Ze zápisníku zoufalého kuchtíka (9)
Koulelo se vajíčko, koulelo, až se dokoulelo... 

Kuře, které kuchtík neupekl s borůvkami na soli, dorostlo, stalo se slepicí a slavnostně sneslo své první vejce. Následovala řada dalších a kuchtík usoudil, že se podělí o několik postupů na jejich přípravu. Vajíčka natvrdo, měkko, hniličko nebo dokonce sázená umí připravit každý, ale kuchtík, jsa mistrem vařečky, se rozhodl kouzlit. Výchozí surovinu nevykouzlí, nezbývá než ji koupit, případně vyžebrat u bohatých sousedů s vlastním chovem opeřenců. Když vyrazí do obchodu, vyhne se se znechuceným výrazem ve tváři snůšce pocházející z dovozu a pátrá po tovaru z domorodých luhů a hájů. V děsu prchne i před objevujícími se vejci, která se chlubí nízkým obsahem cholesterolu. Je zastáncem teorie svého dávného přítele, renomovaného lékaře, hlásajícího, že co je zdravé, nemůže být v žádném případě dobré, a že za nízkokalorický bůček by se prase, ze kterého byl odkrojen, muselo stydět. Kuchtík vzpomíná trpkého úsměvu pana doktora, když mu v restauraci předložili svíčkovou. Nenaplňovala jeho představy, a tak jen konstatoval, že asi bude zdravá.

Kuchtík uvaří vhodná vajíčka natvrdo a počká, až vychladnou. Než tak stačí učinit, připravuje nálev. Uvaří co nejsilnější černý čaj, přidá trochu soli, badyán, sojovou omáčku, pár lžic worchestru a pokud nezapomene na kousek ostré chili papričky, nic zlého neučiní.
Vejce jsou vychladlá, mistr sporáku střenkou nože poklepe skořápku, aby po celém povrchu popraskala, a vejce, která byla, jak s oblibou říkávali komunističtí národohospodáři, vyrobena, uloží do připraveného roztoku. Již nevaří, snaží se udržovat tekutinu vlahou. Čím déle, tím lépe, ale nejméně dva dny.
Celou tu dlouhou dobu se může ve své bílé kuchařské čepici věnovat memoárům Roberta van Gulika a na stránkách jeho románů se po boku soudce Ti Žen-tie procházet sedmým stoletím a dynastií Tchany. Jako problému znalý zabloudí v mnohých anachronizmech občas i do dynastie Ming. Dva dny ve společnosti moudrého a vzdělaného císařského sudího uplynou jako voda ve Žluté řece a kuchtík se vrací k vajíčkům připraveným trochu podle čínských receptur. Oloupe je a těší se mramorovaným povrchem, jaký vzniká na keramice při použití techniky krakování, čichové buňky uspokojuje čajově kořeněnou vůní dálné a staré Asie. Vajíčka krájí na tenké plátky a používá jako dekoraci obložených mis, chlebíčků či talířů. Pokud zásobník bílkovin překrojí podélně, servíruje s nepatrnou kapkou oleje na salátovém listu jako mimořádnou pochoutku k láhvi vína, které nemusí nutně pocházet z Číny, nemusí odtamtud být ani společnice ke konzumaci obsahu skleněné nádoby.

Kuchtík klidně vejce jen tak docela obyčejně uvaří. Díky své cti mistra plotny je však nikdy nenabídne jen posolená, zná mnohé zajímavější varianty. Minimálně je posype strouhaným čerstvým křenem, nesníží se k použití Kremixu a jiných konzervovaných odporností, a polije čerstvým rozpuštěným máslem. Za vrcholnou úpravu ale považuje způsob, který měl v nebývalé oblibě legendární mistr šerosvitu Rembrandt van Rijn. Mlynářský synek z Leidenu občas rád poseděl v některé ze ztemnělých přístavních krčem a s oblibou si objednával dýmku hliněnku, korbel a vejce. Úslužný hostinský je na vydrhnutou desku stolu položil úhledně uspořádaná na glazovaném talíři, obložená kousky uzených šprotů a přelitá olejem. Mistr pojed, utřel vous a odebral se do nedalekého ateliéru pracovat na Noční hlídce.
Vajíčka upravená se šproty kdysi požil kuchtíkův kamarád, malíř, který sice neměl ateliér v Amsterodamu, ale pyšnil se, že je na den o tři sta padesát let mladší než slavnější kolega. Za neustálého chválení a spokojeného pomlaskávání jich zdolal dvanáct, obložených obsahem tří krabiček uzených ryb. Zvrátil se ve křesle, natáhl dlouhé nohy a pronesl myšlenku z kategorie nesmrtelných: „Člověče, do smrti nepochopím jak ten chlap dokázal tohle jíst a ještě malovat takový kvanta obrazů…Já dneska ani nezvednu pracku…Nemohlo by to třeba být tím, že těch vajíček nesežral tucet na posezení?“