Pracoval jsem kdysi společně s velmi zajímavým člověkem. Byl vysokoškolsky erudovaný, inženýr strojař. Ve svém okolí, ale zejména tam, kde jej znali méně, nebo jen za příležitostných okolností, byl znám jako nenapravitelný až fatální pesimista. Vybudoval si tuto pověst vlastně sám různými výroky, z nichž snad nejznámější byl : „Oběsit jsme se měli jako mladí, teď to již nestihneme!“
Měl jednu zvláštní, neobvyklou schopnost: promyslet vznikající problém, odhadnout, jak bude řešen, jaké to bude mít důsledky, jaké jiné problémy z toho vzniknou, jak ty budou asi řešeny, co z toho vznikne atd.
Navíc se vyjadřoval velmi stručně, mnohomluvnost nebyla jeho parketou. Výsledkem bylo, že mu téměř nikdo nerozuměl, co a proč to vlastně řekl. I pro nás samotné to znamenalo, když něco řekl, plně se soustředit a zkusit si simulovat všechny možnosti daného problému, než jsme přišli na to, co to vlastně řekl. Museli jsme pak uznat, že to má opravdu promyšlené, ale zase tím výrazně pesimistickým způsobem.

Stalo se jednou na ředitelské poradě, že celé plénum hýřilo optimistickým výhledem na činnosti příštího roku. Jen náš inženýr byl jiného názoru proti početné opozici. I jal se mu ředitel i ostatní vytýkat jeho pesimismus slovy:
„Takhle to vidět, to bychom nikam nedošli a mohli bychom to zabalit hned!“
„To udělejte, ušetříte materiál i energii a můžete každého nechat doma, aspoň se nebude zbytečně svítit!“
„Nemůžeš být takový pesimista!!“
„Pesimista je vůl, který vidí černě i to, co je dobré, ale vy jako optimisti jste také volové, protože vidíte bíle i to, co je úplně mizerné!“
Nakonec se ukázalo, že nákladné přípravné práce byly opravdu k ničemu, protože z významné stavby, která měla přinést velké zisky, sešlo.
Kvůli schopnosti promyslet záležitost na několik etap dopředu se říkalo, že dotyčný „myslí za roh“. Mělo to zajímavé peripetie. Při jiné poradě se probírala záležitost kvality, rozměrů a provedení trubek vhodných pro ropovody. Náhle se ozval pan inženýr :
„Měli byste se víc seznámit s ukrajinštinou!“
Všichni koukali, jako když nadloube volovi. Za dva roky se ukázalo, že stavíme ropovod právě na Ukrajině. A tenhle člověk byl náhle jmenován naším vedoucím. To jej zaskočilo, protože tak, jak se neuměl vyjadřovat, aby to každý pochopil, nebyl schopen napsat třeba osmiřádkový dopis tak, aby mu každý rozuměl. Seděli jsme tehdy zády k sobě, a tak stylizace dopisů a dokumentů zůstávala často na mně.

Jednou se však vyhnout nemohl – napsat kádrové posudky, jak bylo tehdy zvykem. To musel udělat sám. Když ráno přišel do práce, přiznal se, že špatně spal, a na celý den se díval jako na černou můru. Posadil se, před sebe položil blok a začal okusovat tužku – bylo po sedmé hodině ráno.
Jiná mladá kolegyně, kreslička, ke své práci na výkresech pouštěla celý den drátový rozhlas, zavedený hlavně z důvodů možnosti varovat obyvatelstvo v náhlých případech. Zrovna hráli nějakou symfonii, když po další půlhodině inženýr vstal a řekl: „Těžká práce a těžká hudba, to je moc!“ Šel a rozhlas vypnul. Opět usedl a pokračoval v dumání. Bylo právě poledne, když se náhle zvedl a prohlásil za stálého vzdychání: „Jdu na oběd!“
Odešel a já jsem nahlédl do jeho bloku, který nechal na stole, co tam vlastně napsal. Stálo tam : „Ing. Radko Sivák je dobrý pracovník!“ to bylo všechno.