Ze zápisníku zoufalého kuchtíka (12)
Betty, vyndej z bedny soudek...

Kuchtík rozšafně odložil dočtený rodokaps, vrátil se z romantiky divokého Západu do drsné reality a usoudil, že podivný tlak v útrobách může být příznakem vážné choroby, případně hladu. Po krátkém zamyšlení dospěl k názoru, že se jedná o hlad. A protože před několika málo stránkami Billy Wrangel, ochránce zapadlého ranče U dvojitého F, pojedl fazole s boby, kuchtíka napadlo, že neuškodí na divokém Západě ještě nějaký čas pobýt a nasytit se po vzoru tamních hrdinů.
Boby ve spižírně kupodivu nenalezl, leč fazolí byl dostatek a k vzniku pochoutky drsných desperátů scházel již vlastně jen malinký krůček. Jen ještě s citem vložit do přehrávače cédečko s příslušně westernovou hudbou a mistr kuchyně přistupuje k tvůrčímu procesu.
Předem je mu jasné, že příprava nebude složitá, výsledek chuťově převelice efektní a ještě ke všemu dostatečně sytý. Drsný traper přece dobře věděl, že příprava večeře nesmí být zbytečně zdlouhavá a získaný pokrm nemůže nezasytit, když vesměs představuje jediné teplé jídlo za celý perný den. Mezi oblíbené poživatiny zálesáka patří například fazole starého Jerryho.

Na hlavě stetson, v duši nálada prérie a kuchtík zjišťuje, zda včera namočené fazole jsou již vhodné k přípravě. Čest by mu nedovolila použít předvařené nebo dokonce konzervované, ví, co se sluší a patří, je přece zásadním odpůrcem polotvarů a podobných surovin nedůstojných hrnce mistrova.
Luštěninu nejen že zvolil barevnou, snažil se i o podobně veliké plody, aby byly uvařené rovnoměrně a ne jako třeba rýže v nedbalé restauraci, kde se nestydí servírovat každé zrnko v jiné tvrdosti. Na poctivou zálesáckou pánev položí větší ořech sádla z vepříka, říci jediné slovo o oleji, proklatě rychle tasí své staré dobré kolty. Než se sádlo rozehřeje, hruběji pokrájí větší množství cibule a do zlatova osmaží.
Přidá alespoň dvě na kolečka nakládané ostravské klobásy, opéká a součastně přidává příslušné množství grilovacího koření, může i dobarvit sladkou paprikou. Směs podlije koncentrovaným vývarem, přidá vařené fazole a vše podusí.
Závěrečná část přípravy jednoduché, avšak delikátní, potraviny spočívá již jen v přidání hrubě nasedaného česneku, kostiček kapie a trochy kečupu. Vše v pospolité shodě ještě trochu podusí a se zarputilým výrazem pána prérie přináší na stůl.
Okolo sedící pistolníci v pokoji a míru odkládají svár i pistole a s krajícem chleba v upracované ruce se vrhají k talířům a pouze jejich drsné mravy jim brání, aby děkovali se slzou v oku.

Kuchtík ale ví, že dobrých věcí není nikdy dost a ochotně připravuje ještě jeden neméně oblíbený chod, po celém Západě známý jako zapečené fazole. Vařené ještě má v kotlíku, a tak zbývá jen kdesi v polici objevit vhodnou zapékací misku. Kuchtík má jednu oblíbenou z kameniny, dovezl si jí před dávnými roky z Německa s poněkud humorným přívlastkem demokratického.
Demokratickou misku vymaže sádlem promíchaným s česnekem a nasype vrstvu vařených fazolí předem promíchaných s cibulí, pepřem a kapičkou octa. Druhá vrstva vzniká z plátků slaniny nebo ještě lépe poctivého uzeného špeku...
Závěr mistrovsky vytvoří zbytkem fazolí, vše zalije vývarem s trochou nastrouhaného sýra a pod pokličkou velice pomalu a opatrně zapéká. Dílo je dokončeno nejdříve po čtyřiceti minutách a je nezbytně nutné připravit ho ve větším množství. Patrně podléhá rychlé zkáze, neb se ještě nestalo, že by zbylo na druhý den.

Zapečené fazole poprvé neochutnal kupodivu na prériích severoamerických, ale na dvoře polozapomenutého statku blíže jednoho známého hradu u Hadí řeky. Trampská osada tam pořádala svůj každoroční potlach a dorazila i parta koňáků, kteří však nezapřahali oblíbené trojky, ale věnovali se dnes populárnímu westernovému ježdění. Strojili se jako praví kovbojové, čímž nezřídka velice pobuřovali představitele státní správy, mnohdy i chrabré příslušníky Veřejné bezpečnosti.
K zákroku proti nesocialistické zábavě se rozhodl sám předseda Místního národního výboru a hrdinně vyrazil do doupěte neřesti. Krátce se pokoušel přesvědčit trempíky že jsou ušlechtilejší formy seberealizace, poukazoval i na akci Z. Nedlouho. Od plamenů ohně se pomalu zvedl jeden ze starých, všemi respektovaných trampů, přistoupil k předsedovi a pronesl:
„Pepíku, ty starej pitomče. Mám dojem, že jsem tě tenkrát ve škole mlátil přes palici málo. Dej nám svátek a koukej přestat blbnout, nebo si zopakuju dětství.“ Další průběh setkání spolužáků ze základní školy bylo celkem možné předpokládat. Soudruh předseda se dlouho po půlnoci, nasycen zapečeným fazolemi, vrávoravou chůzí ubíral k domovu a cestou pěl „Betty vyndej z bedny soudek, rozžvejkám a spolknu špunt...“
Starý tramp zadumaně hleděl do skomíraného ohně a jen nejblíže sedící slyšeli jeho polohlas: 
„Von byl blbej vždycky.Co se ho pan učitel při počtech nafackoval, co jsme se ho namlátili my… A teď dělá předsedu…“