Ze zápisníku zoufalého kuchtíka (11)
Kuchtík kráčí po "Trafouši"...

Kuchtík kráčí Václavským náměstím a se smutným výrazem ve tváři pozoruje stánky s opečenými buřtíky, dnes ve stylu velkého světa a lepší společnosti označované jako Václavské klobásy.
Vnucují se nostalgické vzpomínky na dávno minulé časy toulek nočním městem, které většinou končily u stánku s fantasticky vonícími a nepopsatelně chutnajícími uzenkami. Buřtík, kus chleba a polotekutá hořčice na papírovém tácku bratru za tři koruny, uzenka smažená na tekutině připomínající vyjetý olej, nažloutlý svit tlakové lampy, to vše nedílně patřívalo k potemnělé kulise noční Prahy.
Magistrát se však rozhodl starou slávu připomínající moderní osvěžovárny zlikvidovat. Patrně proto, aby hladovějícím dopřál krmit se u Mc Donalda sterilně nechutnými hamburgery, stánky prý také nejsou ozdobou moderně světového velkoměsta. Kuchtíka poněkud kacířsky napadá, kdo ze zastupitelů jeho ozdobou je, ale součastně uvažuje o věcech ušlechtilejších, uvažuje o tom, čím by se dal nahradit mor zvaný hamburger.
Ve své kuchařské svatyni ze všeho nejdříve zavrhne v supermarketech prodávané pečivo, jeví se mu nasládlé. Stejný osud připraví i polotovary nabízené masové náplni, neb je zastáncem názoru, že poctivý karbanátek ničím nelze nahradit.
Raději na pracovní linku připevní mlýnek a mele. Maso, nikoli ústy. Dva díly hovězího, dva díly tučnějšího vepřového, přidá díl masa z kolena. Vepřové koleno je více než důležité, jednoduchý trik používali a staří mistři řezníci. Když právě náhodou nevykořisťovali svého tovaryše a dostali chuť na fašírku přímo delikátní, do směsi přimíchali mletého kolena klidně i větší množství než kuchtík.
Z ekonomických důvodů tak jistě nečinili. Umletou hmotu kuchtík vylepší kouskem do mléka namočené žemle, přidá vajíčko, sůl, pepř a přiměřeně majoránky. Vše pečlivě prohněte, pro lepší kyprost dodá ještě lžíci vody a z části materiálu smaží tenké placičky. Potře je plnotučnou hořčicí, položí mezi podélně rozkrojenou žemli, posype na drobné kousky nakrájenou cibulí, zakápne jemným kečupem a zakryje plátkem sýra. Vloží do mikrovlnné či normální trouby, prohřeje a klade před vyčkávající strávníky.
Zbylou hmotu se rozhodne využít na přípravu speciální sekané. Plechovou formu na srnčí hřbet má opět po babičce. Nádobu uvnitř potře sádlem, na stěny nanese vrstvu mletého masa dochuceného česnekem, vytvoří jakýsi masový hrnec. Ten zručně naplní celými nožičkami
Ostravské klobásy a vejci uvařenými natvrdo a podlouhlými hranolky tvrdého sýra, s citem sobě vlastním přídá i kostičky Nivy. Dodané suroviny utěsní dalším mletým, formu vloží do trouby, velice zvolna peče a občas přelije kapkou červeného vína. Po ukončení tepelné úpravy nechá částečně zchladnout a nabízí nakrájené na tenké plátky ozdobené kyselou okurkou a proužky naložené kapie. Úžas nad vytříbeným citem, se kterým dal vzniknout vitráž připomínající mozaiku, přechází s lehkým a důstojným pokývnutím hlavou, neb sám ví nejlépe, že kuchař je v prvé řadě umělec.
Kuchtík ví, že jeho strávníci nečekají jen na sousto, ale i na moudrý a poučný příběh ze života, a nenechá je dlouho čekat. Kdysi předložil hamburger ve svém osobitém pojetí kamarádovi, lékaři proslavenému nebývalým odporem právě k tomuto druhu potravy.
„To mě chceš zabít, nebo co? Tohle? Nikdy; pozvolná smrt hladem je mi milejší. Víš, co v tom všechno je? Uvažuj, pokud trochu můžeš. Proč se ta věc asi prodává popatlaná palčivými kečupy, omáčkami a kdoví čím vším? Kvůli vylepšení gurmánského zážitku…nebuď blázen…„
Kuchtík se spokojeně culil a v předtuše konečného vítězství sledoval rozvášňujícího se nositele dvou akademických titulů..
„Jo, jednou jsem to koupil, ale pozor; pouze a jedině z vědeckého zájmu. Vezmu to, odnesu na záchod, vylovím ven to, čemu drze říkají maso, pečlivě opláchnu pod vodou a pak teprve ochutnám… Zkus to někdy; papundekl je ušlechtilá, delikátní a jemná potravina pestré chuti. Kamaráde, tejden se mi zdálo o čertech a jiných pekelných mocnostech. A teď to mám jíst dobrovolně a ještě od kamaráda, co není kamarád, ale válečný zločinec…“
Kuchtík však věděl, že vítězství je na dosah ruky. Hladový doktor nakonec opatrně a štítivě s výrazem Sokrata nad číší bolehlavu jednu žemli vzal do ruky a velice opatrně ukousl. Sveřepý výraz za pomalého žvýkání přecházel přes neutrální až k blaženému.
„Hele…Docela to jde…Ne; je to docela dobrý, co jsi s tím udělal? Asi se dám na politiku a prosadím, že všude po republice bude rychlé občerstvení ve stylu MC kuchtík. Tudy by cesta ke kulinářské globalizace vést nemusela...“