Josef Fousek: Bílá pohádka

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

Miluji Vánoce a přiznám se, že je mně lhostejné, zda té době předvánočních nervozit říkají kýč, chaos, hektická doba nebo nervák... S každým rokem se má radost vrací a není založena na množství a láci dárků. Pokaždé říkáme: „Tyhle Vánoce nebudeme utrácet!“ A znovu utratíme všechno. Obraz Vánoc − sedím v koutě v panelákovém bytě, a pociťuji klidné blaho. Děti a vnoučci rozbalují dárky, voní vánočka, čaj s punčem a umělý stromeček září světélky z vietnamského tržiště. Stárnu, zuby odcházejí. „Můstky mám v ústech umělé, stromeček máme umělý, ale ta radost, ta je pravá! Ježíšek přichází!“ volám z kuchyně a cinkám lžící o sklenici. A za okny sněží. Padá z nebe ten Boží zázrak, jako by chtěl zakrýt všechnu lidskou bolest, trápení a samotu. Zjizvené ulice, silnice, města, všechno je v bílých šatech z Půjčovny svatého Petra. Pod okny capou dědečkové, babičky, nesou v kastrolech černou omáčku, kapra se salátem, balíčky s plyšovou kočičkou, a za nimi se ihned zakrývají stopy, jako by chtěly tu vánoční chvíli uchovat na věky. „Dědečku, proč je sníh bílý?“ ptá se mě vnouček. Snažím se vysvětlovat: „To je déšť a je zmrzlý!“ A vnouček mne opravuje: „To by byly kroupy, dědečku, chápeš to?“ A já vysvětluji dál: „Sníh je jemný déšť, a tam nahoře každou kapku malují andělé bílou barvou a tu barvu jim dává Pán Bůh ze skladu.“ Vnouček přikývl: „Sníh je bílý jako peřiny, ale nesmí se v něm spát, protože bys, dědečku nastydnul.“ Vnouček Matěj se věnoval svému skládacímu autíčku a ke mně se vrátila vzpomínka. S kamarádem Vláďou jsme usnuli na jedné toulce v lese u obce Doksy. Víno zavinilo, že jsme se nebáli hustého sněžení. Na štěstí jsme spadli z lavičky. „Pepiku, já myslel, že jsme v Nebi!“ Napili jsme se vína na počest života. Tuhle cestu jsme spolu udělali na oslavu přežití mého infarktu v roce 1987. Bylo hodně po půlnoci a já jsem cítil ohromně krásný pocit štěstí. „Už je půl hodiny Štědrý den.“ Přikývl jsem. Byla to noc, která se nikdy nevrací. Vnouček vyprávěl mé ženě Jarmile: „Babičko, andělé barví kapky deště na bílo a tu barvu kupuje Pán Bůh v Baumaxu v Kročehlavech u rybníka.“


POJĎ SE MNOU NOČNÍ PRAHOU


Haló pojď se mnou noční Prahou
Kam stíny nemohou
Tou nocí krásnou vlahou
Co šeptá pod nohou
Že prý zná touhy lidí
Na cestách za štěstím
Haló pojď se mnou noční Prahou
Měsíčním náměstím

V lucernách tančí víly
A zvony vyzvání
Líbej mne ještě chvíli
Než přijde svítání

Haló z Vltavy racek vzlétá
A bloudí v podloubí
Bojí se konce léta
A to je na "houby"
Milenci zmizí z parků
Zavoní listí dým
Na tácek z Pražských párků
Napiš mi něžný rým

Já Ahasvera svedu
Aby šel s námi tmou
Snad nemá srdce z ledu
Až spatří náruč mou

Haló činžáky Josefova
V jarmulce tichý splín
Franz Kavka škrpál zouvá
Na dlažbě kopretin
Na Hradčany se dívám
Z kavárny Slávie
Básníkům sbohem dávám
Má Praho adié

/bufet v metru − Praha 2004/

Ukázka z nové knihy Josefa Fouska: "Dobré jitro člověče" - vydal Euromedia Group -Knižní klub

Foto © Josef Fousek

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 12. 2007.