo s obrovskými zády otce. Rovněž mírou vzrušení ten vzadu nápadně připomínal toho vepředu před dávnými lety. Kráčela tu poblíž sebe tatáž duše ve dvou různě starých schránkách.

Dnešek byl důležitým mezníkem v životě malého Inuita. Amulet, který mu matka pověsila na krk krátce po narození na ochranu před vším zlým, se zdál těžší než obvykle. Každičký milimetr jeho mrazem ošlehané tváře v sobě značil odhodlání. Odhodlání přímo úměrné výšce sedmiletého chlapce, který sotva dosáhne na váček s velrybími zuby visící na háku napravo od vchodu do iglů. Dnešek, třetí den po jarní rovnodennosti, byl něčím výjimečným. To, co však otce i syna, každého po svém, trápilo, byla nevědomost Atuat. Okiho matka by nikdy nedovolila, aby vzal Mao syna s sebou: podle ní měl na skutečné lovení ještě dost času. Mateřské strachování a obavy jsou zde, na drsném severu, o to větší, čím víc fouká vítr a čím intenzivněji sněží. A tak i v krajině, kde devět měsíců z dvanácti teplota kolísá mezi mínus čtyřiceti a mínus padesáti, mají matky strach. Matky, jejichž slzy zmrznou ještě dřív, než vůbec stačí vytéct z očí.

Mao s Okim měli namířeno k zátoce přibližně tři míle severně od vesnice. V tuto denní dobu zde bylo možné vybrat si tuleně téměř jako u stánku s mořskými plody uprostřed tržiště. Šlo jen o to si ho ulovit. Mao zvolil tuhle variantu záměrně: na lov grizzlyho bylo třeba nejméně trojice zdatných lovců, na tuleně stačily i dvě zdejšími podmínkami odkojené ženy, případně někdo takový jako Oki – dítě Severu, pokračovatel rodu, snad i budoucí vůdce tlupy… Vzrušoval ho ten pocit, že jediné bodnutí udělá z malého klučiny, který dosud lovil dost možná sardinky do sítě, skutečného Inuita. Pohled na syna oblečeného do tulení kůže jej zahříval u srdce.
„Měj na paměti, že polovinou úspěchu je zvolit správné mládě. To znamená vybrat takové, které je na první pohled nejlínější, a v nestřežené chvíli na ně zaútočit. Na otálení v Arktidě není čas, mnohdy je třeba se v sekundě rozhodovat. Je jen tenká hranice mezi tím, kdy je lovec ještě lovcem a kdy se sám stává kořistí. Hlad je zde řídícím principem: vede kroky veškeré zvířeny, která v kraji věčného mrazu žije,“ řekl Okiho otec vážně.
Oki však nekoukal na bílé klubíčko očima lovce, nýbrž dětskýma očima: těma, co by ze všeho nejraději vzaly tulení mládě do rukou a odnesly je domů ukázat mámě. Myšlenky na matku ho poněkud vyplašily: nebylo fér ji takhle oklamat. Cítil se kvůli tomu provinile. Stál tu teď kousek od sametového tuleně a namísto toho, aby se soustředil na lov své první kořisti, myslel na matku.
„Podívej,“ pokračoval otec. Než stačil Oki vůbec cokoliv říct, zasadil Mao bezbrannému mláděti ránu do zátylku. Klučina sykl úlekem. Jakmile zbylá tři mláďata vycítila nebezpečí, okamžitě se všemožnými způsoby snažila odplazit pryč. Největší z tuleňů naproti tomu pod párem nemilosrdných ostří setrval. Byla to síla, která se v lidské řeči zpravidla nazývá „mateřský pud“, jež přinutila zvíře i nadále zůstat v ohrožení. Tulenice lízala zraněnému mláděti ránu, z níž crčela krev, zvuk, který přitom vycházel z jejího hrdla, nápadně připomínal nářek. Zdaleka ne ten lidský, přesto však při tónu linoucím se otevřeným prostranstvím tuhla krev v žilách. Člověk, který je na každý lov vybavený desítkou různě špičatých hrotů, však podobné zvuky už ani nevnímá.
Mao odvrátil pohled od naříkajícího savce. Moc dobře si uvědomoval, že odteď se smrt stane nedílnou součástí Okiho života. Každá kořist mu na duši zanechá otisk asi takový, jako by v posmrtných sinusoidách každá substance měla svůj vlastní bod: od masa přes zuby až po kůži. Přesně tolikrát se mrtvola tuleně ještě promítne v Okiho životě. Slova jako vina či lítost přitom nemají ve slovníku Seveřana pražádné místo.

„Jsi na řadě,“ vybídl Mao syna k činu. „Zkus toho napravo, ten by mohl jít lehce,“ poradil mu přitom zkušeně.
„Pokusím se,“ odpověděl Oki způsobem, který sice nezaručoval dobrý výsledek, nicméně sliboval jisté úsilí. Pevně sevřel harpunu v pravé dlani a opatrně se zezadu přikradl k tuleni. Kopíroval týž pohyb, který mu před pár okamžiky předvedl otec. Mláďata však instinktivně vycítila nebezpečí: už nebyla tak snadným terčem jako prvně. Vždyť žádné z nich nechtělo skončit coby součást polární výstroje, případně jako hlavní chod večeře eskymácké rodiny.
Prvním pokusem hrot Okiho harpuny jen škrábnul zem: mládě tak akorát vyplašil, namísto aby je usmrtil.
„Musíš se uvolnit, jinak neulovíš ani poraněnou tresku!“ pronesl Mao do ticha zamrzlé zátoky. Mlčky pak popadl vlastní harpunu a nanečisto Okimu znovu předvedl celý akt vraždění. Namísto do mláděte však zapíchl hrot harpuny do sněhové krusty. To celé pak zopakoval ještě jednou. Nic netušící Oki si v tomtéž okamžiku vybral za cíl jiné z mláďat, to více nalevo. Svým nenadálým protipohybem tak překvapil nejen tuleně, ale i otce, který už pohyb napřažené paže nedokázal zastavit, pouze zmírnit. V pořadí třetí zásah harpunou se tentokrát nedobral požadovaného cíle: hrot zbraně skončil zabodnutý v chlapcově pravém stehnu.

***
Atuat tu známou siluetu poznala už z dálky. Byl to Mao: ten, který jí na znamení věčné lásky kdysi uvázal na krk náhrdelník z velrybích kůstek, muž, jehož tvrdé a mozolnaté dlaně za dlouhých večerů oddaně mazala sobím lojem. Byl jedním z lovců, pro něž trofej v podobě ženského srdce znamenala víc než stopadesátikilový grizzly.
Podle rychlosti, s jakou se k Atuat nyní blížil, soudila, že mu její amulet na lovu přinesl štěstí. Krvácející kořist měl hozenou přes pravé rameno. Váha, pod kterou se prohýbal v zádech, naznačovala, že by mohlo jít o něco většího. Barva kůže však prozrazovala tuleně.
Vyběhla muži vstříc ledovou pustinou, jako to ženy ve zdejším kraji obyčejně dělávají. Když ji od Maa dělilo několik posledních metrů, vykřikla leknutím: tělo, které měl její muž hozené přes rameno, nebylo tulení, nýbrž lidské.
Při pohledu do mužovy tváře, jenž bodal víc než čerstvě nabroušená kudla, se jí podlomila kolena. Polární svět jako by se na vteřinu zastavil. Byla to vteřina, v níž padla Atuat pod širým nebem na kolena a v modlitbách se rukama dotkla zjizvené země: přesně té, jejíž praskliny zdánlivě připomínají vrásky z tváře mohutného obra.  

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Martin Velek

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 12. 2007.