| Zápisky z deníku (1.týden)
Luang Prabang
28.12.2007 -1.1.2008
Zdravíme vás z královského města Laosu Luang Prabang. Všechno úžasně dopadlo, máme kufry (je neuvěřitelné, že sem z Prahy doletěly bez problémů), my jsme se museli dvakrát čekinovat, ale kufry dorazily pěkně rovnou až do Luang Prabang (LP).
Letiště nás rozesmálo. Vypadá jako zájezdní hostinec s velkým parkovištěm, na kterém náhodou přistálo letadlo.
Posíláme vám trochu sluníčka a teplíčka. Je to tu úplně jiné, než jak jsme zvyklí ze sousedního Vietnamu. Území Laosu tvoří cca 2/3 území Vietnamu, ale Vietnam má cca 86 mil. a Laos pouze 6 mil. obyvatel.
Málo lidí, málo motorek a jako kdyby byly bez klaksonů, nikdo na nikoho netroubí, takže je tu relativně ticho. Je tu vůbec malý provoz, i málo kol, takže se můžeme libovolně potulovat po hlavní třídě.
Domy na hlavní třídě i jinde mají jen jedno patro a nad nimi už je modré nebe. Je to neuvěřitelné, ale ubytování v LP je vyprodané, takže rezervace z domova byla víc než prozíravá. Aby nám, západním turistům, udělali radost, navěsili rádoby vánoční ozdoby na kde co.
Známé ozdobné rostliny - vánoční hvězdy - jsou tu v hojném počtu, ale rostou volně v přírodě a často tvoří živý plot.
Laosani jsou si neuvěřitelně podobní, malí, snědí a štíhlí, ale chovají se úplně jinak než lidi ve Vietnamu. Všichni se pohybují pomalu a beze spěchu. Čas tu nic neznamená. Taky nám nikdo nic nenutí, všechno si můžeme v klidu prohlédnout, vzít do ruky a pak zase položit, aniž bychom riskovali nějaké vnucování.
Trápíme se s časovým posunem (+6 hodin). Ukradli nám noc; nejdřív jsme čekali, až bude večer, čas na spaní, a ono bylo najednou ráno. Končíme náš 36 hodinový den a těšíme se do hajan, ozveme se.
30. 12. 2007
Vítr čechrá palmové listí a na řece Mekong dělá malé vlnky. Laosani pro nás, cestovatele, věší všude nafouknuté balónky a my si užíváme klidu, kdy nemusíme dělat nic.
Pro zvědavce:
Kde bydlíme?
Je to stará koloniální vila s okny na nejstarší chrám v LP. Stropy má 4 m vysoké a dřevěné. Koupelnu taky máme, je vestavěná v pokoji a má jednu zvláštnost: zeď má vysokou jen 2 m a nemá strop. Ještě že před sebou nemáme žádné tajnosti.
Sháníme se po sejfu, to už je taková rutina, peníze, pasy a letenky pod zámek.
„Máte ho na pokoji“.
Tak znovu pátráme, ale sejf nevidíme. Poslíček nás velmi ochotně následuje. „Přece tady“. Prstem ukazuje na ohromnou truhlu z tropického dřeva. „Tu nikdo neodnese a zámečky určitě máte.“
Zámečky máme. Opatrnosti sice nezbývá, ale zjišťujeme, že se tu cítíme velmi bezpečně.
Návštěvu LP můžeme doporučit každému, kdo není čtyřhvězdičkový turista a nevadí mu, že každý schod je jinak vysoký, že čas tu nic neznamená a že nikdo se z jeho peněz nepo...
Co jíme?
Samé dobrůtky. Výběru restaurací a stravování věnujeme velkou pozornost. Začali jsme u restaurací vedených Evropany. Jídlo skvělé, obsluha profesionální a ceny kolem 5 USD za jedno jídlo.
Pomalu se posouváme do laoských restaurací. Jídlo je skvělé, obsluha pomalá, často něco zapomenou, pak se uklánějí a omlouvají, časově náročnější, plastové židle a cena 2,5 USD na jedno jídlo. Mají všechno - hamburgery, hranolky, rýži, rýžové nudle, špagety, palačinky ... na co si vzpomenete.
V průvodci psali, že se laoská jídla jedí rukama, ale zatím nám to nikde nedovolili, všude jsme dostali lžíci a vidličku.
Jak spíme?
Málo. Ne, že by to nešlo. Ve městě končí zábava po 22:00, ve 23:00 už je všude tma a ticho, ale vstáváme brzy, abychom všechno stihli.
Co už jsme stihli?
Jeli jsme dodávkou, minibusem, lodí po Mekongu a na slonu džunglí.
Jízda na slonu byla opravdovou jízdou na slonu, nikdo nás nenutil, abychom pro ně koupili banány, nikdo nás nefotografoval, aby nám pak nutil náš obrázek na ohyzdném talíři, a sloní exkrementy nechávají ležet v lese bez užitku, a ne aby z nich dělali papír pro turisty jako v Thajsku.
K těm slonům ještě povíme zajímavost. Víte, že v Laosu připadá nejvíc slonů na počet obyvatel? Na jednoho slona 3920 obyvatel. Přepočtěte si to na Prahu. To už by bylo pěkné stádečko.
Viděli jsme posvátnou jeskyni s asi stovkou sošek Buddhy, některé staré i několik staletí a zaprášené prachem, ten už je taky pěkně starý. Viděli jsme několik vesnic horských etnik, domečky na kůlech, vše v jednom - uvnitř ohniště bez kamen a bez komína, v rohu rohože na spaní. Nic víc.
Všude hodně dětí. Náš průvodce měl ještě 5 bratrů a 2 sestry. Jeho tatínek je šaman, nevěří v Buddhu, ale na duchy, každá situace, dokonce i každý orgán v těle má svého ducha, celkem jich je asi 32.
Nestaví žádné chrámy, nepotřebují je, uctívají své duchy doma. Jeden muž může mít i pět manželek, pokud je bohatý a pak má taková rodina klidně 20 členů. Školní docházka není povinná, do školy chodí hlavně chlapečci, holčičky to nepotřebují, budou hlavně rodit dědí, starat se o ně, pracovat na poli a vyšívat tretky pro turisty. Už hodně malé děti pracují - vyšívají a prodávají.
Pro velké zvědavce: jak to funguje v manželství s více ženami?
Muž vyvolené ženě pověsí před dveře něco jako košili a tím ona i ty ostatní ženy ví, co se bude dít večer.
Jaké je počasí?
Ideální. Přes den cca 25, v noci do 20, krásně se spí a dobře se chodí. Celkově jasno až polojasno, pořád trochu zamženo.
Navštívili jsme krásný několikastupňový modrý a vysoký vodopád. Byla tam i jezírka na koupání, ale voda moc teplá nebyla. Nebo jsme rozmazlení?
Jak voní Luang Prabang?
Voní kouřem. Vzduch tu není tropický vlhký a hustý, ale skoro všechny kopce a hory kolem čmoudí.
V období sucha - a to je teď - vypalují pralesy, aby zúrodnili půdu a mohli tam pěstovat teakové dřevo. Jsme pořád tak trochu jako u táboráčku.
Celým městem zní buch-buch ťuk-ťuk. Je to tím, že v celém městě, zapsaném a podporovaném UNESCO, se hodně staví. Ťuk-ťuk znělo i pod našimi okny, ale důvod byl úplně jiný. Malé oranžové postavičky usilovně ťukaly do dláta, aby kusy dřeva proměnily v další z Buddhových postav.
Nevím, jestli jsme tak pokrokoví nebo tak staromódní, ale lavorový gril (ze starého plechového umyvadla) je tu velmi populární.
Internet tu mají, jen je trochu pomalý, mobily fungují, ale nedají se z nich poslat SMS (šlo to jen na letišti).
Taky jsme viděli velmi působivý západ slunce. Museli jsme zdolat asi 300 schodů na kopec k posvátnému chrámu, abychom viděli, že západ slunce za horami je oblíbená atrakce. Bylo tam tolik lidí, že se stálo v mnohastupech, a strategická místa u zábradlí byla obsazená půl hodiny předem.
Někteří odvážlivci vylezli i na posvátnou stupu, to se nelíbilo místnímu policajtovi, ale vybral si pro svůj zásah špatnou chvíli.
Na jevišti se odehrával oslnivý závěr do šarlatu a právě jsme přestávali dýchat, takže ho všichni okřikli pssst, až za pět minut, až bude konec. Panovalo překvapivé ticho, krásná chvíle pro meditaci, a když konečně žhavé kolo zapadlo, ozval se potlesk. Já jsem fotografovala západ a Luděk lidi, co fotografovali západ. Kdo myslíte, že si to víc užil?
31.12.2007
Ranní obdarovávání mnichů
Dneska jsme vstali v neuvěřitelných 6:00, abychom se stali svědky ranní pouti mnichů městem. Dostávají od věřících do mošniček rýži, ovoce, sladkosti, květiny, peníze - vše dohromady. Z toho, co vyberou (a není toho málo), žijí. Nesmějí totiž pracovat.
Co jsme viděli, předčilo naše očekávání. Na jedné straně chodníky několika ulic plné klečících darujících, často ve svátečním, podél nich pomalu a téměř nekonečně postupoval zástup několika desítek oranžových postav s mošničkou a kolem nich kroužil dav turistů s fotoaparáty a mobilními telefony v rukou. Vlastně to bylo smutné, a taky se nikdo nesmál.
Co nás ještě čeká?
Užít si poslední den tohle krásné místo. Bavili jsme se včera se dvěma holkama z Dánska a jedním Norem o tom, kde kdo byl. Holky jsou už dva měsíce na cestách, byly v Thajsku a v Kambodži. Když jsem se ptala, kde se jim líbilo nejvíc, zhodnotily, že Thajsko má nejkrásnější pláže, v Kambodži jsou úžasné památky, ale největší pohoda a nejlepší jídlo je tady v Luang Prabangu. Hezky jsme si spolu anglicky povídali, připojil se i jeden Japonec a všichni jsme si rozuměli. Pak se vnucovaly do hovoru dvě Američanky, ale těm nikdo z nás nerozuměl, tak se zase otráveně odpojily.
Město Luang Prabang má cca 20 000 obyvatel, žádný smog, dvě řeky a mnoho krásných starých chrámů a chrámečků, ve kterých žije početná komunita mnichů (viděli jsme především chlapce kolem 15 let).
Rozdíl mezi tím, co si může dovolit turista a obyvatel střední třídy je propastný. My platíme za bydlení 45 USD, oni vydělají za měsíc průměrně 100 USD. Náš průvodce dřív dělal učitele a vydělal si 34 USD za měsíc. Naši učitelé by koukali. Obyvatele tvoří tolerantní směsice různých etnik včetně příslušníků horských kmenů. Jakmile se někde objeví prázdná nádoba či vhodný střep, okamžitě do něj něco zasadí.
Ještě něco o obyvatelích Laosu jako dárek k novému roku. Už jsem pochopila, proč se mi tady tak líbí a proč je tu taková pohoda. Laosané říkají, že příliš mnoho práce škodí mozku a kdo moc přemýšlí, je hlupák/chudák.
Francouzi popsali rozdíl mezi okolními státy takto:
- Vietnamci pěstují rýži.
- Kambodžané pozorují, jak roste.
- A Laosané ji poslouchají (jak roste).
Lidé z Laosu nemají rádi především stres, a každá práce, která neosahuje prvek zábavy, je stresující. Naopak rádi přijímají humanitární pomoc z jiných zemí. Je to méně stresující, než pracovat.
Například jsme tu neviděli jedinou šlapací rikšu, jen samé motorky s dvojmístnou sedačkou nebo motorky s korbičkou pro 6 osob.
Ve víře převažuje theravádský buddhismus. Konečným cílem je nirvána, doslova zánik veškeré tělesné i duševní existence, která je provždy příčinou utrpení (především práce). Ve skutečnosti se většina laoských buddhistů chce znovu narodit v lepší společnosti (kde nemusí tolik pracovat) a o nadpozemskou nirvánu jim zas až tak nejde.
No a k tomu je třeba hlavně krmit mnichy, obdarovávat chrámy a provádět bohoslužby a modlení, to jsou zásluhy, které se počítají (o práci ani zmínka).
A já jsem podle nich blázen, protože pořád něco píšu - a prozradím vám, že už podruhé. První zpráva zmizela, když neočekávaně "zkolaboval" počítač.
Takže jdeme se učit žít. Krásný nový rok 2008 a nezapomeňte, co jsem vám o práci právě napsala. NEPŘEHÁNĚJTE TO! |
