Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (11)

Rubrika: Literatura – Povídky

Posledního května přišla Taťána do první hodiny a přivedla přičmoudlýho kluka.
"To je Toník Tříska. Bude k nám chodit týden do školy. Je z cirkusu Evropa, který v Nymburce právě hostuje. Tady v první lavici," ukázala prstem na lavici před stupínkem, kde nechtěl nikdy nikdo sedět, protože se tu, těsně pod zkoumavým pohledem učitelovým, nedalo opisovat, "máš volné místo."
Kluk hodil na zem pod stupínek odřenou, podezřele tenkou aktovku a aniž by se jakkoliv připravoval, otočil se, vymrštil, dvoumetrovýn saltem proletěl vzduchem a dopadl, jako by se vůbec nic nedělo, na zadek na určenou židli. S úplně klidným výrazem hleděl černýma očima na málem kolabující učitelku, zatímco celá třída zařvala nadšením. Tonda byl v tom okamžiku náš.
Při následujících hodinách se všichni kantoři snažili mu klást všelijaké záludné otázky, jako třeba chemikářka Fůrie, když se ho zeptala, k čemu se používá burel. On bez hnutí brvy odvětil, že u nich v cirkuse ho mají k potírání zadků malých lvů, aby neměli škrkavky. Kocour na něj zase zaútočil Pythágorovou větou, načež se dozvěděl, že Pythágoras se jmenuje kůň, kterej sice umí počítat, ale ani za prase neřekne slovo, natož potom větu.
Jedinej Ježour s ním byl spokojenej, protože při těláku vyváděl psí kusy, dokázal vyšplhat po laně bez přírazu až ke stropu, udělal stojku na jedný ruce a uměl si zubama rozvázat tkaničky u bot. O velké přestávce si šel Tonda s náma do evangeláku dát čouda a po vyučování nás vzal do cirkusu.
Na Bžundě stál obrovský modrobíle pruhovaný stan a okolo bílé maringotky s modrými nápisy Cirkus Evropa a Cirk Europe a taky Cyrk Europa a plátěné stáje a klece na kolečkách.
Tonda nám ukázal lvy a taky nás představil krásné krotitelce. Říkal, že missis Čechurová pochází z Nymburka a ona se smála a vyndala z koše lvíče a dala nám ho pohladit. A pak jsme viděli deset běloušů a opice a medvědy a velblouda a hada škrtiče v kufru.
"Slony nemáte?" zeptal se Brďa pana Třísky, Tondovýho táty, kterej šéfuje ošetřovatelům a vystupuje s medvědama.
"Sloni moc žerou a když jsme předloni měli jednoho v angažmá z Maďarska, tak nám prošláp podlahu u vagónu při stěhování na štaci do endéer. Tak je už direktor nechce," povídal pan Růžička.
"A víte, co dá takovej slon práce? Jenom než ho vykartáčujete na představení... A pak to poklízení. Vždyť jeden nasere šest takovejdlech trakačů za den!" ukázal na plechové kolečko vedle klece a strčil ruku skrz mříže do tlamy největšímu lvovi.
V manéži trénovala krasojezdkyně na koňovi. Po ní přišel takovej starej pán a dělal všelijaký blbiny, z čehož jsme poznali, že je to klaun. Čučíme na něj a najednou on vyndá z pod kabátu papírovou kytku, dá mi ji do ruky a rozkřápnutým hlasem křičí:
"Mladý muži! Přičichněte k té nádherné květině!"
A já jako blbec k ní čuch a z ní začala stříkat voda, z čehož měli kluci děsnou srandu, že jsem mokrej. Zato jsem ale mohl sáhnout do prázdného kbelíku a vytáhl jsem z něj králíka.
"To sem z toho blázen, dyť tam dovopravdy nic nebylo..." divím se a pan klaun křičí: "Mladý muž je kouzelník a bude se mnou večer vystupovat při představení! Anton, přiveď kamarády, takového asistenta potřebuju!"

Večer jsme opravdu přišli a pan Tříska nás posadil do lóže hnedle vepředu, takže když běhali koně kolem dokola, tak se břichama otírali o mantinel před náma, velbloud poslintal Peťanovi košili a když krásná missis Čechurová krotila lvy, tak skákali na mříže, až na nás lítaly piliny a paní v řadě za náma ječela a její holčička se strachy počůrala.
Viděli jsme úplně zblízka akrobaty, kteří si pohazovali Tondou jako balónem a on ještě ve vzduchu stačil dělat přemety a vrtule, a hadí ženu, co se prohnula a koukala se na nás mezi svejma kotníkama a eště měla krajtu omotanou kolem pasu a lítající duo Pertini na hrazdách a džigitovku na koních a medvěda na koloběžce a pana Třísku, jak s druhým huňáčem zápasil.
A pak přišel klaun, teď už v kostkovaným saku a s namalovaným obličejem s velikou smějící se pusou a dělal děsný seky. Pak mě zavolal, jako že potřebuje někoho z diváků, a dal mi čuchnout k tý papírový kytce. Všichni se chechtali, když mi stříkla do nosu.
Pak jsem ale vytáh toho králíka z prázdnýho kýblu a to už se nesmáli, ale zírali a tleskali. Když jsme po představení odcházeli, poplácal mě pan klaun po zádech a pravil:
"Obrovskej sukces! Pašák!"
To viděl velkej Olda, tedy pan učitel Žižka, a druhej den, když mě potkal na chodbě u záchodů, se mě zeptal, kde se tam ten králík vzal. "To je kouzlo a to se nesmí prozradit!" řekl jsem tajemně, aby nepoznal, že to vůbec nevím, jak se tam ten králík najednou octnul. Šli jsme do cirkusu ještě čtyřikrát a vždycky jsem vytáh toho králíka a zase jsem nepochopil, jak je to možný.
V pondělí přišel Tonda do školy naposled, ještě jednou nám předved svoje parádní číslo se saltem do lavice, v poledne řek "Čau!" a první lavice osiřela.
Po škole už jsme na Bžundě našli jenom žluté kolo pilin a koňský kobližky.

"Kde jenom ti kluci jsou?" přemítám na prázdném dvoře a zaháním nudu kopáním balónu do zdi.
Odpolední slunce se schovalo za barák a tady je příjemný chládek. Z kvartýrů jak králíci z nor vylézají sousedé.
Ve druhém patře se ozvalo hekání a funění. Pan Polák, co dělá u popelářů, se usazoval do rozvrzaného dřevěného křesílka.
"Růžo!.." zakřičel za sebe do otevřených dveří, "přines mi pivo! Sem stahanej jako kuň..."
"Kdo dře jako kůň, je osel! Na to jsi ještě nepřišel, Bohouši?" pravil pan Sajner z vedlejšího balkónu, oddávající se cigaretce. Doma nesměl.
"Ty se při přepočítávání peněz moc nenadřeš. Stejně jich v tý vaší bance moc nemáte. Kdo by je tam ukládal, když má každej hovno," opáčil šedovlasý muž a vytáhnul naráz pivo z flašky, kterou mu z kuchyně podala paní Poláková.
Postavil ji na parapet okna a usnul jako špalek. Dvorem se rozléhalo jeho chrápání, do něhož zaznívalo z okna Elinky Fialové falešné "...představ si, bábi, jak holky budou kulit oči, až jim zítra povím, jak se to tancuje..."
"Taky bych kulil voči..." povzdychnul si pan Sajner, típnul vajgla, hodil ho na dvůr a zmizel v bytě.
Ze sklepa, po dvou schodech, vyfuněl pan profesor Kaufmann. Otevřel kůlnu v zadním rohu dvora a vytlačil motorku. Krásnýho černýho péráka. Chvíli se vrtal v motoru, čistil karburátor, leštil chromování, pak jednou šlápnul a motor poslušně naskočil. Nasedl a křikl na mne:
"Otevři mi vrata a naskoč!"
Vyletěl jsem jako střela, přelezl vrata do ohrady, z druhé strany vytáhl kolík, otevřel je, pak ještě ty druhé na ulici...
Prdlání se změnilo v příšerný řev a pan profesor s vlečkou bílého kouře vyjel ze dvora. Vyhoupl jsem se do obrovského pérovacího sedla až v polovině řidičových zad, takže jsem viděl přes jeho holou hlavu, teď ovšem nacpanou v kožené kukle s brýlemi, v níž vypadal jak Brouk Pytlík.
Projížděli jsme Boleslavskou třídou k náměstí a já kynul klukům a holkám, jež jsme míjeli a kteří mi strašně záviděli to úžasné dobrodrůžo, že se vezu na tak nádherným motocyklu. U morového sloupu na náměstí stál koňský řezník z Malých Valů pan Hartman a pan Kočí, co mává plácačkou na hlavním nádraží, a mohutným, v Hlaholu cvičeným basem volal na pana profesora:
"Nazdar, Stanislave!"
A já mu také pokynul a už z dálky jsem zaslechl jeho slábnoucí nabádání:
"Drž se, kluku sakramentskej!"
V Kovanicích jsme udělali otočku a stejnou cestou se padesátkou řítili zpátky, abych mohl zase kynout kamarádům a zavolat nadšeně na pana výpravčího: "To je krása, pane Kočí!" 
 
Z knihy "Než malej Ventil dostal rozum"

    Další díly

Foto © autor

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 02. 2008.