| S Evou Pilarovou jsem se seznámil již ve zralém „kmetovském“ věku. Jsme oba z generace 1939. Osobně jsme se setkali v divadle Semafor v osmdesátých létech, kde jsme byli občas hosty Miloslava Šimka v pořadech Pohoda vánoc a Zavěste, prosím, volá Semafor.
V roce 1995 jsem měl vystoupení pro krajany v Austrálii. Poblíže pódia se skvěl plakát s Evou Pilarovou, který hlásal, že Eva bude mít za čtrnáct dní koncert v Sydney. V té době jsem netušil, že nás spojí za dvanáct let společná práce na knize POHLAZENÍ. Nápad nakladatele Jindřicha Krause Eva uskutečnila a já jsem její fotoobrazy rád doplnil svými básněmi. Eva si nehraje na světovou fotografku. Nejen že dokázala, že je nehasnoucí pěvecká hvězda, ale má v sobě i poezii pohledu na zdánlivě obyčejné věci kolem sebe. Vrátím se ke vzpomínkám...V klubu Lávka mně Eva pokřtila spolu s Ivanem Hajnišem CD Nejkrásnější české Vánoce s Fouskem. V tom čase bylo právě po povodni a všichni ti, kteří Klub Lávka milují a ctí, pracovali na odstranění hrozných následků vodní záplavy. Před křtem mého CD šeptala Yvonne Přenosilová, které přátelé říkají Baronko, Evě Pilarové:
„Evo, tady na těch schodech si někdo brzo rozbije dršku!“ Ukazovala na provizorní schodiště k pódiu.
„A Baronka měla pravdu,“ říkala mi Eva, „za okamžik jsem spadla z těch schůdků a do krve jsem si sedřela holení kost. Dodnes tam mám jizvu!“
Vyprávěl jsem tento příběh přátelům v Bělé pod Bezdězem po svém vystoupení 23. února. A právě v té chvíli, kdy paní pořadatelka řekla − „Já mám paní Evu ráda, a určitě si tu vaši společnou knihu obstaráme do naší městské knihovny,“ − se ozvala zpráva na mém mobilu. Četl jsem nahlas:
„Pepíku, pozdravujeme vás s Janem, těším se na naší společnou knihu, začneme pracovat hned, jak se vrátím z New Yorku. Eva Pilarová.“
V březnu 2004 přijela s ostatními přáteli z divadla Semafor popřát mi k šedesátým pátým narozeninám. Vybrala si i můj text Jazzová nálada, který zhudebnil Erich Ciompa, na své CD Zlatý výběr. Také nesmím zapomínat, že mi Eva několikrát darovala skvělou moravskou slivovici se slovy: „Pepíčku, pouze malinkého panáčka denně, na srdíčko.“
Rád jsem své básně spojil s její fotografickou poezií. Svou prací dokazuje, že je nejen stálicí naší populární hudby, ale že má navíc cit a srdíčko pro poezii. A je úplně zbytečné vést hovory, zda dělá umění, či pouze koníčka. Ať tak, či onak, její obrázky jsou pohledem do krajin laskavosti.
Přeji Ti, Evo, aby tato kniha udělala lidem radost. Díky za tvé poetické fotografické vyznání. A za tu jizvu se omlouvám, zavinila to povodeň. Ale musím ti říci, že Řekové tvrdili, že bolestí člověk krásní. U tebe se to splnilo. A ještě něco:
„Zvu tě s tvými přáteli a všechny své čtenáře zítra 26. března v 16.hodin do Paláce knih v Luxoru na autogramiádu své knihy Na cestách s anděly. Tys mne pozvala na autogramiádu své kuchařské knihy Vaříme z klokaního masa. Při minulé autogramiádě své knihy Buďme k sobě vlídní, která má už druhý dotisk, jsem dostal od podpisování nespočetných knih zánět šlach. A tak tě prosím, vezmi s sebou, Evičko, francovku. Je to snad osudové nebo mne těžkosti vyhledávají.“
Sotva jsem položil telefon, kterým jsem volal Petrovi Spálenému, aby mu ploténka mezi čtvrtým a pátým obratlem zalezla zpět a nevyčuhovala jako mně a netrápila ho, ozval se mobil a můj přítel Kessler mi dával rady, jak na ploténku, kterou on má stejně a na stejném místě vyhřezlou. „Tak jste tři,“ ozvala se má žena Jarmila, „a ve třech se to lépe snáší...“
Měla trochu pravdu, i když to nepřeju ani svým nepřátelům a vůbec nikomu. Díval jsem se do knihy POHLAZENÍ a přemýšlel jsem, kde se v člověku bere ta nevysvětlitelná touha vytvořit vlastní snový obraz denně potkávané a prožívané skutečnosti. Eva si maluje fotografií svůj svět, něžný a laskavý, jako bychom všichni prchali od reality skutečnosti, a přesto vnímáme každý okamžik a víme, že je nenávratný. Snad právě v pohádkovosti a touze vidět svět svou duší, svým citem, je pravé podhoubí každého kumštu.
Dnes, kdy píši do počítače tuto kapitolu, jsem se vrátil z Prahy, ze Zličína, kde nás přivítali pánové z obchodního kolosu GLOBUS. Autogramiáda knihy Pohlazení uprostřed koupěchtivých občanů. Samozřejmě, že zboží mělo přednost a vyhrávalo nad naší knihou, ale ti, kteří přišli pro podpis do knihy, byli nějací jiní. Hledali jako my laskavost a jiný svět. Jen na chvíli. Před námi stála mísa s jahodami a s hroznovým vínem, slyšeli jsme hezká slova a odešly ode mne všechny neduhy. Snad proto, že Eva na mne působí uklidňujícím dojmem a „Teta“ Helenka mně nahlédla do očí a říkala: „Zbav se malověrnosti! Věř, že se uzdravíš bez operace!. Nevzdávej se!“
„Pepíčku, dáváš naději ostatním, všude slyším, že tě lidé mají rádi, tak neskláněj hlavu,“ řekla mi tiše Eva a moje žena Jarmila přikývla. Ona totiž slyší, jak v noci úpím a hledám polohu pro uvolnění skřípnutého nervu.
„Tvé fejetony a básně dáváme do internetových Pozitivních novin, tak nesmíš být negativní,“ smál se Václav Židek. „Přijel jsem sem až z Kolína nad Rýnem, abych ti řekl, že tvůj hlas v telefonu zněl hodně poraženecky.“
„A já přijela až ze Stockholmu, abych slova Václavova potvrdila,“ smála se paní Jitka. Pán, kterému Eva psala do knihy věnování, zaslechl náš rozhovor a s dovolením se připojil:
„Pane Fousku, bolesti páteře vám nikdy sice nezmizí, ale alespoň máte jistotu, že vám je nikdy nikdo neznárodní ani nezprivatizuje.“
Krátce po vydání knihy se ozvaly hlasy zapšklých kritiků, a tak jsem si připomněl svůj dávný aforismus ještě ze Semaforu: „ZÁVIST JE POT NESCHOPNÝCH!“ A potom jsem zaslechl za sebou hlas, který mne překvapil. „Paní Evo, a pane Fousku, jsem opravdu rád, že si mohu koupit tuto krásnou knihu a nechat si ji podepsat, opravdu rád...“
Přiznám se, že v první chvíli jsem měl ohromnou radost, že přišel pan prezident Klaus mezi lid. Vzápětí jsem poznal svůj omyl. Ruku jsme si podávali s imitátorem lidských hlasů Petrem Martinákem. Rozloučil jsem se s přáteli a GLOBUS zůstal za námi. Pochopil jsem, že i v zatracovaném komerčním globálním světě se dá nalézt kousek poezie, když jsem za sebou zaslechl:
„Šedivý muži, jest mi ctí, že vás mohu upozorniti, na vaší rozvázanou tkaničku u střevíce černého, kteráž dává naději, že si na ni přikročíte a rozbijete si dršku!“
Jarmila dělala, že nic neslyší. |
