Oskar Leo Krause: Je to věda pro medvěda

Rubrika: Literatura – Doporučení

Cirkus putoval od města k městu a v mé paměti jedno splývá s druhým. Uvízla mi jen ta místa, k nimž se váže nějaký příběh. Například Brandýs nad Orlicí.
Přijížděli jsme tam v prudkém dešti a náklaďák, který táhnul šapiťák, měl poruchu. Bez šapita se nedá začít stavět. Než jsme tam poslali auto, všechno přivezli a postavili, přicházeli první návštěvníci k pokladně. A do toho ještě prý chybí jeden artista.
Sedl jsem, celý zmoklý a špinavý, jak jsem tak celý den jezdil a hlídal transporty, znovu na motorku a vydal se artistu hledat. Vracel jsem se před osmou, cirkus už byl osvětlen a plno lidí ještě stálo frontu před pokladnou.
V tom okamžiku předjela velká amerika a z ní vystupuje jeden štíhlý človíček a jeden s pěkným bříškem, něco jako karikatura zlého kapitalisty. S nimi paní z ministerstva. Toho štíhlého mi představila jako pana Pfistra a toho kapitalistu jako pana ředitele Knie.
Potřásali jsme si rukama, ale paní Vavroušková ještě nepředstavila mě, nevěděla, co říct, nějak jí ten ředitel ke mně nepasoval, ředitel byl přece ten nóbl pán ve velikém americkém autě, ale tenhle špindíra na zaflákané motorce?
Tak řekla jen: „To je náš… pan Krause.“
Na vysvětlenou jsem dodal, že taky ředitel, jenže socialistickej. To se tomu kapitalistickému asi líbilo, hned jsme si padli do oka. Usadil jsem oba hosty do lóže a chtěl se jít umýt a slušně obléknout, jenže přiběhl pan Pfister a že by si dal trochu whisky. Šli jsme tedy do bufetu, kde měli jen nějakou režnou, vodku a becherovku, kdepak whisky.
„Whisky“, povídám, „tu máte všude, pane Pfister, tady musíte ochutnat naši specialitu!“, a objednal jsem dvě becherovky.
Jemu to náramně zachutnalo a říkal, že na program není zvědavý, už toho viděl moc a všechno je to stejné, a raději by zůstal v bufetu, protože on má u cirkusu Knie taky bufet.
Měl bych se přijet podívat! Milej pane, to se mi asi nepodaří, i kdybych do Švýcar dostal povolení, pojedu jen tam a zpátky ne!
A on pak v kanceláři svěřil panu Knie, že bych možná jednoho dne rád utekl, že mě tady nedrží ani nějaká funkce ředitele a – co kdyby mě v tom případě zaměstnal?
Zlý kapitalista to slíbil jako samozřejmost a já si vzpomněl na Horníčka: „Kdykoliv navštívíte Mexiko, jste mým hostem“.
Ve zvěřinci se narodili tři tygříci. Napadlo mě, že takový křest tygrů by byl dobrou reklamou. Hned jsme to dali do novin. Malá tygřice dostala jméno Plzenka a za kmotra jí byl starosta města Plzně, přijal dokonce tygra na radnici a nechal jej na chvíli usednout do svého křesla a to vše novináři fotili a natáčela televize.
Druhému tygrovi, pojmenovanému Gambrinus, šel za kmotra ředitel pivovaru, pozval mě i s tygrem k sobě, taky to byla velká šou, jenže po pátém pivu mi tygr utekl a honil jsem ho mezi sudy. Kmotra třetímu tygrovi jsem dělal já. Předváděl jsem se s nimi všude možně, ale brzy to začalo být trochu nebezpečné, tyhle kočičky už odmala vrčely a sekaly drápy, takže když si sekretářka vzala při televizním natáčení tygříka do náručí, tygřík z ní jedním trhnutím udělal striptérku.
Větší reklamní úspěch jsem měl s Bajkalem. Někdo vymyslel školní soutěž v odebírání sovětského tisku, přičemž cenou pro vítěznou základní školu bude medvídek Bajkal. Redaktor Plachetka vezl medvěda z Ruska a organizátoři soutěže neměli ještě ani ponětí, kam ho dají.
Letadlo s medvědem přiletí zítra, co teď honem vymyslet? Zavolali mi. Souhlasil jsem s ubytováním toho zvířete v cirkusu pod podmínkou, že přijedu až na letištní plochu s reklamním autem a televize odvysílá zprávu o umístění medvídka v našem cirkuse, kde bude k vidění až do vyhlášení výsledků soutěže. 
Druhého dne jsem na letišti žasnul, kolik dětí tam nahnali, všechny měly praporky a mávaly, sláva veliká. Pak jsem medvídka naložil na zadní sedadlo a za velkého jásotu odjel.
Jenže medvěd při jízdě dotíral, olizoval mi ucho a když jsem ho chtěl odstrčit, vztekle vrčel. Ještě v Dejvicích jsem tedy zastavil a dal medvídkovi první lekci, aby si pamatoval, kdo je tady náčelníkem, přivázal jsem ho k ruční brzdě a bez problémů jsme dojeli do cirkusu. Další dny jsem ho učil základům slušného chování, až zvládnul procházku po venku, a pak jsem si už mohl troufnout navštěvovat s ním různé redakce. Sem tam sice způsobil nějakou škodu, ale nikdo si nedovolil protestovat, vždyť to byl sovětský medvěd!
Tu soutěž nakonec vyhrála nějaká škola v Ostravě a medvídek se tedy měl stěhovat do ostravské zoo. To už jsem si byl jist, že Bajkal je velmi inteligentní, čili bylo by ho pro zoologickou zahradu škoda, a tak jsme jim pak dali jednoho podobného, ale blbečka, a Bajkal se u pana Berouska naučil jezdit na motorce.
Jarda Proche, jak jsem Vám psal minule, byl referentem pro mimořádné úkoly, což je taková holka pro všechno, která zaskočí, když zrovna není po ruce obchodvedoucí nebo reklamář. Byl s tou prací spokojen, ale jednou na mě zkoušel nějakou levotu, a to se mi nelíbilo.
„Tak víš co, Jardo? Německý cirkus Probst zrovna jezdí po Čechách a shání českého obchodvedoucího, co to tam zkusit? Když se ti to nebude zamlouvat, můžeš se vrátit ke mně, aspoň oceníš, že se tady nemáš špatně!“ Jarda zkusil, a zůstal. Zakoukal se tam totiž do blonďaté Margot a ona do něj.
Mimo koukání se ale nic moc podnikat nedalo, protože Margot byla vdaná a ten její chlap jak hora byl drezérem lvů a z Jardy by nadělal kůlničku na dříví.
Až jednou se jim podařilo zmizet z dohledu, skočili do auta a zamířili klasicky k lesu, a Jarda měl takový vítr z drezéra, že to nezapíchl hned na kraji a jel po lesních cestách dál a dál, až konečně kdesi zastavil.
Reklamní auto mělo sice velké nápisy CIRKUS PROBST, ale byl to Trabant, místa málo, ještě k tomu Jardova protéza překážela, tak se tam nějak podivně poskládali, Margot měla hlavu na volantu, Jarda zapřel protézu do jílovité hlíny…
A najednou se do jejich vzdychání rozeřvala siréna. Jarda se otočil… V tom milostném zápalu si nevšiml, že stojí kousek od kolejí. A po nich se právě řítí houkající lokálka, všichni v oknech a pokřikují… Tahle reklama se tedy Jardovi povedla.
Večer byl cirkus narvaný k prasknutí a Jarda raději zalezl, aby po něm náhodou lidi nechtěli autogram. 

Z knihy "Snad jsem nezabloudil..."


Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 02. 2008.